ECLI:CZ:US:2011:1.US.1109.08.1
sp. zn. I. ÚS 1109/08
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) - ze dne 5. dubna 2011 sp. zn. I. ÚS 1109/08 ve věci ústavní stížnosti 1. Ing. M. Š., 2. V. Š. a 3. D. Š. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2005 č. j. 13 Co 191/2005-80, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů jako vlastníků bytů proti České republice - Ministerstvu financí o náhradu škody, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008 č. j. 25 Cdo 290/2006-100, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů.
Výrok
I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2005 č. j. 13 Co 191/2005-80 a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2008 č. j. 25 Cdo 290/2006-100 bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Obě rozhodnutí označená v bodě I se proto ruší.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž bylo podle jejich přesvědčení porušeno jejich základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"). Jednalo se o rozhodnutí vydaná ve věci jejich žaloby vůči státu na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny. Škoda měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu státu zastoupeného Ministerstvem financí. Podle názoru stěžovatelů se nesprávného úředního postupu dopustil zákonodárný sbor, protože do 31. 12. 2001 nevydal právní předpis, který by odstranil dosavadní protiústavní úpravu regulovaného nájemného. Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, jako protiústavní, ale až ke dni 31. 12. 2001, aby zákonodárnému sboru poskytl dostatek času k vytvoření nového kvalitního právního předpisu. Stát, po zrušení zmíněné vyhlášky, vydal cenové výměry č. 01/2002, č. 06/2002 a nařízení vlády č. 567/2002 Sb., kterým se stanoví cenové moratorium nájemného z bytů, v nichž téměř shodným způsobem regulaci nájemného znovu upravil.
Stěžovatelé poukázali na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.) a dovodili, že rozhodnutí obecných soudů v jejich věci jsou v rozporu s nosnými důvody tohoto nálezu. Obecné soudy jim tak odňaly právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Z hlediska stěžovatelů je nevýznamné, zda toto právo bude opřeno o normy jednoduchého práva, tj. zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nebo o ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Napadená rozhodnutí prodlužují a podporují stav, kdy soudy, v rozporu s principy právního státu, nerespektují skutečnost, že každý, včetně státu, musí odpovídat za svoji činnost.
Z připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 2. 2005 čj. 18 C 26/2004-56 byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, jako vlastníků bytů, podaná dne 10. února 2004 proti žalované České republice - Ministerstvu financí na zaplacení částky 3 179 317,20 Kč jako náhrady škody, která jim v minulosti vznikla tím, že stát nerespektoval nálezy Ústavního soudu ve věci deregulace nájemného. Obvodní soud uzavřel, že na daný případ nedopadá právní úprava obsažená v zákoně č. 82/1998 Sb. ani se nejedná o nesprávný úřední postup. Z nálezů Ústavního soudu je patrno, že regulace nájemného neodporuje ústavnímu pořádku České republiky; Ústavní soud shledal pochybení pouze ve způsobu, jakým stát tuto regulaci realizoval.
K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil. Konstatoval, že ve skutečnosti, že se zákonodárnému sboru nepodařilo přijmout zákonné řešení regulace nájemného k bytům, nelze spatřovat nesprávný úřední postup státu. Závěr obvodního soudu, že žalobě nelze vyhovět s poukazem na §13 zákona č. 82/1998 Sb., uznal za správný. Stejně tak nebylo porušeno ani právo stěžovatelů na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Nárok nelze posoudit ani podle §420 a násl. obč. zák., protože vztah mezi občanem a státem v rovině výkonu zákonodárné moci státu není vztahem občanskoprávním.
Nejvyšší soud shora označeným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl s odůvodněním, že žádná z jimi vymezených pěti otázek zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá.
Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (viz výše) konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3 a 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V odůvodnění tohoto nálezu dále mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o možném zvýšení nájemného v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci žádné ze stran. Konkrétní rozhodovací postup ponechal Ústavní soud na soudech obecných, ale zdůraznil, že je nutno se vyvarovat libovůle. Rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu za použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe.
Totožnou právní otázku, kterou stěžovatelé otevřeli, posoudil Ústavní soud ve stanovisku přijatém dne 28. 4. 2009 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.). Zde, pokud jde o právo na náhradu za omezení vlastnického práva a jeho vztah k možnosti zvyšování nájemného, konstatoval, že: "Žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu [opírající se o zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05), jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo.".
Uvedené závěry se plně vztahují i na předmětnou věc a jsou pro Ústavní soud závazné, neboť čl. 89 odst. 2 Ústavy dopadá i na jeho činnost. Z citovaného stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 tedy jednoznačně vyplývá, že náhradu škody za nucené omezení vlastnického práva (podle čl. 11 odst. 4 Listiny) mohou pronajímatelé uplatňovat proti státu jako náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Ze závěrů výše uvedeného stanoviska je tedy zřejmé, že postup obecných soudů při posuzování nároku stěžovatelů nemůže obstát. Otázka, zda v dané věci byl dán konkrétní nárok stěžovatelů na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, zůstává k zodpovězení obecnému soudu, který musí zvážit, do jaké míry došlo v důsledku regulovaného nájemného k zásahu do jejich základního práva vlastnit majetek, jakož i zda v jejich případě byly splněny výše uvedené podmínky pro vznik práva na náhradu škody. Samotná protiústavnost právní úpravy regulovaného nájemného totiž neznamenala, že v každém individuálním případě bylo porušeno základní právo pronajímatele (vlastníka bytu). Rovněž je namístě zdůraznit, že výše nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny nemusí být identická s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným. Obecné soudy tedy nemohou nárok na zmíněnou náhradu vůči státu zamítat apriorně, nýbrž musejí, při respektování výše uvedených závěrů, posoudit uplatněné nároky individuálně. V tomto smyslu je tedy nutno tvrzený nárok pronajímatelů právně posoudit z hlediska práva na náhradu podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Obecné soudy jsou v tomto směru povinny vytvořit za pomoci §118a o. s. ř. dostatečný procesní prostor, aby se obě strany řízení mohly k novému právnímu posouzení vyjádřit a případně uplatnit nové důkazy či argumenty.
Z uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Proto I. senát Ústavního soudu ústavní stížnosti vyhověl podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Rozhodl tak poté, co účastnící řízení projevili souhlas s upuštěním od ústního jednání v této věci v souladu s ustanovením §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.