ECLI:CZ:US:2011:1.US.1872.11.1
sp. zn. I. ÚS 1872/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky M. J., zastoupené JUDr. Alešem Zemanem, advokátem se sídlem Svobodova 7, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2919/2010 ze dne 24. 2. 2011, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 36 Co 40/2009 ze dne 4. 6. 2009 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 20 C 123/2006 ze dne 26. 11. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Opírá ji zejména o následující důvody:
Rozsudkem sp. zn. 36 Co 40/2009 ze dne 4. 6. 2009 rozhodl Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 20 C 123/2006 ze dne 26. 11. 2008 tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovatelce stanovil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud svým usnesením 24. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2919/2010, odmítl.
K věci samé stěžovatelka uvádí, že manžel stěžovatelky a otec vedlejší účastnice B. J. (v řízení před obecnými soudy žalobkyně) sepsal listinu, kterou své potomky (tedy mj. žalobkyni) vydědil proto, že mu v rozporu s dobrými mravy neposkytli potřebnou pomoc v nemoci a že o něj trvale neprojevovali opravdový zájem, který by jako potomci projevovat měli.
Žalobkyně - dcera zůstavitele B. J. se v soudním řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, domáhala určení, že je dědičkou po svém otci. Soud prvního i druhého stupně vyšly - podle tvrzení stěžovatelky - žalobě vstříc s poukazem na to, že manželství zůstavitele a matky stěžovatelky bylo rozvedeno, když byla B. J. ještě dítě, zůstavitel byl uzavřené povahy, o svých nemocech nemluvil, a stěžovatelka B. J. o jeho zdravotním stavu neinformovala.
Soudy prvního i druhého stupně - podle stěžovatelky - setrvaly na názoru, že skutečnost, zda jsou dány důvody vydědění, se zkoumá v průběhu řízení jako porovnání důkazů, které soudu předkládají nerozporovaní dědicové a dědic vyděděný. V tomto případě se prý však naprosto pomíjí skutečnost, že listina o vydědění byla zůstavitelem pořízena na základě jím získaných zkušeností; měla být tedy poskytnuta soudní ochrana právu zůstavitele nakládat se svým majetkem.
Důvody vydědění je totiž třeba posuzovat - podle stěžovatelky - nejen ve vztahu k době starší, ale se zvětšujícím se důrazem i k době, která vydědění bezprostředně předcházela. Soudy prvního i druhého stupně rozebíraly dětství B. J., rozpad manželství jejich rodičů, ale vůbec se nevypořádaly s právním posouzením jejího opravdového zájmu o zůstavitele (ve smyslu zákona) v období předcházejícím vydědění. Odvolací soud dokonce zahrnul do svého posouzení i období po sepsání závětí (pobyt v nemocnici v září 2005, během kterého zůstavitel zemřel), což je dle přesvědčení stěžovatelky v rozporu s ustálenou judikaturou. Nadto, podle mínění stěžovatelky, nebyly důvody vydědění uvedené v listině o vydědění během řízení před obecnými soudy spolehlivě vyvráceny. Ani soud odvolací, ani soud prvního stupně se totiž nevypořádaly s otázkou, zda tu byla ze strany B. J. reálná možnost opravdový a trvalý zájem o zůstavitele projevovat; podle stěžovatelky soudy vyšly z toho, že B. J. zůstavitele v posledních dvou letech jeho života navštívila minimálně jednou; to však známkou opravdového a trvalého zájmů o otce není.
Na základě všech těchto skutečností se stěžovatelka domnívá, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek zakotveného v článku 11 Listiny.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5 evidovaný pod sp. zn. 20 C 123/2006. Zjistil, že uvedený soud svým rozsudkem ze dne 26. 11. 2008 určil, "[...] že žalobkyně B. J. je dědičkou po zůstaviteli J. J., zemřelém dne XX. X. XXXX [výrok I.]. [...] II. Žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů řízení."
Z citovaného rozsudku vyplývá, že se žalobkyně B. J. domáhala proti žalovaným (to je proti poslední manželce stěžovatele a dále proti svým dvěma bratrům zůstavitelem rovněž vyděděným) určení, že je dědičkou po svém otci, zůstaviteli J. J. Uvedla, že zůstavitel pořídil závěť a listinu o vydědění ze dne 1. 9. 2005, kterou ustanovil dědicem veškerého svého majetku svoji poslední manželku (stěžovatelku); zároveň žalobkyni a její bratry vydědil. U žalobkyně se vydědění opíralo o ustanovení §469a odst. 1 písm. a) a písm. b) občanského zákoníku, neboť prý neposkytla zůstaviteli v rozporu s dobrými mravy potřebnou pomoc ve stáří a nemoci nebo v jiných závažných případech a rovněž neprojevovala o zůstavitele trvale opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měla. Podle žalobkyně však důvody uvedené v listině o vydědění nejsou pravdivé, neboť se prý podle svých možností se svým otcem stýkala a projevovala zájem o jeho zdravotní stav, leč on o svých zdravotních problémech nerad hovořil. Popřela přitom - podle prvostupňového soudu - tvrzení, že její zájem o otce byl motivován toliko finančním prospěchem. Pokud zůstavitel předával její matce (své bývalé manželce) nějaké finanční prostředky, činil tak sám z dobré vůle a to zejména proto, že spolu mají 3 děti a že od roku 2002 bydlel v domě, jehož je matka žalobkyně (bývalá manželka zůstavitele) spoluvlastnicí. Stěžovatelka naopak navrhovala zamítnutí žaloby; uváděla, že se žalobkyně se svým otcem nijak nestýkala, a pokud nějaké kontakty proběhly, byly motivovány toliko zájmem o poskytnutí finančních prostředků. Podle parafráze tvrzení stěžovatelky provedené prvostupňovým soudem žalobkyně neprojevila o otce zájem ani v době jeho nemoci. Bratři žalobkyně naopak se žalobou své sestry vyslovili souhlas a uvedli, že oni sami jsou rovněž vydědění, leč své dědické právo neuplatňují; pokud však jde o žalobkyni, její tvrzení nezpochybňují.
Za této situace vyšel soud prvního stupně z toho, že žalobkyně byla usnesením v dědickém řízení odkázána na soud, aby podala žalobu na určení svého dědického práva. Dále vycházel ze znění §469a odst. 1 občanského zákoníku a zhodnotil důvody, na jejichž základě může zůstavitel svého potomka vydědit. Jak je podle prvostupňového soudu z listiny o vydědění patrno, zůstavitel se v případě vydědění žalobkyně odvolává na ustanovení §469a odst. 1 písm. a) a písm. b) občanského zákoníku. Soud dále hodnotil některé okolnosti rodinných vztahů zůstavitele. Dovodil - pokud jde o důvod vydědění spočívající v tom, že žalobkyně měla navádět svou matku, aby po zůstaviteli chtěla stále více peněz, a že za ním sama někdy přišla právě kvůli penězům - že tato tvrzení byla v řízení vyvrácena. Dále hodnotil prvostupňový soud skutečnost, že závěť byla sepsána 1. 9. 2005, tedy 3 týdny před úmrtím zůstavitele. Poukázal na výpovědi svědků, ze kterých je prý patrné, že se zůstavitel obával o zajištění bydlení pro stěžovatelku po své smrti právě v domě, jehož byl podílovým spoluvlastníkem s matkou žalobkyně (svoji bývalou manželkou). Nabízí se tedy podle prvostupňového soudu otázka, zda závěť a listina o vydědění nebyly reakcí na neochotu matky žalobkyně vypořádat se zůstavitelem vlastnické vztahy k tomuto domu. V řízení bylo prý dále vyvráceno i tvrzení uvedené v závěti, že se zůstavitel nestýkal se žalobkyní 2 roky a že se žalobkyně o zůstavitele nezajímala ani v době jeho pobytu v nemocnici, přestože o jeho nemoci věděla. Jak sama žalobkyně, tak stěžovatelka, i slyšení svědci potvrdili, že zůstavitel své zdravotní problémy tajil, bagatelizoval. Nebylo přitom podle prvostupňového soudu tvrzeno, natož pak prokázáno, že by byl zůstavitel žalobkyni - v souvislosti se svou nemocí - požádal o pomoc. Naopak bylo prokázáno, že žalobkyni o onemocnění zůstavitele ani on sám ani jeho nová rodina (tzn. mimo jiné stěžovatelka) neinformovali, ani ji nežádali o pomoc; zůstavitel žil ve společné domácnosti se stěžovatelkou, která mu poskytovala veškerou pomoc a péči. O úmrtí zůstavitele dokonce žalobkyni ani neinformovala.
Na základě těchto skutkových východisek prvostupňový soud uvedl, že zájem, který by měl potomek projevovat o zůstavitele, je třeba posuzovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, "ve spektru dobrých mravů", které se ve společnosti ustálily. Přitom je třeba zohlednit, že se zůstavitel s matkou žalobkyně rozvedl v době, když jí bylo 9 let, problémy s výchovou bratrů žalobkyně (svých synů) řešil zůstavitel opuštěním rodiny; žil v nových rodinách se svými novými partnerkami. Sama žalobkyně žije od roku 1999 se svým partnerem, otcem svého dítěte. Zůstavitel a žalobkyně se stýkali v rámci svých možností. Nelze sice podle prvostupňového soudu vyloučit, že frekvence těchto kontaktů se mohla zdát stěžovateli nedostatečná, nelze však dovodit důvody vydědění, tak jak jsou taxativně uvedeny v ustanovení §469a odst. 1 písm. a) a písm. b) občanského zákoníku. Proto soud žalobě vyhověl; o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §150 o. s. ř. a úspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť žalovaní nezavdali příčinu k žalobě, k jejímuž podání byla žalobkyně vyzvána soudem.
O odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, č.j. 36 Co 40/2009-107 tak, že: "I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. [...] II. Prvá žalovaná [stěžovatelka] je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 10.600,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. L. H., advokátky. [...] III. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhým a třetím žalovaným [tj. bratry žalobkyně] se žalobkyni náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává."
V odůvodnění svého rozhodnutí zejména městský soud zdůraznil, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy správně zhodnotil a na jejich základě vyvodil správná skutková zjištění a správné závěry právní; s nimi se odvolací soud ztotožňuje a na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku pro stručnost odkazuje. Rovněž odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně unesla důkazní břemeno o neexistenci důvodů k vydědění podle §469a odst. 1, písm. a), b) občanského zákoníku. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s tvrzením žalobkyně, že především opravdový zájem, který potomek projevuje o zůstavitele, je třeba hodnotit v kontextu celkové rodinné situace. Rodiče žalobkyně se rozešli v době, kdy žalobkyně byla v dětském věku, její otec si od té doby zařídil život jiným způsobem, uzavřel manželství a intenzita vztahu mezi otcem a dcerou tím nutně musela být částečně narušená. Přesto ze skutkových zjištění (učiněných soudem prvního stupně) podle odvolacího soudu zřetelně vyplývá, že styky mezi dcerou a otcem svojí intenzitou odpovídaly právě této rodinné situaci; otec po trvalém vztahu se stěžovatelkou s ní uzavřel nové manželství, žalobkyně navázala trvalý partnersky vztah, z něhož se narodilo dítě, o které pečuje. Kontakty obou tedy odpovídaly těmto okolnostem. Pokud pak jde o posouzení, zda žalobkyně poskytla zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, nelze přehlédnout nejen skutečnost, že zůstavitel (jak vyplynulo z provedených důkazů) nebyl sdílný ohledně svého zdravotního stavu, ale také to, že zůstavitel, kterému bylo 61 let, ani nebyl ve věku, v němž by nutně bylo třeba předpokládat vážné zdravotní ohrožení, které může vést až ke smrti. Ze svědeckých výpovědí přitom podle odvolacího soudu vyplývá, že zůstavitel ještě v létě 2005 v podstatě žil normálním životem, napadenou závěť sepsal 1. 9. 2005, dne 9. 9. 2005 uzavřel sňatek. Jeho hospitalizace v průběhu roku 2005 byly velmi krátké. Poprvé byl hospitalizován od 11. 4. do 27. 4. 2005 a podruhé byl hospitalizován 22. 9. a 23. 9. 2005 zemřel. Ani tyto okolnosti nesvědčí o tom, že by žalobkyně zanedbala svoji povinnost poskytnout nemocnému otci pomoc, obzvlášť za situace, kdy stěžovatelka, která byla se zůstavitelem v každodenním styku, žalobkyni žádné informace o zdravotním stavu zůstavitele neposkytla.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud svým rozhodnutím ze dne 24. 2. 2001, č. j. 21 Cdo 2919/2010-132, odmítl jako nepřípustné a rozhodl o nákladech řízení. Stručně konstatoval, že z hlediska závěrů odvolacího soudu o nedůvodnosti vydědění žalobkyně jejím otcem je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou. Dovolání stěžovatelky neshledal přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svých základních práv na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti tomu, jak obecné soudy posoudily podmínky vydědění podle §469a odst. 1 písm. a), b) občanského zákoníku. K této námitce poukazuje Ústavní soud na obsah spisu a na rekapitulaci odůvodnění napadených rozhodnutí, jímž byla věnována II. část tohoto usnesení. Již jen z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy tuto otázku řešily v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatelka v této souvislosti vyjadřuje nesouhlas s jejich právními závěry, pak jde v zásadě jen o běžnou polemiku, která v podstatě staví Ústavní soud do role běžné další soudní instance; to mu však, jak již opakovaně dal v mnoha svých rozhodnutích najevo, nepřísluší (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je porušeno ústavně zaručené základní právo či svoboda účastníka řízení. To však Ústavní soud v této konkrétní souzené věci neshledal.
Obecné soudy - podle přesvědčení Ústavního soudu - vyložily podmínky vydědění podle ust. §469a písm. a), b) občanského zákoníku (tj. z důvodu neposkytnutí potřebné pomoci a z důvodu neprojevení opravdového zájmu) zcela adekvátně a s citem pro okolnosti právě projednávaného případu. Z ústavní stížnosti je přitom zjevné, že stěžovatelka tyto okolnosti respektovat nechce. Nadto - jak je patrno z porovnání tvrzení v ústavní stížnosti a tvrzení uplatněných stěžovatelkou před obecnými soudy (srov. už jen odůvodnění napadených rozhodnutí) - stěžovatelka v prezentaci své argumentace není konzistentní. Ústavní stížnost se snaží budit dojem, že žalobkyně otce navštívila v posledních letech v podstatě jen jednou, byť sama stěžovatelka před obecnými soudy tvrdila, že žalobkyně otce navštěvovala opakovaně, a to (údajně) za účelem obdržení finančních prostředků. Stěžovatelka rovněž v ústavní stížnosti naznačuje, že se žalobkyně o zdravotní stav otce nezajímala; přitom však z napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatelka (ač se zůstavitelem žila) žalobkyni neoznámila, že byl těžce nemocen, ba ani to, že zemřel.
Ústavní soud rekapituluje, že v souzené věci jde o otázku výkladu běžného práva, což zásadně přísluší soudům obecným. Ústavní soud při přezkoumání jejich rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda rozhodnutím obecného soudu nedošlo k porušení základních práv či svobod stěžovatelky. V předmětné věci však dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném jim příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavněkonformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatelky a mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a)zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu