ECLI:CZ:US:2011:1.US.1064.11.1
sp. zn. I. ÚS 1064/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem se sídlem Praha 4, Pod Višňovkou 1661, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2011, čj. 25 Co 510/2010 - 535, a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 3. 9. 2010, čj. 5 P 113/2009 - 470, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, údajně porušujících jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech a právo vlastnit majetek a vykonávat výdělečnou činnost.
V ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy při posuzování jeho návrhu na snížení výživného neprovedly dostatek důkazů ke zjištění majetkových poměrů matky jejich společné nezletilé dcery a její životní úrovně, která je podle něj velmi vysoká. Soudy přehlédly, že je nezaměstnaný, bez příjmu, nemá žádný majetek a je odkázán na pomoc své rodiny. Ignorovaly tabulky Ministerstva spravedlnosti na určení výše výživného i jeho průměrnou výši stanovenou Českým statistickým úřadem a zásadně pochybily nerespektováním jeho životního minima. Nezabývaly se ani tím, že má dluhy z doby, kdy investoval do bydlení pro nezletilou, které dodnes není schopen splatit. Nepřihlédly ani k míře, v jaké o ni dále pečuje, ani k tomu, že po rozvodu manželství nechal veškerý majetek její matce.
II.
Z ústavní stížnosti a z připojených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 3. 9. 2010, čj. 5 P 113/2009 - 470, zamítl návrh stěžovatele na snížení výživného pro nezletilou. K jeho odvolání Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 1. 2011, čj. 25 Co 510/2010 - 535, rozsudek okresního soudu potvrdil.
III.
Ústavní soud úvodem připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), ani další řádnou odvolací instancí. Proto není v zásadě oprávněn zasahovat do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy svými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR).
Poté co se Ústavní soud seznámil s obsahem stěžovatelovy ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že jejím těžištěm je především polemika s důvody obecných soudů, které je vedly k zamítnutí jeho návrhu na snížení výživného, tak, jako by Ústavní soud měl podrobit napadené rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což mu však, jak již bylo výše uvedeno, nepřísluší.
Po přezkoumání napadených rozsudků z hlediska tvrzeného zásahu do práva na spravedlivý proces, práva vlastnit majetek a vykonávat výdělečnou činnost, Ústavní soud pochybení, opravňující jeho kasační zásah, neshledal. Právní závěry odvolacího soudu o majetkových poměrech stěžovatele, matky nezletilé a odůvodněných potřebách nezletilé nelze v posuzované věci považovat za nesouladné s provedenými důkazy, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku bylo možno identifikovat rámec, ve kterém se jeho volná úvaha pohybovala. Z napadených rozhodnutí zjevně vyplývá, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací hodnotily i majetkové poměry matky nezletilé, v jejichž rámci vzaly v úvahu, že jí přibyla další vyživovací povinnost, vlastní 10 let starý automobil na leasing a bydlí v domě babičky své druhé nezletilé dcery.
Obecné soudy se také zevrubně zabývaly možnostmi stěžovatelova pracovního uplatnění, a to nejen nabídkami práce, ale i rekvalifikačními kurzy, přičemž jeho výpověď o nemajetnosti považovaly za nevěrohodnou. Vyšly proto z jeho potencionálních příjmů. Stěžovatelem tvrzenou existenci podstatné změny poměrů, představovanou jeho nezaměstnaností, absencí příjmů, a odůvodňující tak změnu rozhodnutí o výši výživného, však neshledaly. Napadená rozhodnutí jsou v tomto ohledu detailně a srozumitelně odůvodněna a Ústavní soud v nich žádná pochybení neshledal.
Pod právo na spravedlivý proces spadá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí, racionálně vypořádat se všemi důkazy. Ústavní soud ani v tomto směru neshledal žádné pochybení a připomíná, že pokud obecný soud respektuje kautely dané ustanovením §132 občanského soudního řádu (dále "OSŘ"), jak se také v dané věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" či "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecným soudem znovu, a to ani tehdy, pokud by se s ním neztotožňoval (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 41).
Ústavní soud dodává, že vyloučil-li zákonodárce dovolací přezkum ve věcech upravených zákonem o rodině (§237 odst. 2 písm. b OSŘ), je nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku cestou ústavní stížnosti, neboť, jak již bylo shora uvedeno, ta není zvláštním opravným prostředkem proti rozhodnutím obecných soudů.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnul jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu