ECLI:CZ:US:2011:1.US.1419.11.2
sp. zn. I. ÚS 1419/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. MUDr. J. O., zastoupeného Mgr. Pavlem Palatickým, advokátem, se sídlem Údolní 33, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2011 sp. zn. 32 Cdo 4504/2009, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. 27 Co 767/2006 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. 16 C 392/92, za účasti Ing. arch. J. Ch., zastoupeného JUDr. Daliborem Lorencem, advokátem, se sídlem Masná 20, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou osobně Ústavnímu soudu dne 16. 5. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 90 Ústavy České republiky. Napadeným rozsudkem krajského soudu (v rozsahu stěžovatelem podaného dovolání) byl potvrzen rozsudek městského soudu v rozsahu, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku v celkové výši 74 011 Kč (představující nedoplatek ceny díla ve výši 42 591 Kč a neoprávněný majetkový prospěch z titulu provedených víceprací ve výši 31 420 Kč), dále v rozsahu, jímž byl zamítnut jeho vzájemný návrh na zaplacení částky ve výši 46 232 Kč a uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle ust. §243b odst. 5 věty první ve spojení s ust. §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné, když dospěl k závěru, že stěžovatel napadá dovoláním výroky krajského soudu, jimiž bylo rozhodnuto o třech samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem, a to bez ohledu na to, že byly tyto nároky uplatněny v jednom řízení, a že o dvou z nich bylo rozhodnuto jedním výrokem; vzhledem k posouzení věci jako obchodní tak bylo rozhodováno o peněžitém plnění nepřesahujícím 50 000 Kč.
Stěžovatel ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu namítal, že ten formálně a nedůvodně odmítl jeho dovolání, aniž se zabýval předestřenými otázkami zásadního právního významu, či by se o jejich řešení jen zmínil. Bryskním hodnocením podstaty sporu mezi účastníky jako "obchodní věci" si soud sám uzavřel cestu k meritornímu posouzení vad řízení. Stěžovatel se však domnívá, že mezi účastníky zcela nepochybně nešlo o obchodní, resp. hospodářskoprávní věc, ale o smluvní vztah v režimu občanského zákoníku. V takovém případě by dílčí nároky překročily limit bagatelních sporů v civilních věcech. Stěžovatel má nadto pochybnosti o ústavní konformitě provedeného výkladu pro určení rozhodných částek k přípustnosti dovolání a o rozlišování jednotlivých nároků, protože byly uplatněny v jednom řízení a bylo o nich rozhodnuto jedním výrokem (dále viz podání stěžovatele, jehož obsah je účastníkům znám).
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud k tomu dodává, že při posuzování věci nikterak nevycházel z vyjádření vedlejšího účastníka, neboť ten k věci neuvedl žádné relevantní námitky. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ust. §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).
Jak vyplývá z obsahu přiloženého rozhodnutí, Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle ust. §243b odst. 5 a ust. §218 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v dané věci není dovolání přípustné, neboť se nepochybně jedná o obchodní věc (spor mezi podnikateli), přičemž bylo rozhodováno o peněžitém plnění z titulu tří samostatných nároků s odlišným skutkovým základem, z nichž ani jeden nepřesahuje 50 000 Kč [viz ust. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele opodstatněně, přičemž Ústavní soud neshledal v tomto rozhodnutí zásah do základních práv stěžovatele (k posouzení otázky tzv. štěpení nároků srov. nález sp. zn. IV. ÚS 681/09 ze dne 20. 10. 2009). I přesto, vzhledem k nesprávnému poučení v rozsudku krajského soudu posoudil Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutí krajského a městského soudu jako včasnou (srovnej např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2735/10 ze dne 21. 10. 2010). Stěžovatelem předložené námitky jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy a pohybují se v rovině jednoduchého práva; tímto však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a obsahem spisu Ústavní soud konstatuje, že soudy obou stupňů a Nejvyšší soud při rozhodování věci a posouzení přípustnosti dovolání stěžovatele přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž svá rozhodnutí řádně odůvodnily, a to včetně odkazů na ustálenou judikaturu. Okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily námitkám stěžovatele, zejm. ve vztahu k hodnocení věci jako obchodní, stejně jako skutečnost, že se stěžovatel dosud neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jeho základních práv (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 358/10 ze dne 2. 3. 2010).
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2011
Vojen Güttler
předseda senátu