ECLI:CZ:US:2011:1.US.1381.11.1
sp. zn. I. ÚS 1381/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. N., zastoupeného JUDr. Vandou Bieleckou, advokátkou se sídlem Havířov - Město, Pavlovova 8, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 4. 12. 2006, čj. 113 C 298/2005 - 134, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2007, čj. 8 Co 2412007 - 155, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 2011, čj. 25 Cdo 2501/2008 - 228, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včasné ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení 49.224.423,20 Kč, ve kterém jako žalobce neuspěl. Nesouhlasí především s argumenty, obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu, který odkázal na svoji judikaturu, podle níž odpovědnost za škodu způsobenou jednáním v rozporu s dobrými mravy je možno dovodit jen v souvislosti s ustanovením §424 ObčZ, tj. v případech, kdy za škodu odpovídá ten, kdo ji způsobil úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Stěžovatel tvrdí, že právě takového zaviněného úmyslného jednání proti dobrým mravům se vůči němu dopustila žalovaná obec Horní Suchá. Její žaloba na určení vlastnictví nebyla uplatněním oprávněných práv prostředky soudní ochrany, ale cíleným jednáním v rozporu s dobrými mravy, v zájmu zpětného získání vlastnictví k označeným nemovitostem, a stěžovatele tak poškodit. Proto byla zmíněnými rozhodnutími obecných soudů porušena jeho základní práva podle čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu předložených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 4. 12. 2006, čj. 113 C 298/2005 - 134, zamítl žalobu stěžovatele, kterou požadoval, aby žalované obci Horní Suchá byla uložena povinnost zaplatit mu 49.224.423,20 Kč. Svůj nárok odůvodnil tím, že uzavřel se společností FIZE profes, spol. s r. o., smlouvu o budoucí nájemní smlouvě svých nemovitostí. Tato společnost od zmíněné smlouvy odstoupila, protože byl veden spor o určení vlastnictví k těmto nemovitostem, zahájený žalobou obce. Ta tímto postupem měla způsobit stěžovateli majetkovou újmu v podobě ušlého zisku z již sjednaného nájemného. Tím se dostal do situace, že nemohl splácet své úvěry, došlo k dražbě jeho majetku a ke vzniku dalších dluhů.
Okresní soud vyšel ze zjištění, že dne 29. 8. 1991 byla mezi UNICONO, "soukromým podnikem", zastoupeným stěžovatelem jako soukromým podnikatelem, a obcí Horní Suchá, uzavřena hospodářská smlouva, kterou zmíněný podnik zakoupil označené nemovitosti v Horní Suché. V katastru nemovitostí byla jako vlastník těchto nemovitostí zapsána neexistující společnost UNICONO. Opravu tohoto zápisu odmítl Katastrální úřad v Karviné, pracoviště Havířov, provést. Proto obec Horní Suchá podala, dne 22. 5. 1998, žalobu na určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí. Tato žaloba byla zamítnuta rozsudkem téhož okresního soudu čj. 27 C 181/98 - 20 a tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 1999, čj. 13 Co 116/99 - 70, s tím, že vlastníkem nemovitostí je stěžovatel. Okresní soud, s odkazem na §420 odst. 1 až 3 a §415 ObčZ, dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal, že by obec podáním určovací žaloby porušila právní povinnost, případně preventivní povinnost podle §415 ObčZ. Pokud takovou žalobu podala, uplatnila své právo, jelikož byla přesvědčena, že kupující neměl způsobilost mít práva a povinnosti. Nešlo tedy o jednání, které bylo příčinou vzniku stěžovatelovy škody.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudek okresního soudu potvrdil svým rozsudkem ze dne 14. 5. 2007, čj. 8 Co 241/2007 - 155. Konstatoval, že skutková zjištění okresního soudu zcela odpovídají obsahu provedených důkazů a stěžovatel neprokázal protiprávní jednání žalované obce.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl proto, že v dané věci odvolací soud neřešil právní otázku zásadního významu ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ. Vyložil, že za zneužití výkonu práva lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, ale to, které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy, vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníkovi újmu. Na základě §3 odst. 1 ObčZ lze pouze odepřít ochranu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, nelze však podle něj právo přiznat. Odpovědnost za škodu způsobenou jednáním proti dobrým mravům tedy přichází v úvahu jen v případě, že jde o jednání úmyslné. Za situace, kdy v katastru nemovitostí byl jako vlastník dotčených nemovitostí uveden neexistující subjekt a katastrální úřad odmítl tento chybný zápis opravit, žalovaná obec postupovala podle práva, pokud podala žalobu na určení vlastnického práva k nemovitostem. Jednání žalované obce nebylo v rozporu ani s právními předpisy, ani s pravidly společenské morálky a tento závěr je souladný s právními závěry, vyslovenými v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (např. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 992/99, sp. zn. 22 Cdo 1265/2007, sp. zn. 22 Cdo 1148/99, nebo např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 190//94). Otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností, významných pro posouzení konkrétní věci, v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, jejíž řešení by bylo možno zobecnit a využít v soudní praxi.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je polemika stěžovatele s hodnocením provedených důkazů a s právními závěry obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě zopakoval argumenty, které uplatnil již v předchozích stadiích řízení.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud tedy není jen další přezkumnou instancí v řízení před obecnými soudy (čl. 83 Ústavy ČR).
Po přezkumu ústavnosti řízení i napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že okresní soud správně zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něho právní závěry, které náležitě odůvodnil. Nelze abstrahovat od skutečnosti, že věcí stěžovatele se zabývaly všechny tři stupně soudní soustavy České republiky. Odvolací i dovolací soudy se, z podnětu stěžovatele, podrobně zabývaly všemi jeho námitkami a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Ústavní soud v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění jejich rozhodnutí. Zejména Nejvyšší soud podrobně vyložil podstatu dané věci a přitom odkázal na svou ustálenou judikaturu. Pokud se stěžovatel s tímto právním názorem neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu