ECLI:CZ:US:2011:1.US.1565.11.1
sp. zn. I. ÚS 1565/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně, o ústavní stížnosti stěžovatelky EXTRA AUTO, s. r. o., se sídlem Počernická 272/96, Praha 10, zastoupené JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou, se sídlem Renoirova 624, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2011, č. j. 23 Co 494/2010-89, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2011, č. j. 23 Co 494/2010-95, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 12. 2009, č. j. 49Nc 3912/2009-12, ve znění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 3. 010, č. j. 49Nc 3912/2009-30, a o návrhu na přiznání náhrady nákladů v řízení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Opírají ji zejména o následující důvody.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 1. 2011, č. j. 23 Co 494/2010-89, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2011, č. j. 23 Co 494/2010-95, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 12. 2009, č. j. 49 Nc 3912/2009-12, ve znění usnesení ze dne 15. 3. 2010, č.j. 49 Nc 3912/2009 - 30, kterým soud prvního stupně nařídil exekuci proti stěžovatelce ve prospěch oprávněného (vedlejšího účastníka) podle pravomocného a vykonatelného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 3. 2007, č. j. 8 C 78/2005-84, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2007, č. j. 62 Co 298/2007-96, k vymožení pohledávky oprávněného ve výši 99.900,- Kč s úrokem z prodlení a k úhradě nákladů exekuce včetně nákladů exekuce vedlejšího účastníka.
Stěžovatelka má zato, že v projednávané věci došlo k tak extrémní aplikaci a interpretaci jednoduchého práva ze strany Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze, že by mělo dojít ke zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Stěžovatelka poukazuje zejména na následující skutečnosti.
Obecné soudy rozhodly v rozporu s kogentní normou (s ustanovením §262 odst. 1 a 2 o. s. ř. a s ustanovením §43 odst. 2 exekučního řádu), jestliže z exekučního titulu dovodily vzájemnou povinnost namísto podmínky. Výrok rozsudku soudu prvního stupně v nalézacím řízení, který byl odvolacím soudem potvrzen, zní podle tvrzení stěžovatelky tak, že "žalovaný je povinen zaplatil žalobci částku ve výši Kč 99.900,- s 2,5% úrokem z prodlení z částky Kč 99.900,- od 10.8.2004 do zaplacení a částku ve výši Kč 14.105,- s 2,5% úrokem z prodlení z částky Kč 14.105,- od 10.8.2004 do zaplacení, oproti vydání osobního automobilu Citroen Xantia 2, Oi, RZ XXX XXXX, č. technického průkazu č. XX XXX XXX".
V posuzovaném případě se podle stěžovatelky nejedná o vzájemnou povinnost, nýbrž o podmínku. Vzájemnou povinností se myslí to, že vést výkon rozhodnutí (exekuci) může jak oprávněný tak povinná. Z exekučního titulu však nevyplývá oprávnění stěžovatelky podat návrh na výkon rozhodnutí (nařízení exekuce), neboť vedlejšímu účastníkovi nebyla uložena ve výroku exekučního titulu žádná povinnost; stěžovatelka v této souvislosti odkazuje zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 68/2007. Neprokázal-li tedy vedlejší účastník splnění podmínky, nemohly obecné soudy exekuci nařídit. Neměl-li vedlejší účastník žádný důkaz o splnění dané podmínky, mohl se v takovém případě domáhat v nalézacím řízení toliko určení, že podmínka byla splněna. K tomu však nedošlo a obecné soudy přesto proti stěžovatelce nařídily exekuci.
Stěžovatelka se domnívá, že tím obecné soudy zasáhly do jejích ústavních práv, neboť nejenže bez zákonného důvodu a v naprostém rozporu s právními předpisy ztrácí vlastnické právo ke svému majetku, ale je současně bezdůvodně omezena v nakládání se svým majetkem, díky probíhající nařízené exekuce. Obecné soudy tak podle stěžovatelky porušily její právo na právní jistotu a na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle článku 11 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka dále uvádí, že vedlejším účastníkem pověřený notář v notářském zápisu, na který se obecné soudy odvolávají, neosvědčil, že došlo nebo mělo dojít k předání motorového vozidla Citroen tak, jak je v ústavní stížnosti blíže specifikované; to proto, že uvedený notářský zápis prý neobsahuje specifikaci toho vozidla, které mělo být předáno, ale pouze osvědčení skutečnosti, že se na adrese stěžovatelky v určitém okamžiku nacházelo odtahové vozidlo a na něm byl umístěn osobní automobil bez bližší specifikace. Notář tedy neosvědčil, že osobní vozidlo Citroen uvedené v ústavní stížnosti a v petitu exekučního titulu bylo předmětem předání, resp. že bylo na daném místě, neboť tento osobní vůz umístěný (již naložený) na odtahovém vozidle neměl podle tvrzení stěžovatelky státní poznávací značku a nebyly osvědčeny barva a typ vozidla. Na samém počátku měl notář podle stěžovatelky osvědčit, zda osobní auto přivezené na odtahovém vozidle je skutečně vozidlem specifikovaným v předmětném exekučním titulu. Předložený notářský zápis podle tvrzení stěžovatelky osvědčuje toliko to, že na odtahovém vozidle se nacházelo jakési osobní vozidlo. Notářský zápis je tudíž neurčitý a nešlo jej proto považovat za listinu ve smyslu §262 o. s. ř. a §43 odst. 1, 2 ex. řádu; nebylo tedy doloženo, že je exekuční titul po formální stránce vykonatelný.
Stěžovatelka konečně zpochybňuje legitimitu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 12. 2009, č. j. 49 Nc 3912/2009-12, v znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 15. 3. 2010, č. j. 49 Nc 3912/2009-30, neboť výroky těchto usnesení jsou neurčité a odůvodnění opravného usnesení nesrozumitelné. Soud prvního stupně totiž pro zjevnou písařskou chybu opravil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 12. 2009, č. j. 49 Nc 3912/2009-12, opravným usnesení téhož soudu ze dne 15. 3. 2010, č. j. 49 Nc 3912/2009-30. Z odůvodnění opravného usnesení prý však nelze zjistit, v čem spočívala ona písařská chyba, kterou soud uznal zapotřebí opravit, čímž je toto rozhodnutí nepřezkoumatelné. S tím souvisí neurčitost obsahu výroku I obou uvedených usnesení, neboť v opravném usnesení se již soud prvního stupně o nákladech nalézacího řízení oproti prvotnímu usnesení nezmiňuje. V takovém postupu obecných soudů lze podle stěžovatelky shledat porušení jejího práva na rovnost zbraní, protože stěžovatelka je pak v případě podání opravných prostředků proti takovémuto neurčitému rozhodnutí výrazně znevýhodněna.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka žádá, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem podle §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť se domnívá, že její případ odůvodňuje použití tohoto ustanovení, a to jako sankci vůči Městskému soudu v Praze, který svým postupem zasáhl do jejich základních práv.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10 evidovaný pod sp. zn. 49 Nc 3912/2009. Zjistil, je uvedený soud rozhodl svým usnesením č. j. 49 Nc 3912/2009-12 z 8. 12. 2009 tak, že:
"I. Nařizuje se exekuce podle vykonatelného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10, č. j.: 8 C 78/2005-74, ze dne 21.03.2007 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10.10.2007, č. j.: 62 Co 298/2007-96 k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 99.900,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně z částky 99.900,- Kč od 10.08.2004 do zaplacení, nákladů nalézacího řízení ve výši 3.340,- Kč a k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného určených exekutorem v příkazu k úhradě nákladů exekuce. [...] II. Provedením exekuce se pověřuje soudní exekutor: pan Mgr. Tomáš Pospíchal, Exekutorský úřad Nymburk se sídlem Nymburk, 28. října 1474/26, PSČ: 288 02."
Výrok I. tohoto usnesení byl opravným usnesením téhož soudu z 15. 3. 2009, č. j. 49 Nc 3912/2009-30, opraven takto:
"I. Nařizuje se exekuce podle vykonatelného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, č.j.: 8 C 78/2005-74, ze dne 21.03.2007 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10.10.2007, č. j.: 62 Co 298/2007-96 k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 99.900,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně z částky 99.900,- Kč od 10.08.2004 do zaplacení a částky 14.105,- Kč s úroky z prodlení ve výši 2,5 % ročně z částky 14.105,- Kč od 10.08.2004 do zaplacení a k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného určených exekutorem v příkazu k úhradě nákladů exekuce."
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 26. ledna 2011, č. j. 23 Co 494/2010-89, rozhodl tak, že se usnesení soudu I. stupně ve znění usnesení ze dne 15. března 2010, č. j. 49 Nc3912/2009-30, potvrzuje (poznámka: v citovaném usnesení městského soudu bylo v záhlaví nesprávně uvedeno, že městský soud rozhoduje o odvolání povinné proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. prosince 2009, č. j. 49 Nc 3912/2009-12, ve znění usnesení ze dne 15. března 2010 č. j. 39 Nc 3912/2009-30, byť číslo jednací usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. března 2010 je správně 49 Nc 3912/2009-30; tato chyba byla opravena usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2011, č.j. 23Co 494/2010-95).
Městský soud v citovaném usnesení zejména uvedl, že jestliže je to, co ukládá rozhodnutí povinnému, vázáno na splnění podmínky nebo na splnění vzájemné povinnosti oprávněného, lze nařídit výkon rozhodnutí, jen prokáže-li oprávněný, že se podmínka splnila, nebo že sám vzájemnou povinnost vůči povinnému již splnil, popř. je připravený ji splnit. V takových přepadech je třeba k potvrzení o vykonatelnosti rozhodnutí připojit listinu vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, z níž je patrno, že se splnila podmínka nebo že oprávněný splnil svou vzájemnou povinnost, popř. je připravený ji splnit. Na oprávněném (vedlejším účastníkovi) tak bylo, aby prokázal soudu, že podmínka byla splněna nebo že svou vzájemnou povinnost vůči stěžovatelce splnil (nebo je pravený ji splnit). Listina - notářský zápis podle ust. §262 odst. 2 o. s. ř., který měl odvolací soud k dispozici, v tomto případě prokazovala, že se vykonávané rozhodnutí stalo vykonatelným. Námitky stěžovatelky ve vztahu k této listině - notářskému zápisu odvolací soud neshledal opodstatněnými, neboť z obsahu notářského zápisu je patrno, že shora označené a specifikované vozidlo bylo odtahovým vozidlem přivezeno před sídlo stěžovatelky, což jí bylo řádně a včas oznámeno, takže za tohoto stavu byly podmínky nařízení exekuce splněny. Zpochybňování notářského zápisu, jakož i postupu notářky při jeho vyhotovení prý jen dokládají snahu stěžovatelky oddálit plnění podle vykonávaného rozhodnutí. Podle notářského zápisu je evidentní, že vydávaný automobil byl umístěn na odtahovém vozidle v době oznámené oprávněným stěžovatelce a před jejím sídlem označeným v obchodním rejstříku. Vykonávaným rozhodnutím tedy byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit oprávněnému peněžité plnění oproti vydání vozidla z jeho strany. Jestliže tedy oprávněný doložil a prokázal notářským zápisem, že tuto podmínku splnil, pak prvostupňový soud správně rozhodl o nařízení exekuce.
Městský soud v Praze v podrobnostech uvedl následující.
Odvolací soud nařídil jednání na den 26. 1. 2011 a u tohoto jednání přečetl k důkazu notářský zápis sepsaný notářkou JUDr. D. J. dne 4. 11. 2009. Z této listiny zjistil, že dne 3. 11. 2009 se notářka dostavila na žádost oprávněného na adresu P. Přítomen byl i právní zástupce oprávněného, který ji požádal, aby osvědčila, zda došlo k předání motorového vozidla Citroen Xantia 2, Oi, RZ: XXX XXXX, XXXX XXXX, společnosti EXTRA AUTO, s. r. o., IČ: 26434881, se sídlem Počernická 272/96, 108 00 Praha 10, za účelem splnění povinnosti stanovené rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 3. 2007 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2007. Tento jí předložil písemnou výzvu povinné ohledně předání předmětného vozidla dne 3. 11. 2009 ve 14 00 hod. v sídle společnosti. K tomuto předložil výpis z obchodního rejstříku a písemné výzvy dodejkami. Notářka vstoupila do budovy, kde má označené sídlo povinná, a pracovnice recepce a pracovnice správy budovy jí sdělily, že povinná nemá v budově fyzicky sídlo a ani nemá uzavřenou smlouvu. Do 14.20 hod. se nedostavil zástupce povinné a k předání předmětného automobilu nedošlo. Z dopisu ze dne 22. 10. 2009 adresovaného právní zástupkyni povinné oprávněným odvolací soud zjistil, ze ani dne 14. 10. 2009 povinná neposkytla součinnost s převzetím vozidla, a proto jí oznámila předaní vozidla dne 3. 11. 2009 v jejím sídle s tím, že potvrzení místa převzetí vozidla ať sdělí nejpozději do 29. 10. 2009.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví. Ústavní soud tedy přezkoumal z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ke konkrétním námitkám stěžovatelky, tak jak byly stručně vymezeny v oddílu I tohoto usnesení, uvádí Ústavní soud zejména následující:
Z napadených soudních rozhodnutí, jakož i z celého spisového materiálu, je zjevné, že vedlejší účastník (oprávněný) zakoupil od stěžovatelky předmětné vozidlo, u něhož se projevily vady. Vedlejší účastník odstoupil od smlouvy s tím, že od stěžovatelky požadoval vrácení kupní ceny; sám zajistil dodání vozidla před její sídlo (podle obchodního rejstříku) a k převzetí vozidla ji řádně předem vyzval, o čemž svědčí mimo jiné soudem zmiňovaný notářský zápis. Za tohoto stavu Ústavní soud dovozuje, že učinily-li soudy z ústavního hlediska akceptovatelný závěr, že vedlejší účastník podmínku rozhodnutím nalézacího soudu mu stanovenou splnil, jeví se pak teoretická konstrukce a na základě ní vedená polemika stěžovatelky (srov. též rekapitulace v oddílu I tohoto usnesení) o rozdílu mezi uloženou povinností a stanovenou podmínkou ve smyslu §262 o. s. ř. nadbytečnou a irelevantní.
Namítá-li stěžovatelka, že notářským zápisem nebylo dostatečně identifikováno, zda vedlejší účastník skutečně dopravil do dispoziční sféry stěžovatelky to vozidlo, které předtím od stěžovatelky zakoupil, pak tato námitka je podle Ústavního soudu lichá; svědčí, jak uvedl už městský soud, o nezájmu stěžovatelky dostát svým povinnostem plynoucím z vykonatelného soudního rozhodnutí. Předmětné vozidlo totiž vykazovalo mimo jiné takové znaky jdoucí na vrub jeho stáří a opotřebení, že ve spojení s údaji uvedenými v dokladech k tomuto vozidlu, bylo identifikovatelné dostatečně (srov. např. č.l. 57 - 59 soudního spisu).
Namítá-li konečně stěžovatelka v ústavní stížnosti, že ve výroku I opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 3. 2010, č. j. 49 Nc 3912/2009-30, je zjevná nesprávnost v tom, že zde chybí zmínka o nákladech nalézacího řízení, pak jí zajisté nic nebrání v tom, aby učinila příslušný návrh ve smyslu §164 a §167 odst. 2 o. s. ř., čímž by toto údajné formální pochybením odstranila.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout. Proto nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatelky ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu