ECLI:CZ:US:2011:1.US.1173.11.1
sp. zn. I. ÚS 1173/11
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 21. června 2011 sp. zn. I. ÚS 1173/11 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. H. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2011 č. j. 1 Cmo 234/2010-441, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2010 č. j. 5 Cm 378/1997-358, jímž bylo jako opožděné odmítnuto stěžovatelovo odvolání, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2009 č. j. 5 Cm 378/1997-319, jímž bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno odvolací řízení, a návrhu na odklad vykonatelnosti těchto usnesení a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 2. 2007 č. j. 5 Cm 378/1997-170, jímž byl stěžovatel zavázán zaplatit žalobci (v řízení o ústavní stížnosti v postavení vedlejšího účastníka) peněžitou částku, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a A. Ch. jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
I. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2011 č. j. 1 Cmo 234/2010-441 se zrušuje.
II. Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2010 č. j. 5 Cm 378/1997-358 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2009 č. j. 5 Cm 378/1997-319 se odmítá.
III. Návrh na odklad vykonatelnosti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2011 č. j. 1 Cmo 234/2010-441, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2010 č. j. 5 Cm 378/1997-358, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2009 č. j. 5 Cm 378/1997-319 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 2. 2007 č. j. 5 Cm 378/1997-170 se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 5 Cm 378/1997. Z něj zjistil následující skutečnosti.
2. Dne 2. 2. 2007 vydal Krajský soud v Ostravě pod č. j. 5 Cm 378/1997-170 rozsudek, kterým rozhodl, že žalovaný (stěžovatel) je povinen zaplatit žalobci (vedlejšímu účastníku) částku ve výši 3 600 000 Kč (výrok I). V rozsahu 3 152 189,20 Kč byla žaloba ze dne 20. 1. 1997 zamítnuta (výrok II), v rozsahu 2 291,73 Kč byla žaloba ze dne 20. 1. 1997 zamítnuta (výrok III), v rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal zaplacení tam specifikovaných úroků, byla žaloba zamítnuta (výroky IV a V).
3. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku odvolání (srov. č. l. 182 a násl.). Pak byl vyzván (mj.) k zaplacení soudního poplatku za odvolací řízení (srov. č. l. 198) a posléze podal žádost o osvobození od soudního poplatku (č. l. 205). Krajský soud v Ostravě dne 2. 6. 2008 pod č. j. 5 Cm 378/1997-237 rozhodl, že se osvobození od soudních poplatků stěžovateli nepřiznává; toto usnesení potvrdil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. 7. 2008 č. j. 1 Cmo 146/2008-243. Ústavní soud usnesením ze dne 11. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2793/08 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) odmítl ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 7. 2008 č. j. 1 Cmo 146/2008-243 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2008 č. j. 5 Cm 378/1997-237 jako zjevně neopodstatněnou.
4. Dne 7. 4. 2009 došla Krajskému soudu v Ostravě žádost stěžovatele o umožnění zaplatit soudní poplatek za odvolací řízení sp. zn. 5 Cm 378/1997 ve splátkách (č. l. 291). Stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, že o této žádosti nebylo dosud rozhodnuto.
5. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 2. 11. 2009 č. j. 5 Cm 378/1997-319 rozhodl, že odvolací řízení se zastavuje pro nezaplacení soudního poplatku. V odůvodnění tohoto usnesení poučil stěžovatele, že bude-li soudní poplatek zaplacen do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, soud podle §9 odst. 7 věty první zákona o soudních poplatcích toto usnesení zruší.
6. O odvolání stěžovatele (založeném na č. l. 328 a násl.) proti v předchozím odstavci citovanému usnesení rozhodl Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením ze dne 16. 2. 2010 č. j. 5 Cm 378/1997-358 tak, že je odmítl jako opožděné.
7. Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 18. 1. 2011 č. j. 1 Cmo 234/2010-441 citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vrchní soud uvedl zejména následující. Podle doručenky k usnesení krajského soudu ze dne 2. 11. 2009 č. j. 5 Cm 378/1997-319 byla zásilka uložena a připravena k vyzvednutí dne 6. 11. 2009 a stěžovateli byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl. Od okamžiku, kdy byla zásilka připravena k vyzvednutí, tj. od 6. 11. 2009, počala běžet podle §49 odst. 4 o. s. ř. v platném znění desetidenní lhůta, která skončila dnem 16. 11. 2009 (pondělí - pracovní den). K tomuto dni vznikla zákonná fikce o doručení zásilky stěžovateli. Proto od data 16. 11. 2009 počala běžet patnáctidenní lhůta k podání odvolání, která skončila dnem 1. 12. 2009 (úterý - pracovní den). Stěžovatel sepsal a podal odvolání k poštovní přepravě až dne 2. 12. 2009, tedy po uplynutí odvolací lhůty.
II.
8. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
9. Stěžovatel v prvé řadě uvádí, že se Vrchní soud v Olomouci v napadeném usnesení nezabýval jeho tvrzeními uváděnými v odvolání a v odvolání navrženými důkazy. Proto je prý napadené usnesení vrchního soudu nepřezkoumatelné.
10. V konkrétnostech stěžovatel namítá, že v odvolání tvrdil, že předmětná výzva od poštovního orgánu neobsahovala všechny zákonné náležitosti podle §50h o. s. ř. - označení odesílajícího soudu, označení uložené písemnosti (z výzvy nebylo dle stěžovatele patrné, o jakou písemnost se jedná a čeho se týká), údaj o tom, že se jedná o soudní zásilku, a poučení o následcích nevyzvednutí si zásilky ve stanovené lhůtě. Stěžovatel v odvolání navrhl provedení důkazů k prokázání svých tvrzení, tj. předmětnou výzvu a svědecké výpovědi. Dle stěžovatele tak fikce doručení nenastala.
11. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2010 č. j. 5 Cm 378/1997-358 stěžovatel namítá, že krajský soud neposuzoval splnění podmínek náhradního doručení, ač z okolností muselo být zřejmé, že nebyl poučen o následcích nevyzvednutí si zásilky ve stanovené lhůtě. Stěžovatel totiž ve svém odvolání výslovně uvedl, že mu usnesení o zastavení řízení bylo doručeno vložením do schránky dne 19. 11. 2009.
12. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2009 č. j. 5 Cm 378/1997-319 stěžovatel namítl, že se krajský soud nezabýval jeho návrhem na zaplacení soudního poplatku ve splátkách; krajský soud rovněž pochybil, jestliže ho opětovně nevyzval k zaplacení soudního poplatku za odvolání včetně dodatečného stanovení lhůty k zaplacení. Krajský soud byl totiž povinen - po zamítnutí žádosti o osvobození od soudního poplatku - vyzvat stěžovatele opětovně k zaplacení poplatku, stanovit mu k tomu novou lhůtu, třeba i kratší, a poučit jej o následcích nesplnění výzvy (§9 odst. 1 a 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů).
III.
13. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a vyslovil, že neporušil žádné ústavní právo stěžovatele. Proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
14. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a vyslovil, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou.
15. Vedlejší účastník - A. Ch. - ve svém vyjádření k ústavní stížnosti především uvedl, proč by nemělo být vyhověno návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti. Dále prohlásil, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelem tvrzená práva na spravedlivý proces ani mu nevznikla žádná újma v souvislosti s nesplněním poplatkové povinnosti, protože dosud žádné finanční prostředky na rozdíl od vedlejšího účastníka nevynaložil; pokud se týká jeho tvrzení ohledně majetkových poměrů, neobjektivizují skutečný stav. Vůči stěžovateli bylo dle vedlejšího účastníka postupováno stejným, a to zákonným postupem, jako vůči vedlejšímu účastníkovi, ať již v otázce doručování a přebírání písemností, či ohledně respektování lhůty na splnění poplatkové povinnosti. Proto vedlejší účastník navrhl, aby Ustavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl.
16. S ohledem na (presumovaný či výslovně uvedený) souhlas účastníků řízení s postupem podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání.
IV.
17. Ústavní soud považuje - s ohledem na vlastní judikaturu - za nutné (srov. příkladmo nálezy Ústavního soudu citované níže) zabývat se následujícím aspektem řízení před obecnými soudy, který by mohl - vzhledem k ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces - projednávanou věc za určitých okolností posunout do roviny ústavněprávní.
18. Jedná se o to, že stěžovatel v odvolání (č. l. 361 a násl.) tvrdil, že výzva k vyzvednutí předmětné zásilky neobsahovala zákonem požadované (srov. §50h o. s. ř.) náležitosti (srov. bod 43 odvolání), tedy právě ty náležitosti, které stěžovatel označil i v ústavní stížnosti. Na podporu svého tvrzení pak navrhl důkaz - výzvu poštovního orgánu k vyzvednutí předmětné zásilky (založenou ve spise v části "Přílohy žalovaného" pod č. 6.).
19. Vrchní soud v Olomouci rozhodl o odvolání napadeným usnesením, leč v odůvodnění svého rozhodnutí se uvedenému tvrzení a důkaznímu návrhu nevěnoval vůbec.
20. Ústavní soud konstatoval již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) či v nálezu sp. zn. I. ÚS 2568/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 20/48 SbNU 213) kupříkladu, že "Z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci ... V posuzované kauze ve věci jednající Městský soud v Brně, jak se z rekapitulovaného podává, shledal nadbytečnost důkazních návrhů stěžovatele, přičemž tento svůj postoj řádně a logickým způsobem odůvodnil (§125 odst. 1 tr. řádu). Tato jeho myšlenková operace k důkaznímu řízení se upínající se zakládá na racionální argumentaci a je reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy České republiky.".
21. Ústavní soud tedy posuzoval, zda zejména v odvolacím řízení byly dodrženy požadavky plynoucí z citovaného právního názoru, který je závazný i pro něj samotný (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy, §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
22. Ústavní soud konstatuje - jak již uvedl - že tvrzení stěžovatele a důkazní návrh tomu odpovídající vrchní soud zcela opomenul. V napadeném usnesení vrchního soudu nebyly předestřeny myšlenkové konstrukce racionálně hodnotící navržený důkaz, pokud jde o to, že nebyl proveden. Jedná se ve své podstatě o věc principu; v této rovině se zobrazuje zásada právního státu zakazující libovůli. Ignorování důkazních návrhů účastníků řízení bez věcně adekvátního odůvodnění zatěžuje takový postup soudu nepřezkoumatelností, a tím v rovině potenciality umožňuje i libovůli; tím naplnil judikaturou Ústavního soudu dovozený pojem tzv. opomenutého důkazu. Nelze tedy usuzovat, že by se jeho myšlenková operace (k důkaznímu řízení se upínající) zakládala na racionální argumentaci, a že by tudíž byla reflexí nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy České republiky.
V.
23. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnosti - v části domáhající se zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci - pro rozpor s ústavně zaručeným právem stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny vyhovět a napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit. Tím ovšem Ústavní soud nepředjímá výsledek nového - ústavně konformně provedeného - odvolacího řízení, které v budoucnu proběhne.
24. Ústavní soud však odmítl ústavní stížnost směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2010 č. j. 5 Cm 378/1997-358 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2009 č. j. 5 Cm 378/1997-319 jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. To již proto, že stěžovateli se nyní znovu otevírá prostor uplatňovat své námitky proti napadeným usnesením krajského soudu před vrchním soudem.
25. Návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 2. 2007 č. j. 5 Cm 378/1997-170 Ústavní nevyhověl. To proto, že si jeho rozhodnutí delší čas nevyžádalo; ústavní stížnost byla podána dne 20. 4. 2011. Navíc, napadená rozhodnutí žádnou povinnost stěžovateli neukládala (z povahy věci lze o návrhu na odklad vykonatelnosti kladně rozhodnout pouze tehdy, jde-li o rozhodnutí, jež lze vykonat, tj. např. ukládající něco plnit). Pokud jde o rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 2. 2007 č. j. 5 Cm 378/1997-170, ten pak ústavní stížností ani napaden nebyl (srov. §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu: "Ústavní soud může na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí ...").