ECLI:CZ:US:2011:1.US.1979.11.1
sp. zn. I. ÚS 1979/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. července 2011 v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Jiřího Nykodýma a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem Údolní 5, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 č. j. 28 Cdo 3100/2009-146, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 19. 3. 2009 č. j. 69 Co 584/2008-115, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 7. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V záhlaví citovaným rozsudkem Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2008 č.j. 13 C 44/2005-89, kterým byla z důvodu promlčení nároku zamítnuta žaloba stěžovatele, aby mu žalovaná - ČR - Ministerstvo spravedlnosti byla z důvodu nesprávného úředního postupu Okresního soudu v Olomouci v rámci vykonávacího řízení pod sp. zn. E 775/1992 zavázána zaplatit částku 1 669 384,- Kč představující hodnotu nákladního vozidla odebraného stěžovateli v rámci realizace výkonu rozhodnutí proti obchodní společnosti TERRA spol. s r. o., jejímž byl jednatelem, a částku ve výši 80 190 000,- Kč, uplatňovanou z titulu ušlého zisku stěžovatele, a to spolu s tam specifikovaným úrokem z prodlení z obou částek. Krajským soudem bylo rovněž stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud v postupu, jímž okresní soud dle ust. §22 odst. 1, 2 zákona č. 58/1969 Sb. (s ohledem na ustanovení §36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem) zamítl žalobu pro promlčení nároku, neshledal pochybení a ztotožnil se s jeho závěry, že promlčecí doba začala běžet od data sepisu protokolu sepsaného u okresního soudu dne 3. 7. 1998 a skončila dne 3. 7. 2001. Stejně tak neshledal, že by žalovanou uplatněná námitka byla vznesena v rozporu s dobrými mravy, když navíc zdůraznil, že "(stěžovatel) jako fyzická osoba nevyužil svých zákonných možností uplatnit svá práva, např. podáním vylučovací žaloby (...) měl dostatek právních prostředků pro kvalifikovanou obranu svého tvrzeného práva, kterou však nevyužil a pokud podal předmětnou žalobu až 8. 3. 2005, tedy jednoznačně po uplynutí promlčecí doby, nelze vznesenou námitku promlčení ze strany žalované posuzovat pro rozpor s ust. §3 obč. zák." (str. 10, 11 rozsudku)
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, v němž namítal nesprávné právní posouzení věci, které opětovně spatřoval v nesprávném posouzení otázky promlčení jeho nároku a rovněž ve skutečnosti, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s jeho námitkou ohledně rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Nejvyšší soud podané dovolání v záhlaví citovaným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť v posuzované věci neshledal nic, co by po právní stránce mělo zásadní význam. V odůvodnění mimo jiné konstatoval, že "nižší instance dospěly v daném případě ke správnému právnímu závěru, když posoudily vznesenou námitku promlčení ze strany žalované jako důvodnou a uplatněné nároky tak žalobci nepřiznaly." Stejně tak se neztotožnil s námitkou stěžovatele stran rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, když s odkazem na svou judikaturu (rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 45/2010) konstatoval, že "uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil." Proto uzavřel, že rozpor s dobrými mravy ohledně vznesené námitky promlčení v dané věci vyhodnotit nelze, neboť "v projednávaném případě došlo k marnému uplynutí promlčecí doby z viny (stěžovatele), který neuplatnil svůj nárok na náhradu škody včas, tj. ve lhůtě mu k tomu zákonem vyhrazené, ačkoliv mu v tom nic nebránilo." (str. 4 usnesení).
Stěžovatel v ústavní stížnosti závěry Nejvyššího soudu i nadále zpochybňoval a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předestřel obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše uvedeného odvolání i dovolání a je tak v podstatě opakováním a rozvedením námitek, které stěžovatel uplatnil v řízení před obecnými soudy, tj. nesouhlas se způsobem posouzení otázky promlčení jeho nároku a otázky případného rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Právní závěry obecných soudů stěžovatel nepovažuje za správné a nadto se obecné soudy dle jeho názoru ani dostatečně nevypořádaly se všemi námitkami a argumenty předestřenými v průběhu řízení. Proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již před ním učinily obecné soudy v jednotlivých instancích, a z hledisek běžné zákonnosti, resp. z hlediska zákonné interpretace a aplikace podústavního práva.
Jak Ústavní soud výše konstatoval, stěžovatelem předložené argumenty jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy, zejména pak v řízení o dovolání, a které se pohybují v rovině jednoduchého práva. Tím stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak krajský, tak i Nejvyšší soud, jejichž rozhodnutí byla napadena, se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Zejména důkladně se vypořádaly s otázkou promlčení a jejími jednotlivými aspekty (vznik škody, počátek běhu objektivní i subjektivní promlčecí doby či promlčení jednotlivých nároků stěžovatele) a podrobně zdůvodnily, proč vznesenou námitku promlčení shledaly důvodnou a nikoliv rozpornou s dobrými mravy. Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný, Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní a neshledal v něm namítaná porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Naopak se ztotožňuje s argumentací krajského i Nejvyššího soudu, že to byl právě stěžovatel, který svým laxním přístupem k ochraně svých práv (nepodání vylučovací žaloby či podání žaloby na náhradu škody až necelé čtyři roky po uplynutí promlčecí doby, ač o jejím vzniku věděl nejpozději dne 3. 7. 1998 - od sepsání protokolu) sám zavinil marné uplynutí promlčecí doby.
Ústavní soud proto neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2011
František Duchoň
předseda senátu