ECLI:CZ:US:2010:Pl.US.25.09.1
sp. zn. Pl. ÚS 25/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti navrhovatele J. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Filipem, advokátem se sídlem v Praze 7, Bubenská 47/113, proti usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 30. 6. 2009, čj. Konf 119/2008-6, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 29 C 346/2007, za účasti zvláštního senátu a Obvodního soudu pro Prahu 7 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel brojí ústavní stížnosti proti v záhlaví označeným rozhodnutím, jimiž měla být porušena jeho práva zaručená čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Argumentace ústavní stížnosti směřuje především proti usnesení "zvláštního senátu Nejvyššího správního soudu", jímž má stěžovatel zjevně na mysli zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen "zvláštní senát"). Zvláštnímu senátu vytýká, že - dle jeho mínění - rozhodoval pouze na základě materiálů, které mu byly postoupeny soudy nižších instancí. Tyto soudy si však nevyžádaly příslušné materiály nebo neprovedly jednání, a proto nezjistily, že se stěžovatel domáhal svých práv jak cestou policejního prezidenta, tak i cestou ministra vnitra. Porušení svých práv potom stěžovatel spatřuje zejména ve skutečnosti, že soudy nedokázaly rozhodnout o jeho právech a že nebylo provedeno řádné řízení před soudem. Stěžovatel proto navrhuje zrušení obou v záhlaví označených rozhodnutí, jakož i to, aby Ústavní soud "uložil projednání mé věci", aniž specifikuje, kterému soudu má být tato povinnost uložena.
II.
Ze spisového materiálu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti:
Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 domáhal toho, aby žalovanému Ministerstvu vnitra byla uložena povinnost zaplatit mu částku 108 000 Kč (coby rozdíl skutečně vyplaceného příjmu a příjmu, na nějž měl mít dle svého služebního zařazení nárok) a povinnost zařadit jej na funkci vedoucího 4. oddělení, Skupina kriminální policie a vyšetřování odboru obecné kriminality, správy PČR hl. m. Prahy.
Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 27. 11. 2007, čj. 29 C 346/2007-3, řízení zastavil. Dospěl k závěru, že služební poměr příslušníků Policie České republiky je institutem veřejnoprávním, a proto rozhodování služebních funkcionářů ve věcech služebních poměrů lze přezkoumávat pouze ve správním soudnictví, a nikoliv v občanském soudním řízení.
Stěžovatel posléze podal dne 10. 1. 2008 obsahově shodnou žalobu u Městského soudu v Praze; žaloba byla zapsána do rejstříku Ca jako věc správního soudnictví. Městský soud v Praze poté podal zvláštnímu senátu návrh na rozhodnutí kompetenčního sporu, v němž se domáhal výroku, že k projednání a rozhodnutí věci je příslušný soud v občanském soudním řízení a že se usnesení obvodního soudu o zastavení řízení zrušuje.
Zvláštní senát usnesením ze dne 30. 6. 2009, čj. 119/2008-6, návrh odmítl. Vyšel přitom z úvahy, že podle zákona č. 361/2003 Sb. ve věcech služebního poměru mj. příslušníka Policie České republiky rozhoduje příslušný služební funkcionář. Náleží tedy do pravomoci tohoto správního orgánu rozhodnout o tvrzených nárocích stěžovatele. Soud ve správním soudnictví by se mohl žalobou zabývat pouze při splnění podmínek plynoucích z §65 a násl. s. ř. s., mezi něž mj. patří vyčerpání řádných opravných prostředků v řízení před správním orgánem. Za dosavadní situace však rozhodování o návrzích žalobce vůbec nespadá do pravomoci soudů. Z tohoto důvodu ani zvláštní senát nemůže rozhodnout, zda příslušný vydat rozhodnutí je soud v občanském soudním řízení, nebo soud ve správním soudnictví.
III.
Ústavní stížnost je zčásti opožděná a nepřípustná pro nevyčerpání procesních prostředků k ochraně práva, a zčásti zjevně neopodstatněná [§43 odst. 1 písm. b) a e), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Opožděná je ústavní stížnost v té části, v níž směřuje proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 29 C 346/2007. Lhůta k podání ústavní stížnosti činí dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Napadené usnesení o zastavení řízení je z listopadu 2007 a nabylo právní moci dne 5. 1. 2008. Z toho je více než zřejmé, že šedesátidenní lhůta uplynula mnohem dříve, než stěžovatel dne 31. 8. 2009 ústavní stížnost podal. Krom toho v této části činí ústavní stížnost nepřípustnou též nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva: stěžovatel nenapadl usnesení o zastavení řízení odvoláním, přestože jej o této možnosti obvodní soud poučil, ale místo toho tutéž žalobu uplatnil jako návrh ve věci správního soudnictví. Tuto žalobu samozřejmě nelze považovat za opravný prostředek, a to nejen ve vztahu k případnému předchozímu rozhodování správních orgánů, ale ani v poměru k předchozímu rozhodnutí soudu v civilním soudním sporu, jímž bylo řízení zastaveno podle §104b odst. 1 o. s. ř.
Námitky, jimiž stěžovatel brojí proti usnesení zvláštního senátu, jsou zjevně nedůvodné. Posouzení věci zvláštním senátem je výstižné a nelze mu nic vytknout ani z hlediska ústavnosti. V řízení ve věcech služebního poměru, jež je upraveno v §169 a násl. zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, nerozhodují soudy ve správním soudnictví ani v civilním řízení soudním, ale služební fukcionáři. Soud je povolán až k přezkumu rozhodnutí ve věci služebního poměru, samozřejmě poté, co stěžovatel vyčerpá řádné opravné prostředky [§190, §191, §196 citovaného zákona, §68 písm. a) s. ř. s.].
Služební poměr příslušníka Policie České republiky se dle ustálené judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2003, čj. 6 As 29/2003-97, publikovaný pod č. 415/2004 Sb. NSS) považuje za vztah veřejnoprávní, a proto se účastníku tohoto vztahu poskytuje ochrana ve správním soudnictví. Tato ochrana má podobu přezkumu rozhodnutí správního orgánu v řízení podle §65 a násl. s. ř. s. Soud ve správním soudnictví nemůže žalovanému ve výroku o věci samé uložit povinnost zaplatit určitou částku žalobci; jeho činnost se omezuje na přezkum rozhodnutí správního orgánu, jenž vyústí buď v zamítnutí žaloby, nebo ve zrušení rozhodnutí správního orgánu (příp. vyslovení nicotnosti či moderaci pokuty, avšak to je v daných souvislostech bez významu).
Stěžovatel však žalobou žádné rozhodnutí služebního funkcionáře ve věci služebního poměru nenapadal, ale domáhal se toho, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu určitou částku, což - jak bylo řečeno - není ve správním soudnictví možné.
To, jak žalobce vymezil předmět řízení, má nutně dopad i do rozhodování zvláštního senátu, jenž se nemůže zabývat něčím jiným, tj. rozhodovat kompetenční konflikt v jiné věci, než jak ji vymezil žalobce. Vytýká-li proto stěžovatel zvláštnímu senátu, že si měl obstarat další spisy a z nich zjistit, že se domáhal svých práv "jak cestou policejního prezidenta, tak i cestou ministra vnitra", nelze takovou argumentaci považovat za případnou, neboť bylo výlučně věcí stěžovatele, aby svou žalobou napadal rozhodnutí správního orgánu, a nikoliv se domáhal přisouzení plnění.
Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako opožděnou, nepřípustnou a zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 1 písm. b) a e), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve spojení s §11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu a čl. 1 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) a čl. 2 odst. 1 sdělení Ústavního soudu č. 342/2010 Sb.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. prosince 2010
Pavel Rychetský, v.r.
předseda soudu