ECLI:CZ:US:2011:1.US.1748.11.1
sp. zn. I. ÚS 1748/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti obchodní společnosti PATRIA COMPANY, s.r.o., sídlem Rytířská 534/13, Praha 1, zast. Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8.2.2011, č.j. 14 Co 97/2010-360, a proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 2.11.2009, č.j. 10 C 140/2005-285, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 42, Praha 2, obchodní společnosti B.A.G.S. COMPANY, s.r.o., sídlem Střímelická 120, Černé Voděrady, a J. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka obsáhlou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Teplicích. K věci uvedla, že v soudním sporu se Česká republika domáhala určení, že je vlastníkem konkrétní budovy a pozemku v kat. úz. Teplice. Okresní soud vycházel ze zjištění, že Fond dětí a mládeže (dále jen "Fond"), v likvidaci, byl oprávněn nakládat s majetkem bývalého Socialistického svazu mládeže a měl ve správě i nemovitosti, které byly předmětem sporu. Likvidátor Fondu tyto nemovitosti nabídl k bezúplatnému převodu, dva přihlášení zájemci byli vyřazeni, proto likvidátor vyhlásil veřejnou soutěž a na jejím základě uzavřel dne 21.9.2004 smlouvu o převodu těchto nemovitostí se společností B.A.G.S. COMPANY, s.r.o. Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR se na svém jednání v listopadu 2004 zabývala bezúplatnými převodu a vyslovila s nimi souhlas. Dne 1.10.2004 převedla společnost B.A.G.S. COMPANY, s.r.o., nemovitosti J. P. a ten je na základě kupní smlouvy převedl do vlastnictví stěžovatelky (s právními účinky vkladu ke dni 19.8.2005). Okresní soud dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 21.9.2004 je absolutně neplatná, přičemž na základě tohoto závěru žalobě vyhověl. Rozsudek okresního soudu napadla stěžovatelka odvoláním, neboť je přesvědčena, že okresní soud nevěnoval dostatečnou pozornost hodnocení veškerých listinných důkazů, v důsledku čehož byla jeho skutková zjištění významným způsobem zkreslena. Konkrétně neinterpretoval usnesení Vlády ČR ze dne 28.1.2004, č. 98, kvalifikovaným způsobem, na jehož základě předmětné nemovitosti automaticky přešly do skupiny majetku určeného k jinému způsobu vypořádání podle bodu 5 písm. c) zákona č. 364/2000 Sb. Okresní soud rozpor se zákonem spatřoval v načasování převodu vlastnického práva k těmto nemovitostem, protože likvidátor Fondu měl vyčkat usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, třebaže se v tomto případě sněmovna nakládání se spornými nemovitostmi vůbec nezabývala. Stěžovatelka považuje likvidátora za reprezentanta veřejné moci a namítala dobrou víru ve správnost aktů veřejné moci. Krajský soud se ztotožnil vesměs se závěry soudu I. stupně, smlouvu ze dne 21.9.2004 považoval za neplatnou a potvrdil přikázání nemovitostí do vlastnictví České republiky. Stěžovatelka se neztotožnila se závěry obou soudů, protože podle jejího názoru nemají oporu v zákoně a jsou v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, napadená rozhodnutí považuje za nesprávná pro nesprávné právní posouzení a pro vady řízení. Obě rozhodnutí napadá v celém rozsahu, a to z důvodu porušení základních práv a svobod ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V dalších pasážích ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně formuluje vlastní názory na jednotlivé sporné záležitosti, zejména akcentuje vlastní dobrou víru a důvěru v akty veřejné moci (s využitím odkazů na judikatorní závěry), vyjadřuje nesouhlas s výkladem a aplikací §135 obč. soudního řádu, dovolává se dobrých mravů, legitimního očekávání a důvěry ve správnost postupu státu, polemizuje s hodnocením smlouvy jako absolutně neplatné, přičemž připouští maximálně relativní neplatnost pro omyl v důsledku trestného činu likvidátora. V závěru ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu, příp. také rozsudek okresního soudu.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 Úmluvy:
1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
2. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.
3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:
a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu;
b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby;
c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují;
d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě;
e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil následující rozhodné skutečnosti:
Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se žalobou u okresního soudu domáhala, aby soud určil, že je vlastníkem konkrétní budovy a pozemku v kat. úz. Teplice. Žalobu odůvodnila tvrzením, že Fond měl tyto nemovitosti ve správě, jeho likvidátor byl povinen je nabídnout k bezúplatnému převodu a za tím účelem vypsat tzv. III. kolo výběrového řízení, na jehož základě mohli zájemci podat do 29.2.2004 žádost likvidátorovi. O bezúplatných převodech rozhodovala Poslanecká sněmovna a až po jejím rozhodnutí byl likvidátor oprávněn formou veřejné soutěže nabídnout zbývající majetek k úplatnému převodu ve smyslu čl. I bodu 5 písm. f) zák. č. 364/2000 Sb. Ještě před rozhodnutí Poslanecké sněmovny likvidátor nabídl nemovitosti k úplatnému převodu ve veřejné soutěži vyhlášené v obchodním věstníku dne 11.8.2004; zájem o ně projevili dva uchazeči. Dne 21.9.2004 byla uzavřena kupní smlouva se společností B.A.G.S. COMPANY, s.r.o., kterou žalobkyně považuje za neplatnou, a proto ani další dvě navazující smlouvy nemohou být platnými. První rozsudek okresního soudu, kterým bylo žalobě vyhověno, krajský soud zrušil, a po provedeném a doplněném dokazování rozhodl okresní soud rozsudkem ze dne 2.11.2009, jímž žalobě vyhověl (současně rozhodl o nákladech řízení). V odůvodnění akcentoval závěr (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu), že likvidátor byl oprávněn provádět úplatné majetkové převody teprve po rozhodnutí Poslanecké sněmovny, pokud je převedl před tímto rozhodnutím, způsobil absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 21.9.2004 pro rozpor se zákonem.; stejně tak jsou neplatné i mezi dalšími žalovanými. Druhý (stěžovatelka) a třetí žalovaný (J. P.) podali proti rozsudku odvolání, na jehož základě rozhodl krajský soud rozsudkem napadeným ústavní stížností tak, že vůči J. P. žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu, v meritu rozsudek okresního soudu potvrdil. V odůvodnění podrobně popsal proces dispozic s předmětnými nemovitostmi a odůvodnil absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 21.9.2004 (s odkazem na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu a na usnesení Ústavního soudu) argumentem, že až do data rozhodnutí Poslanecké sněmovny byly úplatné převody blokovány pod sankcí neplatnosti.
III.
Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva na ochranu vlastnictví a na soudní ochranu a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo.
Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelčin nesouhlas s rozhodnutími obecných soudů o žalobě České republiky na určení vlastnického práva ke specifikovaným nemovitostem. Meritum věci je založeno na posouzení, zda byly dovršeny zákonem stanovené předpoklady pro převod vlastnického práva. Přitom je notorietou, že aktuální právní úprava vycházela (a dodnes vychází) z dvoustupňové konstrukce nabytí vlastnictví, což u nemovitostí je konkretizováno na titul (konkrétní typ smlouvy o převodu nemovitostí) a na způsob převodu (od 1.1.1993 je jím vklad do katastru nemovitostí). Oba předepsané stupně jsou na sobě vzájemně závislé, působí mezi nimi sukcesivní vazba, a jen naplnění obou předpokladů je způsobilé dovršit převod vlastnického práva. U převodního titulu je vyžadován jeho vznik, platnost a obligační účinnost, přičemž tyto charakteristiky musí titul naplňovat (díky zvolené právní regulaci účinků vkladu do katastru nemovitostí) nejpozději v den podání návrhu na vklad. V posuzované věci se obecné soudy zevrubně zabývaly zjištěním, zda smlouva ze dne 21.9.2004 uzavřená mezi převodcem (Fondem) a nabyvatelem (společností B.A.G.S. COMPANY, s.r.o.) naplňuje kvalitativní vlastnosti, jež jsou tradičně označovány jako náležitosti právního úkonu (stanovené náležitosti mají objektivní povahu a jejich zkoumání není vyloučeno ani případným prohlášením smluvních stran, že byly naplněny), přičemž učinily závěr, že nebyla naplněna jedna z předepsaných náležitostí, a to dovolenost předmětu právního úkonu (pozn. k hodnocení tohoto procesu lze odkázat i na závěry s usnesení Ústavního soudu ve věci sp.zn. III. ÚS 2734/08 - učinil tak i krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku na str. 9). Z tohoto důvodu dovodily soudy logický závěr, že smlouva je absolutně neplatná, a proto nemohly nastat zamýšlené právní účinky tendující k převodu vlastnického práva a v důsledku neplatnosti i dalších smluv se stěžovatelka nestala vlastnictví předmětných nemovitostí. Z traktovaných hledisek proto nejsou stěžovatelčiny námitky vůči posouzení smlouvy ze dne 21.9.2004 důvodné, nemohlo ani dojít k zásahu do jejího základního práva na ochranu vlastnictví.
Stěžovatelka se mýlí, pokud hodnotí postup likvidátora Fondu v průběhu kontraktačního procesu, resp. v období před jeho započetím, jako postup reprezentanta veřejné moci, jde o typický soukromoprávní vztah, byť v něm vystupuje stát, resp. fond jím zřízený. Další zřejmý omyl spočívá v názoru na vázanost soudů rozsudkem v trestní věci; krajský soud přesně vystihl podstatu konstrukce zařazené do §135 obč. soudního řádu (srov. odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu na str. 10 až 11).
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, příp. dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, připomíná Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelky bránit se vůči podané žalobě na určení vlastnictví. Protože však - jak dovozeno výše - stěžovatelce vlastnické právo k předmětným nemovitostem nesvědčí, nemohla být její obrana úspěšná. Přitom neúspěch ve sporu není, sám o sobě, porušením práva na spravedlivý proces.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu