ECLI:CZ:US:2011:1.US.1077.11.1
sp. zn. I. ÚS 1077/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. J. M., zastoupené JUDr. Danuší Staňkovou, advokátkou se sídlem Pardubice, Masarykovo nám. 1484, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2010, čj. 20 Co 482/2009 - 119, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 4. 2009, čj. 22 C 352/2006 - 60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o náhradu škody. Podle stěžovatelky těmito rozhodnutími došlo k porušení jejího základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat formální náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím může zabývat také věcně. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Lze ji tedy podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny prostředky, jež zákon k ochraně práva poskytuje. Takovým prostředkem se podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (sp. zn. II. ÚS 207/05, ze dne 31. 5. 2005).
Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, jenž poskytuje ochranu základním právům teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud o těchto právech rozhodoval, aniž by mu dal možnost realizace jeho pravomoci.
Dotazem na Obvodní soud pro Prahu 1 bylo zjištěno, že stěžovatelka podala, dne 24. února 2011, proti stejnému usnesení odvolacího soudu (napadenému touto ústavní stížností) dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (dále "dovolací soud"), o němž dosud nebylo rozhodnuto.
Posledním prostředkem k ochraně jejích shora uvedených práv je zde tedy, v důsledku volby jejího procesního postupu, podané dovolání. Teprve dnem doručení rozhodnutí dovolacího soudu jí začne znovu běžet i lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti jeho rozhodnutí a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by dával podnět k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání. Rozhodnutí dovolacího soudu totiž nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je za této situace předčasné.
Z takto vyložených důvodů byla tedy ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2011
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu