ECLI:CZ:US:2011:1.US.1439.11.1
sp. zn. I. ÚS 1439/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky AGROSERVIS DVA, a. s., se sídlem Lazna 839, Lišov, zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Palác YMCA, Na Poříčí 12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, č. j. 29 Cdo 2232/2010-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Usnesením ze dne 3. 3. 2010, č. j. 8 Co 258/2010-67, potvrdil Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalované (stěžovatelky) usnesení ze dne 13. 10. 2009, č. j. 9 C 293/2009-49, kterým Okresní soud v Českých Budějovicích zamítl její žalobu o obnovu řízení, vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 9 C 464/2004.
Okresní soud uvedl, že nemůže být důvodem obnovy řízení tvrzení stěžovatelky, že ve spise nejsou založeny právní předpisy platné pro projednávanou věc a rozhodnutí Nejvyššího soudu, o jehož právní názor se soud opíral. Dále stěžovatelka namítala, že jednatel žalobce Ing. J. B. svým chováním a jednáním nesplnil povinnosti jednatele žalobce vyplývající z pravomocného rozhodnutí, že se jedná z jeho strany o podvodné jednání, což vyplývá z dokladu z účetnictví, do něhož bylo stěžovatelce umožněno nahlédnout teprve v září 2008; k tomu okresní soud uvedl, že ani tato skutečnost nemůže být důvodem obnovy řízení. Musí se totiž jednat o skutečnost, která objektivně existovala již v době, kdy byla projednávána, ale existovaly určité okolnosti, pro které nemohla být uvedená skutečnost účastníkem bez jeho viny použita, případně je tu důkaz o určité skutečnosti, který objektivně existoval a účastník bez ho své viny v původním řízení použít nemohl. Okresní soud prohlásil, že stěžovatelka argumentovala v žalobě na obnovu řízení i dalšími skutečnostmi, avšak těmi se okresní soud zabývat nemohl, neboť se vztahují k vlastnímu předmětu řízení sp. zn. 9 C 464/2004, v němž byla vedena žaloba o určení vlastnictví k nemovitostem. Okresní soud též dospěl k závěru, že stěžovatelka nemohla žalobu na obnovu řízení uplatnit včas, jestliže táž vychází z toho, že se dozvěděla o důvodu obnovy řízení z přípisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, který jí byl doručen dne 29. 12. 2008. Okresní soud souhlasil s námitkou žalobce, že stěžovatelka byla účastníkem původního řízení ve věci 9 C 464/2004, tedy mohla využít své právo jako účastník řízení kdykoliv nahlížet do spisu, získat vědomost o tom, jaké důkazy - pokud jde např. o listiny - jsou ve spise založeny; nelze se tedy dovolávat toho, že se mohla o určité skutečnosti dozvědět teprve z přípisu krajského soudu. Právní předpisy, které soud použil pro rozhodnutí ve věci, soud do spisu nezakládá, ale jsou obsaženy v důvodech rozhodnutí, proti němuž může účastník řízení uplatnit opravné prostředky.
Krajský soud se s usnesením soudu prvního stupně a s jeho argumenty ztotožnil. Konkrétně uvedl, že pokud stěžovatelka v odvolání namítala, že soud neměl v původním meritorním řízení žádný relevantní důkaz o tom, že je kupní smlouva absolutně neplatná, nejde o skutečnost, kterou by bylo možno pod §228 odst. 1 o. s. ř. podřadit. Samotné hodnocení důkazů soudem, provedené dle §132 a násl. o. s. ř. žalobou na obnovu řízení napadnout nelze. Ani další stěžovatelkou uváděné tvrzení, že se jednatel žalobce Ing. Jiří B. dopustil podvodného jednání tím, že v původním řízení uvedl, že je kupní smlouva neplatná (aniž by o tom soudu nabídl jakýkoli důkaz, neboť pouze odkázal na údajný názor Nejvyššího soudu), nemůže být důvodem povolení obnovy řízení; nejde totiž o skutečnost existující v době rozhodování soudu, kterou by nemohla stěžovatelka v původním řízení uplatnit. Stěžovatelka vesměs nesouhlasí s právním posouzením věci (měl být aplikován nesprávný právní předpis) a namítá rovněž procesní vady (chybí dle ní důkazy, o které by bylo možné právní závěr soudů opřít), popřípadě i nesprávné hodnocení důkazů. Takové skutečnosti však důvodem obnovy původního řízení být nemohou.
Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl jako nepřípustné z důvodu, že neshledal, že by napadené odvolací rozhodnutí řešilo otázku zásadního právního významu.
V konkrétnostech uvedl Nejvyšší soud v napadeném usnesení následující:
"Dovolatelka přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Dovolatelka namítá, že "jednatel žalobkyně nikdy neúčtoval o účetní operaci z neplatné kupní smlouvy, nemovitost nevyňal z účetnictví a ani daňově tak případ nevyřešil" a "o nemovitosti tak nebylo účtováno jako o majetku žalobkyně se všemi daňovými dopady", což považuje za "skutečnost", která jí "nemohla být známa v původním řízení a ani k ní nemohla mít přístup". Dovozuje, že tato skutečnost "splňuje podmínky ustanovení §228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.", neboť jde o "skutečnost, kterou nemohla použít v původním řízení bez svého zavinění a která pro ní mohla způsobit příznivější rozhodnutí ve věci".
Závěr, podle něhož nejde o skutečnosti ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., jež by odůvodňovaly povolení obnovy řízení vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 464/2004, v němž byla shledána (pro rozpor se zákonem) neplatnou kupní smlouva o převodu nemovitosti a určeno, že vlastnicí této nemovitosti je žalobkyně, považuje Nejvyšší soud za natolik zjevný, že neshledává důvodu k jeho formulování připouštět dovolání. Způsob, jakým obchodní společnost promítne do svého účetnictví to, že jí uzavřená smlouva o převodu nemovitosti není pro rozpor se zákonem platná, nemůže (logicky) posouzení platnosti této smlouvy ovlivnit.
Důvod připustit dovolání podle §238 odst. 1 písm. a/ odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu dovolání přípustné není.".
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti - jíž napadá pouze v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu - nejprve cituje část svého odvolání proti prvoinstančnímu usnesení soudu vydaném v řízení o žalobě na obnovu řízení. Posléze rozvíjí svoji argumentaci vznesenou před soudem prvního a druhého stupně v řízení o žalobě na obnovu řízení. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu pak v podstatě uvádí, že "Je tedy zjevné, že tento důvod uvedený navrhovatelem v dovolání jednoznačně splňoval podmínky uvedené v ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když odvolací soud řešil otázku zásadního právního významu, neboť soudy rozhodovaly v rozporu s hmotným právem, když jednoznačně byly splněny podmínky uvedené v ust. §228 odst. 1 o. s. ř. Tím bylo odňato navrhovateli právo na spravedlivý proces a došlo tak k porušení čl. 36 Listiny základních lidských práv a svobod.".
Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na svou ustálenou judikaturu týkající se přezkoumávání rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Ústavní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 182/05) konstatoval, že pokud Nejvyšší soud takové dovolání jako nepřípustné odmítne, je Ústavní soud oprávněn pouze přezkoumat, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným způsobem projednán. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zvažovat, zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí; přitom posouzení odchylnosti či novosti v rozhodování soudů přísluší plně Nejvyššímu soudu, jemuž náleží sjednocování judikatury obecných soudů. To však stěžovatelka ve své ústavní stížnosti opomíjí. Neumožnění dovolání z uvedeného důvodu nelze považovat za odepření soudní ochrany a porušení základních práv či svobod. Hodnocení takovéto otázky musí být ponecháno obecnému soudu a ingerence ze strany Ústavního soudu by přicházela v úvahu pouze tehdy, jestliže by došlo ze strany Nejvyššího soudu k zjevné svévoli či jinému podobnému excesu.
Jinými slovy, úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, Ústavní soud není v rámci své ustálené judikatury zásadně kompetentní přezkoumávat. Předmětem ústavní stížnosti ve věcech tohoto druhu může být zejména nedodržení postupu v souladu s ústavními principy soudního řízení a denegatio iustitiae (srov. např. též usnesení sp. zn. I. ÚS 14/07). Lze pak příkladmo uvést situaci, kdy se otázkou posuzování zásadního významu napadeného rozhodnutí po právní stránce dovolací soud vůbec nezabýval, i když tak měl povinnost učinit (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 182/05).
O pochybení takového druhu Nejvyššího soudu se zjevně nejednalo; ostatně, ani stěžovatelka na podporu takového závěru neargumentuje. Nejvyšší soud se řádně zabýval otázkou, zda stěžovatelčiny argumenty předložené v dovolání (které jsou poněkud paradoxně daleko užší než předložené v ústavní stížnosti) neznačí, že by odvolací rozhodnutí zakládalo otázku zásadního právního významu. Svůj negativní závěr pak Nejvyšší soud přesvědčivě a racionálně logicky akceptovatelně, odůvodnil.
Stěžovatelce patrně není známa judikatura Ústavního soudu vztahující se k nyní posuzované problematice, a proto činí - důsledně vzato - z Ústavního soudu další instanci obecného soudnictví. Ústavní soud je však toliko orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) .
III.
Ústavní soud tedy neshledal v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu tvrzené porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu