ECLI:CZ:US:2011:1.US.1242.11.1
sp. zn. I. ÚS 1242/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Stanislavem Niklem, advokátem se sídlem Mojmírovců 41, Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 10. 11. 2010, č. j. 2 Nt 1400/2009-74, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2011, č. j. 4 To 8/2011-95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení, neboť je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod). Odůvodnění ústavní stížnosti bude reprodukováno v následujícím textu tohoto usnesení Ústavního soudu.
Z ústavní stížnosti, z jejích příloh a z vyžádaného spisu obecných soudů se podává, že napadeným usnesením okresního soudu byl podle §283 písm. d) tr. ř. zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 2 T 45/2005. Napadeným usnesením krajského soudu byla stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení okresního soudu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná. Rozhodovací důvody napadených rozhodnutí obecných soudů jsou obsaženy v následujícím textu tohoto usnesení Ústavního soudu.
Stěžovatel navrhl povolení obnovy řízení věci sp. zn. 2 T 45/2005. Konkrétně jde o to, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 6. 2005, č. j. 2 T 45/2006-156, uznán vinným trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců za současného stanovení zkušební doby v trvání 3 let. Dále byli poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Ostravě odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku okresního soudu zamítl. Trestného činu se stěžovatel měl dopustit neoprávněným užíváním osobního automobilu poškozené (Mgr. N. S.).
Pro úplnost lze připomenout, že se jedná v pořadí již o druhé rozhodnutí v rámci řízení o povolení obnovy ve věci Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 2 T 45/2005. Okresní soud v Novém Jičíně usnesením ze dne 8. 10. 2008, č. j. 40 Nt 1405/2008-27, rozhodl tak, že podle §283 písm. d) tr. ř. návrh na povolení obnovy řízení ve věci Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 2 T 45/2005 zamítl. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 4 To 297/2008, podle §148 odst. 1 tr. ř. stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl. Tato předchozí rozhodnutí v rámci prvního řízení o povolení obnovy ve věci Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 2 T 45/2005 na nyní posuzovanou věc vliv nemají, protože v nyní posuzované věci byla napadená rozhodnutí vydána pouze k druhému současnému návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Obdobné zásady je nutné vztáhnout i k posouzení otázky relevantní pro obnovu řízení, tj. zda „důkazy soudu dříve neznámé, … by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině“.
Podle ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Obnova řízení skončeného pravomocným rozsudkem postihuje výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a na tomto novém skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu. Nelze tedy v jakékoli „nové“ skutečnosti nebo důkazu spatřovat bez dalšího důvod obnovy řízení; musí vždy jít i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, tj. že tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.
K posouzení existence této podmínky, tj. k přezkumu hodnocení důkazů, jež stěžovatel předložil obecnému soudu v návrhu na povolení obnovy řízení, a které obecný soud konfrontoval se skutkovými zjištěními učiněnými v původním trestním řízení, však není Ústavní soud v zásadě příslušný, neboť by se tím stavěl do role další instance v systému obecných soudů; to mu podle Ústavy nepřísluší (srov. čl. 83 Ústavy).
Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování, formuloval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 (publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). V něm vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají.
Taková situace však v souzené věci nenastala.
Obecné soudy své závěry v napadených rozhodnutích řádně (úplně a srozumitelně) odůvodnily. Jejich rozhodnutí jsou logická, jasná a přesvědčivá. Hodnocení otázky, zda stěžovatelem navržené a soudem provedené důkazy byly způsobilé ovlivnit (ve výše uvedeném smyslu) výsledek řízení, tedy odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci, nejsou excesivní, pohybují se v mezích ustálené judikatury a již vůbec nemají povahu svévole. Nelze tedy ani dovozovat, že by jimi došlo k porušení stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy „zjevně neopodstatněné“; tím se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Právě o takový případ – jak je zřejmé z předchozí části tohoto usnesení – se jedná i v této konkrétní souzené věci.
III.
V ústavní stížnosti navíc absentuje konkrétní ústavněprávní argumentace. Ostatně, sama ústavní stížnost je koncipována velmi obdobně jako stížnost stěžovatele proti napadenému prvostupňovému rozhodnutí (srov. stížnost stěžovatele na č. l. 79 spisu). Stěžovatel tedy v podstatě pojímá ústavní stížnost tak, jako by byl Ústavní soud další instancí v rámci obecného soudnictví. To však přijatelné není, jelikož Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy toliko soudním orgánem ochrany ústavnosti.
Ústavní soud - nad rámec již řečeného - uvádí následující.
1) Stěžovatel namítl v ústavní stížnosti, že předložil soudům listinný důkaz – údajnou dohodu o užívání vozidla ze dne 16. 4. 2004. K získání tohoto důkazu (tedy ke zdůvodnění, proč nepředložil tento důkaz již při rozhodování o vině a trestu), se stěžovatel vyjádřil u veřejného zasedání dne 16.6.2010 tak, že „někdy v květnu nebo čen/nu 2009 mi byl doručen do věznice v Heřmanicích dopis, ve kterém byla dohoda, kterou jsme sepsali spolu v dubnu 2004 v Hrčavě ...“ (srov. str. 4 napadeného usnesení krajského soudu). V rámci téže výpovědi tvrdil, že koncem dubna roku 2010 byl jeho rodičům doručen dopis od svědkyně N. S. (č.l. 40-41, srov. též str. 4 napadeného usnesení krajského soudu).
Stěžovatel z tohoto důkazu v ústavní stížnosti dovozuje, že „Poškozená S. u výslechu před soudem v řízení o povolení obnovy k této listině nezpochybňuje její pravost, sice uvádí, že si není jista jejím podpisem na listině, avšak jednoznačně potvrdila předepsání svého jména, a to jejím písmem.“.
Tento důkaz byl obecnými soudy proveden a byli k němu vyslechnuty i příslušné osoby (např. rodiče stěžovatele, poškozená).
S významem takového důkazu se však racionálně a logicky akceptovatelně vypořádal již v napadeném usnesení krajský soud; nadto stěžovatel příslušný výslech poškozené a pasáž napadeného usnesení krajského soudu adekvátně nereflektuje. Odvolací soud totiž uvedl: „K „dohodě" založené na č.l. 5 spisu vypověděla (poznámka Ústavního soudu: poškozená Mgr. N. S., která dle tvrzení stěžovatele měla podepsat příslušnou dohodu), že si nepamatuje, že by takový text četla a uvedla „... nevím, jestli je to můj podpis. ... Není to moje písmo, kromě čitelně předepsaného mého podpisu". Svědkyně vyloučila, že by cokoli sepisovala u rodičů odsouzeného. Zdůraznila, že na takovéto návštěvě „auto neřešili". Stejně tak popřela, že by na fotokopii přípisu a obálce na č.l. 40, 41 šlo o její písmo (viz č.l. 53)…. Výše přesně reprodukovaná vyjádření svědkyně Mgr. N. S. lze stěží vykládat jako potvrzení uzavření dohody dne 16.4.2004 v Hrčavě stran užívání předmětného osobního motorového vozidla, když navíc i takováto dohoda by byla právně irelevantní a v rozporu s podmínkami uzavřeného leasingu. Svědkyně však popřela nejen doručení dopisu matce odsouzeného, ale i vyhotovení dohody označeného dne a na uvedeném místě, tedy v Hrčavě. Z formulací uvedených v protokolu rozhodně nelze dovodit, že by svědkyně kontaktovala rodiče odsouzeného a zaslala jim jakoukoli písemnost, navíc vlastnoručně podepsanou. Naopak, šlo evidentně o iniciativu matky odsouzeného, která sama svědkyni v roce 2009 kontaktovala. Nelze pominout ani spontánní reakci (formulaci) odsouzeného stran navrácení vozu či převodu na jeho osobu, neboť pokud by byla pravdivá jeho verze, pak by fakticky nebylo zapotřebí auto vracet, neboť by je - dle jeho tvrzení - společně s oprávněnou Mgr. N. S. nadále pokojně užívali.“.
Jinými slovy, kupříkladu již odvolací soud přesvědčivě vysvětlil, že citovaný důkaz - a i důkazy další (srov. text níže) – nejsou způsobilé rozhodnutí o vině a trestu změnit. To platí právě v kontextu s dalšími důkazy stěžovatelem navrženými a obecnými soudy provedenými.
2) Před soudem byl totiž proveden i výslech rodičů stěžovatele, především k prokázání pravosti údajné dohody o užívání vozidla ze dne 16. 4. 2004.
Dle stěžovatele „z jejich výpovědi jednoznačně vyplývá, že v době po 4. 4. 2004 jednak došlo k jejich návštěvě ze strany odsouzeného a poškozené S. a jednak v jejich rodinném domě byla podepsána dohoda o užívání vozidla“.
S touto námitkou (tj. s výpovědí rodičů stěžovatele) se však odvolací soud rovněž přesvědčivě vypořádal; stěžovatel opět adekvátně nereflektuje veškeré aspekty výpovědi jeho rodičů a obsah napadeného usnesení krajského soudu, a proto ani v tomto aspektu nelze soudu nic protiústavního vytknout. Krajský soud uvedl: „Samostatnou pozornost si zaslouží obsah svědeckých výpovědí rodičů odsouzeného, a to Š. Š. a H. Š. Svědek Š. Š. oproti objektivním zjištěním tvrdil, že odsouzený s Mgr. N. S. udržovali druhovský poměr po dobu dvou až tří let, třebaže se řadově jednalo o několik týdnů. Bez jakéhokoli odůvodnění situoval návštěvu odsouzeného s partnerkou na den 16.4.2004, což dle vyjádření svědka měla být sobota nebo neděle. Fakticky se však jednalo o pátek, jak je zřejmé z kalendáře pro rok 2004. Oproti tomu svědek vůbec nebyl schopen uvést, co konkrétně další dny dělal. Třebaže tvrdil, že k návštěvě došlo 16.4.2004, neboť M... manželka si každou návštěvu zapisuje do kalendáře, svědkyně H. Š. vypověděla, že si každou návštěvu do kalendáře nepíše, ale jen významnou návštěvu, nicméně kalendář z roku 2004 již nemá k dispozici. Také matka odsouzeného ovšem tvrdila, že je syn s partnerkou navštívili dne 16.4.2004 a u stolu sepsali předmětnou smlouvu o autě. Soud prvého stupně rozhodně nepochybil, pokud tvrzení rodičů odsouzeného neuvěřil, neboť tito bez jakýchkoliv reálných podkladů či indicií dogmaticky trvají pouze na uzavření „dohody" dne 16.4.2004. K tomuto tvrzení nemají jediný objektivní důkaz a s časovým odstupem šesti let nejsou (naprosto logicky) schopni uvést jakékoli další nesporné, upřesňující informace ke kterémukoli jinému dni či jeho náplni. Pochybnosti o objektivních informacích stran kontaktů jejich syna se svědkyní Mgr. N. S. vzbuzuje také tvrzení stran délky soužití odsouzeného se svědkyní a naprostá absence jakýchkoliv dalších, relevantních informací. Souhrnně lze tedy říci, že verze svědků Š. a H. Š. stojí naprosto osamoceně a není podpořena žádnou další objektivní, právně relevantní informaci.“.
3) Konečně, před soudem byl proveden důkaz zprávou ze střední školy o návštěvě finské delegace. Podle stěžovatele je v ní „sdělováno, že návštěva finské delegace proběhla v rozmezí od 3.4.2004 do 12.4.2004. V tomto rozmezí stěžovatel aktivně pomáhal poškozené S., a to užíváním předmětného vozidla k rozvážení osob finské delegace, a to včetně poškozené S.“.
Leč, jak konstatoval již okresní soud, tato zpráva střední školy nesvědčí ve prospěch stěžovatele. Sám Ústavní soud uvádí, že z příslušné zprávy skutečně neplyne, že by stěžovatel v příslušné době, jak tvrdí „aktivně pomáhal poškozené S., a to užíváním předmětného vozidla k rozvážení osob finské delegace, a to včetně poškozené S.“. Konkrétněji se k tomuto listinnému důkazu, racionálně akceptovatelně, vyslovil v napadeném usnesení krajský soud: „Jako pravdivá se neukázala ani tvrzení odsouzeného stran zajišťováni dopravy finské delegace, která v Novém Jičíně dlela v době od 3. do 12.4.2004 (č.l. 66). Z výpovědi svědkyně Mgr. N. S. je zřejmé, že hovoří obecně o realizovaném mezinárodním projektu, a nikoli specificky o podílu odsouzeného na zajištění přepravy finské delegace. Navíc, sama svědkyně přes značný časový odstup návštěvu delegace situovala správně na začátek dubna (č.l. 53 p.v.), oproti chybnému vyjádření odsouzeného, který opakovaně tvrdil, že tato delegace přijela na území ČR až v poslední dekádě měsíce dubna 2004 (č.l. 62).“ (srov. str. 5 napadeného usnesení krajského soudu).
4) V bodu VI. ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě uvádí jen obecná kritéria přezkumu v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, plynoucí z podústavní úpravy. Ostatně, obecné soudy z těchto hledisek v napadených rozhodnutích vycházely.
IV.
Za tohoto stavu Ústavní soud – jak již uvedl – dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatele zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu