ECLI:CZ:US:2010:4.US.985.09.2
sp. zn. IV. ÚS 985/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatele J. H., právně zastoupeného JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou se sídlem Lesnická 52, Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 4602/2008-342 z 11. 2. 2009, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Dne 20. 4. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. září 2007 č. j. 17 Co 176/2005-294. Citovaným rozsudkem krajského soudu, jako soudu odvolacího, bylo rozhodováno o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů [v řízení před obecnými soudy žalovaným (nyní stěžovatelem) a žalobkyní]. Při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen "BSM") obecné soudy vycházely z právní úpravy (Občanského zákoníku) účinné k 31. 1. 1984 (den zániku manželství) a do masy BSM zahrnuly mj. i garáž a osobní automobil značky Wartburg, když vycházely z cen stanovených znalci, v případě garáže z obvyklé ceny stanovené k 25. 4. 1997. Porušení svých základních subjektivních práv (svobod), jakož i základních ústavních principů [a to zejména principu zakotveného v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] stěžovatel shledává zejména v tom, že vypořádání BSM bylo provedeno v souladu s právní úpravou účinnou ke dni zániku manželství (tj. k 31. 1. 1984), avšak obvyklá cena garáže byla stanovena k 25. 4. 1997. Dále soudy podle stěžovatele pochybily, když nezohlednily, z jakých prostředků byla garáž pořízena. Konečně stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že cena garáže určená znalcem neodpovídá ceně srovnatelných garáží. V závěru ústavní stížnosti pak stěžovatel navrhuje, aby mu vzhledem k jeho majetkovým poměrům ve smyslu §83 zákona o Ústavním soudu náklady za právní zastoupení před Ústavním soudem v plném rozsahu uhradil stát.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Ústavní soud tedy přezkoumal postup Nejvyššího soudu (včetně jeho rozhodnutí), jakož i řízení, jež rozhodnutí Nejvyššího soudu předcházelo a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti tomu, jak obecné soudy vypořádaly BSM mezi stěžovatelem a jeho bývalou manželkou (resp. proti tomu, jak byla v rámci soudního řízení stanovena zejména cena garáže, jež se stala součástí BSM). V této souvislosti je ovšem nutno připomenout, že vyjadřuje-li takto stěžovatel nesouhlas s právními závěry obecných soudů (včetně Nejvyššího soudu), pak tím v ústavní stížnosti v zásadě jen polemizuje s jejich závěry a staví tak v podstatě Ústavní soud do role běžné další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení. Takové porušení základních práv stěžovatele však Ústavní soud neshledal. Podle názoru Ústavního soudu obecné soudy svá rozhodnutí přesvědčivě, jasně a logicky odůvodnily, se všemi důkazními návrhy stěžovatele, jakož i jeho námitkami, se dostatečně vyrovnaly. Při oceňování věcí spadajících do BSM postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou (srov. k tomu právě Nejvyšším soudem citované jeho vlastní rozhodnutí ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99), jež je podle Ústavního soudu zcela ústavně konformní. Nejvyšší soud tak postupoval zcela správně, když nepřistoupil ke kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí krajského soudu.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout. Za této situace Ústavní soud rovněž nemohl vyhovět návrhu stěžovatele ve smyslu §83 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu