ECLI:CZ:US:2011:1.US.1636.11.1
sp. zn. I. ÚS 1636/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. L. Š., zastoupené JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká 74/2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2011, č. j. 1 Afs 80/2010-170, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2010, č. j. 7 Ca 7/2008-128, a proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 27.11.2007, č. j. 17922/07-1100-103204, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Finančního ředitelství pro hl. město Prahu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 6. 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v konečném důsledku i článek 11 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 7 Ca 7/2008 vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím ze dne 27. 11. 2007, č. j. 17922/07-1100-103204, zamítlo Finanční ředitelství pro hl. město Prahu odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 1. 6. 2007, čj. 162951/07/008913/8872, vydanému Finančním úřadem pro Prahu 8 (dále jen "správce daně"), na základ daně, daň a ztrátu z příjmů fyzických osob za rok 2001, jímž byl stěžovatelce dodatečně stanoven základ daně ve výši 9 956 354 Kč, vyměřena daň ve výši 3 126 740 Kč a ztráta snížena o částku ve výši 867 482 Kč. Rozhodnutím z téhož dne, č. j. 17922/07-1100-103204, zamítlo Finanční ředitelství pro hl. město Prahu odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru správce daně ze dne 1. 6. 2007, čj. 162965/07/008913/8872, na základ daně, daň a ztrátu z příjmů fyzických osob za rok 2002, jímž byl stěžovatelce dodatečně stanoven základ daně ve výši 10 055 769 Kč, vyměřena daň ve výši 3 151 028 Kč a ztráta snížena o částku ve výši 228 231 Kč. Důvodem doměření byly v obou případech závěry vyplývající z provedené daňové kontroly, podle nichž stěžovatelka neprokázala, že částky uvedené na některých přijatých fakturách byly výdaji vynaloženými na dosažení, zajištění nebo udržení zdanitelných příjmů. Rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. město Prahu stěžovatelka napadla žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 13. 5. 2010, č. j. 7 Ca 7/2008 - 128, zamítl. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že pochybení správních orgánů spatřuje v jimi provedeném dokazování v daňovém řízení, při kterém stejně tak jako později správní soudy nerespektovaly nálezy Ústavního soudu týkající se této problematiky. Konkrétně poukázala stěžovatelka v této souvislosti na nález Ústavního soudu ze dne 1. 9.2010, sp. zn. IV. ÚS 591/08 a nález Ústavního soudu ze dne 9.1.2008, sp. zn. I. ÚS 2095/07, ze kterých vyplývá, že daňovému subjektu musí být dána možnost, aby svou důkazní povinnost mohl splnit, tedy požadavek na prokázání určité skutečnosti musí být objektivně splnitelný. Stěžovatelka zdůrazňuje, že správce daně nepostupoval v rámci daňového řízení obezřetně, což potvrdil i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku, když uvedl, že správce daně nepostupoval obezřetně, když plnou moc ze dne 16. 7. 2001 nepodrobil bližšímu zkoumání a neupozornil stěžovatelku na určité nepřesnosti. Stěžovatelka má za to, že nelze přičítat k její tíži pochybení správce daně v rámci daňového řízení, v jehož důsledku jí byla současně odebrána možnost následně vzniklému sporu týkajícímu se této plné moci předejít. Správce daně dle stěžovatelky jednal v rozporu s §2 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., když ji opomenul na podstatné skutečnosti upozornit a umožnit jí se ve věci vyjádřit. Výše uvedenou skutečností se však soud nezabýval, když pouze konstatoval, že plná moc ze dne 16. 7. 2001 je neplatná a stěžovatelka tak byla v daňovém řízení řádně zastoupená. Stěžovatelka konstatuje, že pokud by správce daně postupoval při výkonu své funkce obezřetně, účastnila by se prováděných výslechů svědků a mohla by se v dané věci řádně vyjádřit. Stěžovatelka zároveň poukazuje na skutečnost, že proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2009, č. j. 16 Co 260/2009-58, kterým bylo rozhodováno o neplatnosti plné moci ze dne 16. 7. 2001, podala dovolání, o kterém nebylo do dnešního dne rozhodnuto. Soud se touto skutečností více nezabýval, když pouze konstatoval, že návrh stěžovatelky na přerušení řízení z důvodu podaného dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze byl zamítnut. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že jí nelze přičítat pochybení osoby jednající na základě neplatné plné moci, když zástupkyně stěžovatelky, která se účastnila daňového řízení, nevyužila možnosti podat proti totožnosti faktur, které měly být vystaveny svědkyní H., žádné námitky. O výslechu svědkyně H. nebyla stěžovatelka svou zástupkyní nikterak vyrozuměna, nemohla se tudíž výslechu osobně zúčastnit a následky nečinnosti zástupkyně při podávání námitek napravit. Stěžovatelka má současně za to, že správce daně jednal v rozporu s §31 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., když nezajistil, aby byla stěžovatelka o provádění svědecké výpovědi včas vyrozuměna. V souvislosti s tím došlo zároveň k porušení §16 odst. 4 písm. b), e) zákona č. 337/1992 Sb., ze kterého vyplývá právo daňového subjektu, u kterého je prováděna daňová kontrola, klást svědkům a znalcům otázky při ústním jednání a místním šetření. Stěžovatelce výkon tohoto práva umožněn nebyl, nikoli však jejím zaviněním. S ohledem na shora uvedené skutečnosti má stěžovatelka za to, že ze strany daňových orgánů došlo k porušení mimo jiné i ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., dle něhož platí, že při rozhodování hodnotí správce daně důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Městský soud i Nejvyšší správní soud tento postup, v jehož důsledku nebylo možno bezpečně posoudit skutkový stav věci, neshledaly jako nezákonný, ačkoliv předmětem jejich přezkumné činnosti mělo být zjištění, zda finanční orgány hodnocení důkazů provedly odpovídajícím způsobem a řádně zjistily skutkový stav. Dle názoru stěžovatelky na základě provedeného dokazování nelze dovodit, že částky uvedené na přijatých fakturách nebyly výdaji vynaloženými na dosažení, zajištění nebo udržení zdanitelných příjmů a že stěžovatelka neprokázala oprávněnost zahrnutí těchto výdajů do nákladů. Výhrady, které stěžovatelka uplatnila v podané kasační stížnosti, nebyly Nejvyšším správním soudem vyvráceny a stěžovatelka trvá na tom, že došlo v její neprospěch k porušení práva na spravedlivý proces.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Finančního ředitelství pro hl. město Prahu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatelka v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
Nejvyšší správní soud stěžovatelce v ústavní stížností napadeném rozhodnutí vyložil, že se platností plné moci ze dne 16. 7. 2001, v níž je uvedeno, že stěžovatelka zmocňuje v souladu s §10 odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb. T. H., aby společnost zastupovala před finančním úřadem, zabýval již ve svém rozsudku ze dne 21. 10. 2009, č. j. 1 Afs 59/2009 - 105. Po obsáhlé analýze dosavadní judikatury Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu k otázce platnosti plné moci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že předmětná plná moc ze dne 16. 7. 2001 je platným právním úkonem, jehož drobné nesrovnalosti bylo možné odstranit interpretací vůle účastníků a širším kontextem jejich následného jednání. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že ústavnost argumentace Nejvyššího správního soudu v této věci přitom plně aproboval Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 300/10. Rozhodující senát Nejvyššího správního soudu nevidí důvod, proč by se měl od citovaného rozsudku odchýlit, a jeho závěry jsou proto plně aplikovatelné i v projednávaném případě. Pokud jde o námitku neobezřetnosti správce daně, Nejvyšší správní soud v předchozím případě skutečně konstatoval, že správce daně měl postupovat obezřetněji, plnou moc blíže přezkoumat a odstranit nepřesnosti v ní. Současně ovšem Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatelka jako osoba samostatně výdělečně působící jako správkyně konkursní podstaty musí nepochybně ovládat základní terminologii daňového práva, a měla proto při uzavírání plné moci postupovat důkladněji a vyvarovat se jakýchkoli nepřesností. Je-li z následného jednání stěžovatelky patrné, že ona i její zástupkyně v souladu s předmětnou plnou mocí jednaly a před správcem daně shodně vystupovaly, nemůže nyní stěžovatelka úspěšně namítat výše zmíněné nepřesnosti a dovolávat se neplatnosti uděleného zmocnění v situaci, kdy tyto nepřesnosti v plné moci byly způsobeny spíše její nedbalostí než zamýšleným projevem vůle. V daném případě tedy nelze hovořit o porušení §2 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. správcem daně, neboť svůj díl odpovědnosti za nepřesně formulovanou plnou moc a její nevyjasnění nese stěžovatelka. Závěr stěžovatelky, že byla-li by plná moc v daňovém řízení vyjasněna, mohl být ve věci učiněn zcela jiný závěr, je již jen čistou spekulací. Jelikož Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že plná moc ze dne 16. 7. 2001 je platnou neomezenou plnou mocí, nemohl uznat za důvodné námitky týkající se porušení §16 odst. 4 písm. b) a e) a §31 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., tedy že stěžovatelka nebyla vyrozuměna o výslechu svědků, nemohla být přítomna jednání s pracovníky správce daně a nemohla klást svědkům a znalcům otázky. Tvrzení stěžovatelky, že nebyla o výsleších svědků svou zástupkyní vyrozuměna a že tato zástupkyně nevyužila právo klást svědkům otázky a podávat námitky, přitom spadá do sféry soukromoprávního vztahu mezi stěžovatelkou a její zástupkyní a nemá na zákonnost postupu správce daně žádný vliv.
Takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které, se všemi námitkami stěžovatelky v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona č. 337/1992 Sb. byly provedeny správními orgány i obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že se stěžovatelka se závěrem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že se Městský soud v Praze nevypořádal s probíhajícím civilním řízením o neplatnosti plné moci, resp. dovoláním podaným stěžovatelkou. Jak vyplývá z ústavní stížností napadeného rozsudku, Městský soud v Praze na straně 6 rozsudku výslovně uvedl, že návrh stěžovatelky na přerušení řízení z důvodu podaného dovolání v předmětném civilním řízení zamítl, neboť platnost plné moci udělené v daňovém řízení je otázkou, kterou je oprávněn soud v soudním řízení správním vyřešit sám. Takové zdůvodnění považoval v odůvodnění svého rozsudku Nejvyšší správní soud za dostatečné a přiléhavé projednávané věci, neboť se jedná se pouze o přerušení fakultativní podle §48 odst. 2 písm. f) s. ř. s. a je ponecháno na předsedovi senátu, aby s ohledem na konkrétní situaci účastníka uvážil, zda bude řízení přerušeno či nikoliv.
Totéž platí pro námitku stěžovatelky, že se Městský soud v Praze dostatečně nevypořádal s námitkou nepravosti podpisu poradkyně na doručence k výzvě ze dne 17. 5. 2005. Městský soud v Praze se touto otázkou zabýval na s. 7 a 8 napadeného rozsudku, kde vyložil, že toto tvrzení žalobkyně (ničím nepodložené) je pro věc irelevantní s ohledem na skutečnost, že předmětná výzva ze dne 17. 5. 2005 byla žalobkyni opětovně předána správcem daně při ústním jednání dne 11. 10. 2005 společně s výzvou ze dne 10. 10. 2005, čj. 232984/05/008933/5193, která je rozvedením výzvy předchozí. Na této argumentaci Městského soudu v Praze neshledal Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí nedostatky ani závady a pouze doplnil, že stěžovatelce byla poskytnuta dostatečná lhůta k tomu, aby se k oběma výzvám náležitě vyjádřila, což také učinila podáním doručeným správci daně dne 29. 11. 2005. Proto ani závěr Nejvyššího správního soudu, který stěžovatelkou tvrzené porušení §31 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. neshledal, nemá Ústavní soud za vybočující z mezí ústavnosti.
Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že, jak již bylo uvedeno výše, není jeho úkolem zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že se posouzením ústavnosti argumentace rozvedené v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2009, č. j. 1 Afs 59/2009 - 105, ze které vycházel Nejvyšší správní soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku v nyní projednávané věci, zabýval již ve svém usnesení ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 300/10, (dostupném na http://nalus.usoud.cz). Po konstatování závěrů ve věci jednajících obou správních soudů Ústavní soud v citovaném usnesení uzavřel, že nemá ze svého pohledu jejich závěrům co vytknout, a námitku, že stěžovatelka nedostala v soudním řízení dostatečný prostor pro vyjádření a důkazní návrhy k tématu (ne)platnosti plné moci považoval za uměle vykonstruovanou. Vzhledem ke skutečnosti, že je obsah předmětného usnesení stěžovatelce znám, odkazuje Ústavní soud pro stručnost na závěry uvedené v jeho písemném odůvodnění.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňovala porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu