ECLI:CZ:US:2011:1.US.1037.11.1
sp. zn. I. ÚS 1037/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky Náboženské obce Církve československé husitské, se sídlem Chrám sv. Mikuláše, Staroměstské náměstí, Praha 1, zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti rozhodnutí Diecézní rady Církve československé husitské v Praze ze dne 7. 2. 2011, č. j. 61/DR/NE/11 a ze dne 23. 2. 2011, č. j. 71/DR/NE/11, a proti rozhodnutí Ústřední rady Církve československé husitské v Praze ze dne 25. 2. 2011, č. j. 767/11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Napadeným rozhodnutím ze dne 7. 2. 2011, č. j. 61/DR/NE/11, byla rozpuštěna Rada starších Náboženské obce Praha 1 - Staré Město, a to z důvodu jednání Rady starších v rozporu s Ústavou nebo církevními řády či s usneseními oprávněných církevních orgánů. Dále byla jmenována zmocněnkyně diecézní rady v NO Praha 1 -Staré město Mgr. K. P.
V napadeném rozhodnutí ze dne 23. 2. 2011, č. j. 71/DR/NE/11, se praví, že "Diecézní rada CČHS v Praze ... byla informována o svolání shromáždění NO Staré Město na den 27.2.2011. Po vyjádření farářky, předsedy rady starších i finanční zpravodajky rozpuštěné rady starších DR konstatuje, že svolání shromáždění NO je v rozporu s §12, odst. 1 Organizačního řádu CČSH. DR proto považuje svolání shromáždění NO za neplatné.".
Dne 25. 2. 2011 vydala Ústřední rada Církve československé husitské v Praze napadené usnesení č. j. 767/11 obsahující následující: "Ústřední rada nepovažuje dopis některých členů rady starších Náboženské obce CČHS v Praze 1 - Staré Město ze dne 17.2.2011 za platné odvolání proti rozhodnutí diecézní rady CČSH Praha ze dne 7.2.2011. Tím stížnost zamítá a potvrzuje rozhodnutí diecézní rady Praha (DR 2/11/1a DR 2/11/1b).".
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zejména následující.
Stěžovatelka rekapituluje obsah jí podaného odvolání proti napadenému rozhodnutí ze dne 17. 2. 2011 a kritizuje tak postup diecézní rady vedoucí k jeho vydání.
Stěžovatelka dále v podstatě rozporuje napadené rozhodnutí Ústřední rady CČHS ze dne 27. 2. 2011 v tom smyslu, že "Svým rozhodnutím ústřední rada zamítla i naše právo na odvolání, když je zamítla s tím, že se nejedná o odvolání, ale jen o neformální dopis několika jedinců, ačkoliv většinovým hlasováním se z takového podání stalo jednoznačné rozhodnutí rady starších.". Dále kritizuje, že "nadřízený orgán zakázal konat shromáždění podle právního předpisu, týkajícího se úplně jiné církevní agendy... Diecézní rada zakázala konání shromáždění náboženské obce, ačkoliv jí to neumožňuje ani Ústava CČSH, ani žádný jiný předpis této církve.".
Stěžovatelka je přesvědčena, že nedostatek obecné pravomoci soudní ve vztahu k církvím nebrání Ústavnímu soudu, aby projednal danou ústavní stížnost, jestliže se týká porušení jejích základních lidských a občanských práv.
III.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Dle čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod platí, že "Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech".
Ústavní soud v usnesení ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 137/05 konstatoval: "Pokud jde o námitku neplatnosti zrušení Sboru jednoty bratrské, obecné soudy se touto otázkou - v souladu s čl. 16 odst. 2 Listiny - právem nezabývaly a ani zabývat nemohly.".
Ústavní soud v nálezu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/06 (bod 47.) uvedl: "...respektovaná zásada autonomie církví a náboženských společností, jež spočívá především v tom, že stát do činnosti církví a náboženských společností nesmí zasahovat a pokud se aktivita církví omezí na vnitřní záležitosti (zejména na organizační členění), není principiálně možno tato opatření přezkoumávat soudy.".
Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 34/06 (bod 13.) prohlásil: "Již ve výše citovaném plenárním nálezu Pl. ÚS 6/02 Ústavní soud uvedl, že zásada autonomie církví a náboženských společností spočívá především v tom, že stát do činnosti církví a náboženských společností nesmí zasahovat a pokud se aktivita církví omezí na vnitřní záležitosti (zejména na organizační členění), není principiálně možno tato opatření přezkoumávat před státními soudy (obdobně judikoval německý Spolkový ústavní soud, BVerfGE 18/385).".
V nyní posuzované věci - obdobně jako ve shora citované judikatuře Ústavního soudu - jde o autonomní oblast církve, o aktivitu církve ve vnitřních záležitostech (organizační členění). Tato oblast však do přezkumné činnosti soudů (přirozeně včetně ústavního soudnictví) - jak bylo již vyloženo - nespadá. Proto opačnému názoru stěžovatelky přisvědčit nelze.
IV.
Za tohoto stavu Ústavní soud dle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako návrh, k jehož projednání není příslušný, odmítl.
Proto se již Ústavní soud nemusel dále zabývat dalšími podmínkami ústavní stížnosti, jako například otázkou, zda byla ústavní stížnost vůbec podána osobou oprávněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2011
Vojen Güttler, v. r.
soudce zpravodaj