ECLI:CZ:US:2011:1.US.1690.11.1
sp. zn. I. ÚS 1690/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. R. H., zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem Husova 820, Jičín, proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. 2. 2011, č. j. 20 Nt 1151/2008-522, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2011, č. j. 13 To 118/2011-546, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, které rozhodly o návrhu stěžovatelky na povolení obnovy řízení v trestní věci jejího manžela K. K. Je přesvědčena, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva na spravedlivý proces (podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), právo obviněného na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a na rovnost stran dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Odůvodnění ústavní stížnosti bude reprodukováno v následujícím textu tohoto usnesení Ústavního soudu.
Z ústavní stížnosti, z jejích příloh a z vyžádaného spisu obecných soudů se podává následující.
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 10. 2005, č. j. 20 T 56/2005-210, uznán vinným ze spáchání trestného činu znásilnění podle ust. §241 odst. 1 trestního zákona a byl za to odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen podle ust. §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele a jeho manželky bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 20. 2. 2007, č. j. 13 To 529/2006-354, dle ust. §256 trestního řádu zamítnuto. Ústavní stížnosti proti těmto rozhodnutím obecných soudů byla usnesením Ústavního soudu ze dne 20. září 2007, sp. zn. II. ÚS 1128/07, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Nyní napadeným usnesením zamítl okresní soud podle §283 písm. d) tr. řádu návrh stěžovatelky (manželky odsouzeného) na povolení obnovy uvedeného řízení. Podle okresního soudu důkazy předložené během řízení o návrhu na povolení obnovy, nepřinesly natolik významná zjištění, aby mohly povolení obnovy řízení odůvodnit.
Proti tomuto usnesení podali po jeho vyhlášení stížnost odsouzený i jeho manželka (stěžovatelka). Krajský soud napadeným usnesením stížnosti odsouzeného i stěžovatelky dle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodné zamítl. V jeho odůvodnění uvedl především následující.
K. K. byl pravomocně odsouzen za znásilnění pro podle §241 odst. 1 tr. zákona, jehož se měl dopustit vůči poškozené M. S. v nočních hodinách v prostorách budovy polikliniky v Pardubicích. Z důkazů provedených v předchozím trestním řízení bez pochybností vyplývá, že se odsouzený setkal s poškozenou už ve večerních hodinách, společně navštívili restaurace a během noci zavedl odsouzený poškozenou do prázdné budovy polikliniky, aby jí ukázal objekt, kde příležitostně zastupoval vrátného. Ke spáchání trestného činu mělo dojít ve vyšším patře budovy, kde se tehdy kromě obžalovaného a poškozené nikdo další nenacházel. Pomocí mobilního telefonu se poškozené podařilo vyrozumět známého, takže při vycházení z budovy byl odsouzený zadržen a poté předán Policii ČR.
Návrh na povolení obnovy řízení odůvodnila manželka odsouzeného mimo jiné předložením znaleckého posudku z odvětví gynekologie a porodnictví. Znalec ve svém posudku vyjádřil pochybnosti o tom, zda celý děj mohl proběhnout způsobem popisovaným poškozenou.
Odvolací soud k tomu uvedl, že ve zmíněném znaleckém posudku znalec pracoval jen s výpovědí poškozené u hlavního líčení, nepracoval s podrobnou výpovědí poškozené z přípravného řízení, i když její výpověď před soudem navazovala už na dřívější obsáhlou výpověď podanou za účasti obhájce a před policejním komisařem. Znalec (prý) zřejmě nepracoval ani s doklady o ohledání místa činu, které zachycují situaci na místě. Samotný děj trestného činu se měl odehrávat v čekárně na rozměrné čalouněné lavici označované v protokolu jako pohovka o délce 2m a šířce 0,5 m. S ohledem na subtilní postavu poškozené lze pokládat za zcela reálné, že se zde mohl odehrát děj popisovaný poškozenou, aniž by bylo třeba na místě fyzický proběhlý děj rekonstruovat (poznámka: znalec navrhoval rekonstrukci). Oproti znalci MUDr. Č. měl totiž soud v původním řízení daleko rozsáhlejší podklady pro posouzení, zda se reálně mohl odehrát děj popisovaný poškozenou. Za směrodatný nelze dle krajského soudu pokládat ani názor znalce, že popisovanému jednání odsouzeného mohla žena snadno zabránit zavřením úst a držením nohou u sebe, neboť toto stanovisko se nijak nevypořádalo s otázkou hrozby násilí nebo použití násilí v prostorách, kde se nacházela s odsouzeným jen sama poškozená.
Podle krajského soudu dalším důkazem předloženým v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení bylo odborné vyjádření z oboru forenzní genetiky a správné laboratorní praxe, které zpochybnilo správnost a kvalitu policejních postupů při zajištění a transportu biologických stop, při způsobu zkoumání zajištěných vzorků, skladování a zachování vzorků a zpracování výsledků zkoumání. Podle vyjádření znalce RNDr. D. V., Ph.D., by vyslovené rozpory a nejasnosti bylo možné potvrdit či vyvrátit jen přezkoumáním veškerých laboratorních záznamů a protokolů, výstupů ze sekvenátoru, standardních operačních postupů pro manipulaci se vzorky a fotodokumentace. Obecné soudy však zjistily, že byla již zlikvidována veškerá izolovaná DNA, zdrojová data na sekvenátoru, primární i sekundární soubory. Z následného sdělení znalce vyplynulo, že z poskytnutých podkladů není znalec schopen znalecký posudek vypracovat.
Krajský soud uvedl, že i když obsáhlá vyjádření znalce Dr. V. zpochybnila kvalitu práce laboratoře, a tím i přesvědčivost analýzy DNA ze zajištěných biologických vzorků, zůstává skutečností, která vyplývá z jiných důkazů, že od večerních hodin až do policejního zásahu se poškozená zdržovala nepřetržitě v přítomnosti odsouzeného a v této době nemohla mít s nikým jiným pohlavní styk. Rovněž je bez pochybností prokázáno, že relativně delší dobu setrvala sama s odsouzeným v nočních hodinách v prázdné budově polikliniky. Ani důkazy předkládané v průběhu řízení o návrhu na povolení obnovy řízení samy o sobě nezpochybňují zjištění spermatu v poševním výtěru poškozené. Rozsáhlé námitky týkající se problematiky zkoumání DNA tak neshledal za dostatečný důvod k rozhodnutí o povolení obnovy řízení ani krajský soud. Původní odborné vyjádření OKTE ostatně stanovilo směsný DNA profil nevhodný k individuální identifikaci, takže ani tento zpochybněný důkaz neumožňoval jednoznačnou identifikaci odsouzeného jako pachatele.
Krajský soud uzavřel, že znalecký posudek z odvětví gynekologie sice vyslovil určité pochybnosti o přesvědčivosti popisu události, jak ho podala poškozená. Na základě protokolu o ohledání a podrobného vyhodnocení výpovědí poškozené z přípravného řízení a hlavního líčení za podpory znaleckého vyšetření poškozené lze však i nadále její výpověď pokládat za přesvědčivý podklad výroku o vině odsouzeného. Úvahy znalce MUDr. Č. zůstávají obecné a povšechné, nijak se nezabývají výpovědí poškozené z přípravného řízení ani situací zjištěnou při ohledání místa činu. S ohledem na výsledky ohledání lze pak požadavek na provedení rekonstrukce nebo vyšetřovacího pokusu odmítnout.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že znalci V. byla odepřena součinnost orgánů činných v trestním řízení, nezbytná k vypracování jeho znaleckého posudku z hlediska otázky zjištění spermatu odsouzeného v poševním výtěru poškozené (který zpracoval policejní orgán). Orgány činné v trestním řízení neučinily žádné kroky k zajištění práv stěžovatelky a odsouzeného dle §110a trestního řádu. Nikde přitom - dle stěžovatelky - nebylo řečeno, proč nebyl znalci přístup k potřebným informacím umožněn a proč soud považuje zjištění znalce za bezpředmětná; tím mělo dojít dle stěžovatelky k tomu, že byl její důkazní návrh bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut. Tím prý došlo i k porušení presumpce neviny, práva na obhajobu a principu rovnosti stran.
III.
Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl následující. Podstatná část uplatněných námitek se týká výhrad k původně provedené analýze DNA a požadavku na vypracování znaleckého posudku z oboru genetiky znalcem RNDr. D. V. Krajský soud v dané věci rozhodoval opakovaně a uložil okresnímu soudu vyžádat od Policie ČR podklady vztahující se ke zkoumání zajištěného biologického materiálu. Okresní soud požádal Policii ČR o poskytnutí požadovaných podkladů a ty byly také nakonec vydány spolu se zprávou ředitele Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje. Jednoznačně však z této zprávy vyplývá, že původní stopy i izoláty DNA byly zlikvidovány. Na podkladě vyjádření znalce RNDr. V., že poskytnuté podklady jsou neúplné, a že nezbytně vyžaduje ještě podklady další, konkrétně označené, vyzval okresní soud Policii ČR k poskytnutí těchto dalších podkladů; na to odpověděl vedoucí odboru kriminalistické techniky a expertiz Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje obsáhlou zprávou, která znovu potvrdila, že po uplynutí jednoho roku od zaslání výsledků analýzy byla likvidována veškerá izolovaná DNA, zdrojová data na sekvenátoru, primární i sekundární soubory. Z následného sdělení znalce RNDr. V., který se značně kriticky vyjadřuje k postupu Policie ČR, pak vyplývá, že z poskytnutých podkladů není schopen znalecký posudek vypracovat. Krajský soud proto nesouhlasí s tvrzením, že by soud bránil jedné ze stran v opatření důkazu a že by odmítal připustit důkaz, kterým jedna ze stran chtěla prokázat pro ni významné skutečnosti. Soud se opakovaně obrátil na orgány Policie ČR; v dalším však vycházel ze shodných tvrzení ředitele Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje a vedoucího odboru kriminalistické techniky a expertiz Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, že po uplynutí jednoho roku od zaslání výsledků analýzy byla likvidována veškerá izolovaná DNA, zdrojová data na sekvenátoru, primární i sekundární soubory. Za této situace nemohl již soud poskytnout navrhovateli více podkladů pro vypracování objednaného znaleckého posudku. Proto krajský soud navrhl, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě jen odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že stěžovatel pouze opětovně uvádí skutečnosti a výhrady, které již uplatňoval v řízeních předchozích a o kterých bylo v rámci trestního řízení rozhodnuto.
Stěžovatelce byla napadená rozhodnutí zaslána k replice, leč bezvýsledně.
IV.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Obdobné zásady je nutné vztáhnout i k posouzení otázky, zda "důkazy soudu dříve neznámé, ... by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině".
Podle §278 odst. 1 tr. řádu platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Obnova řízení skončeného pravomocným rozsudkem postihuje výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a na tomto novém skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu. Nelze tedy v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu spatřovat bez dalšího důvod obnovy řízení; musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, tj. že tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.
K posouzení této podmínky, tj. k přezkumu hodnocení důkazů, jež stěžovatel předložil obecnému soudu v návrhu na povolení obnovy řízení, a které obecný soud konfrontoval se skutkovými zjištěními učiněnými v původním trestním řízení, však není Ústavní soud v zásadě příslušný, neboť by se tím stavěl do role další instance v systému obecných soudů, což mu podle Ústavy nepřísluší.
Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování, formuloval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 (publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají.
Taková situace však v souzené věci nenastala.
Obecné soudy své závěry v napadených rozhodnutích řádně (úplně a srozumitelně) odůvodnily. Uvedená rozhodnutí jsou logická, jasná a přesvědčivá. Hodnocení otázky, zda stěžovatelkou navržené a soudem provedené důkazy byly způsobilé ovlivnit (ve výše uvedeném smyslu) výsledek řízení, tedy odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci, nejsou excesivní, pohybují se v mezích ustálené judikatury a již vůbec nemají povahu svévole. Nelze tedy ani dovozovat, že by jimi došlo k porušení stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se dovolává.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné"; tím se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Právě taková situace - jak je zřejmé z předchozí části tohoto usnesení - nastala i v této souzené věci.
V.
Ústavní soud - nad rámec shora uvedeného - uvádí následující.
Argumenty obsažené v ústavní stížnosti se v principu míjí s podstatou věci. Totiž, stěžovatelka namítá, že nikde nebylo řečeno, proč nebyl znalci přístup k potřebným informacím (o analýze DNA) umožněn a proč soud považuje zjištění znalce za bezpředmětná; tím mělo dle stěžovatelky dojít k tomu, že její důkazní návrh byl bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut.
To však pravda není, což plyne jednoznačně již z napadeného usnesení krajského soudu. Krajský soud totiž dostatečně vysvětlil, že poskytl součinnost při opatřování příslušných informací (podkladů) potřebných pro znalce osloveného stěžovatelkou. Nicméně, posléze bylo zjištěno, že příslušné podklady již objektivně neexistují [původní stopy i izoláty DNA byly zlikvidovány; k tomu srov. též např. č. l. 429 spisu, kde je založen přípis krajského ředitelství policie]. Totéž krajský soud uvedl i ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, které bylo zasláno stěžovatelce k replice; stěžovatelka však vyjádření krajského soudu (k ústavní stížnosti) ani nerozporovala.
Tu je namístě dodat, že krajský soud v podstatě dovodil, že i kdyby příslušné podklady existovaly a mohly tak být znalci poskytnuty, zjevně by to nic zásadního přinést nemohlo, neboť "Původní odborné vyjádření OKTE ostatně stanovilo směsný DNA profil nevhodný k individuální identifikaci, takže ani tento zpochybněný důkaz neumožňoval jednoznačnou identifikaci odsouzeného jako pachatele"(str. 5 napadeného usnesení). Tento významný závěr krajského soudu stěžovatelka zcela opomíjí.
Důležitý pak je argument krajského soudu, že znalcovo zpochybnění výsledků analýzy DNA (a to i po případném poskytnutí příslušných podkladů) v podstatě zjevně zásadnější význam z hlediska viny mít nemohlo; to proto, že existovaly jiné, významnější usvědčující důkazy: "zůstává skutečností, která vyplývá z jiných důkazů, že od večerních hodin až do policejního zásahu se poškozená zdržovala nepřetržitě v přítomnosti odsouzeného a v této době nemohla mít s nikým jiným pohlavní styk. Rovněž je bez pochybností prokázáno, že relativně delší dobu setrvala sama s obžalovaným v nočních hodinách v prázdné budovy polikliniky." (str. 5 napadeného usnesení). Ani tento závěr odvolacího soudu stěžovatelka argumentačně (ani formou tvrzení, ani formou reality) nerozporuje a ignoruje jej.
Ostatně, i Ústavní soud zjistil ze své rozhodovací činnosti (srov. nález ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06, a usnesení ze dne ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 1128/07), že důkaz analýzou DNA měl povahu toliko důkazu podpůrného: "V tomto směru lze odkázat zejména na odůvodnění rozsudku okresního soudu (str. 9 rozsudku); ten mj. konstatoval, že i vzhledem k tomu, že "obžalovaný tvrdil, že k ztopoření vůbec nedošlo a tudíž ani k pohlavnímu styku, lze toto tvrzení vyvrátit jednak výpovědí poškozené a dále pak provedenými odbornými expertizami z oboru genetiky". Okresní soud v tomto směru rovněž uvedl, že i když nebylo analýzou DNA přímo určeno, že uvedená DNA patří stěžovateli, vzorek jím odebraného bukálního výtěru nicméně nebyl ze zjištěné směsné DNA vyloučen, což může podpůrně vést k závěru, že se o jeho sperma mohlo skutečně jednat, neboť předtím poškozená neměla žádný pohlavní styk s jiným mužem, jak uváděla, a zcela bezpečně DNA stěžovatele vyloučena rovněž nebyla.".
Konečně, nelze opomenout ani argumentaci krajského soudu (na str. 3 napadeného rozsudku), dle které se poškozené pomocí mobilního telefonu podařilo vyrozumět známého, takže již při vycházení z budovy byl odsouzený zadržen a poté předán Policii ČR.
Ze všech uvedených důvodů plyne, že obecné soudy racionálně obhajitelně - a tudíž ústavně akceptovatelně - vysvětlily, proč důvody povolení obnovy řízení nejsou dány.
VI.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu