ECLI:CZ:US:2010:4.US.82.10.1
sp. zn. IV. ÚS 82/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Evou Michalovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Kladně, Tolstého 477, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 4477/2007-319 ze dne 27. října 2009, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 513/2006-297 ze dne 7. března 2007 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 13 C 106/2005 ze dne 8. března 2006 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 13 C 106/2005 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem sp. zn. 13 C 106/2005 ze dne 8. března 2006 zamítl žalobu stěžovatele, aby mu žalovaný P. M. (dále jen "žalovaný") zaplatil částku 475.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 17 % ročně z částky 475.000,- Kč ode dne 9. 3. 1998 do zaplacení proti vrácení blíže specifikovaného osobního automobilu zn. Ford Mondeo, zastavil řízení co do úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 475.000,- Kč ode dne 9. 3. 1998 do zaplacení, uložil stěžovateli zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 6 náhradu nákladů řízení státu ve výši 25.820,70 Kč, rozhodl o vrácení částky 25.820,70 Kč z účtu Obvodního soudu pro Prahu 6 zaplacené na náhradu nákladů řízení státu žalovanému a stěžovateli uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 243.199,- Kč. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 62 Co 513/2006-297 ze dne 7. března 2007 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 56.138,25 Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 21 Cdo 4477/2007-319 ze dne 27. října 2009 odmítl a uložil stěžovateli zaplatit žalovanému a náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč.
Aniž by bylo zapotřebí rekapitulovat odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí a obsah ústavní stížnosti (neboť pro vyložení důvodů vedoucích k přijatému rozhodnutí Ústavního soudu toto opakování v projednávané věci nemá žádný význam), může Ústavní soud konstatovat, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ústavní soud považuje námitky stěžovatele uváděné v ústavní stížnosti za neopodstatněné. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho právní závěry, které jsou podle názoru Ústavního soudu v souladu s obecným právem. V záhlaví citovanými rozhodnutími rozhodly v návaznosti na rozsudky Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1454/2000 ze dne 26. června 2002 a č. j. 33 Odo 408/2004-231 ze dne 14. dubna 2005 věcně správně a zcela v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a Úmluvě. Svá rozhodnutí též přehledně, logicky a srozumitelně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi. S ohledem na právě uvedené Ústavní soud pro stručnost v dalším pouze odkazuje na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Pouze k námitce nedostatečného odůvodnění nepřípustnosti dovolání stěžovatele v usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 4477/2007-319 ze dne 27. října 2009 považuje Ústavní soud za vhodné poznamenat, že též s ohledem na ustanovení §243c odst. 2 občanského soudního řádu shledává i odůvodnění tohoto rozhodnutí za postačující, a to i stran nepřípustnosti dovolání z důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu. Není pravda, že Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí tuto otázku pouze zmínil a označil ji za námitku, aniž by se s ní jakýmkoli způsobem vypořádal. Nejvyšší soud také uvedl, že tento stěžovatelem uplatněný důvod dovolání nezahrnuje podmínku existence právní otázky zásadního významu. Pokud Nejvyšší soud otázku vlivu předcházejícího řízení, tedy řízení vedeného do vydání rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 33 Odo 408/2004-231 ze dne 14. dubna 2005, a nepoučení stěžovatele podle ustanovení §118a občanského soudního řádu, nepovažuje za právní otázkou zásadního významu (která by mohla založit přípustnost dovolání), není Ústavní soud povolán tento jeho závěr přehodnocovat. Ačkoli Nejvyšší soud svůj závěr blíže nespecifikoval, lze podle přesvědčení Ústavního soudu s ohledem na výše zmíněné ustanovení §243c odst. 2 občanského soudního řádu, považovat i toto stručné odůvodnění nepřípustnosti dovolání stěžovatele z důvodu zakotveného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu za dostatečné.
Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí nezjistil nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručených ústavními normami České republiky, a to včetně těch stěžovatelem uváděného práva na spravedlivý proces.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu