ECLI:CZ:US:2011:1.US.1999.11.1
sp. zn. I. ÚS 1999/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. L. K., proti usnesení Nejvyššího správního soudu z 14. 4. 2011, č. j. 6 Ads 45/2011-139, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti a předpoklady požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem musí být zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. Stěžovatelka však zastoupena advokátem není.
Stěžovatelka se v minulosti již několikrát obrátila na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnou vadou, tj. neexistencí povinného zastoupení advokátem. Na tento nedostatek byla opakovaně upozorňována s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem k odmítnutí ústavní stížnosti (srov. např. sp. zn. I. ÚS 398/08, sp. zn. IV. ÚS 397/08 a další).
Ústavní soud dovozuje, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým. Nadto musí Ústavní soud - vzhledem k argumentaci stěžovatelky v jejím podání obsažené - upozornit, že povinné zastoupení v řízení před Ústavním soudem nelze považovat za jakkoliv diskriminační či porušující mezinárodní závazky, kterými je Česká republika vázána (srov. k tomu přiměřeně stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 1/96 ze dne 21. 5. 1996 (ST 1/9 SbNU 471). Stěžovatelce je také nepochybně známo, že bude-li splňovat zákonem stanovené podmínky, může jí být právní zástupce určen i bezplatně.
Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2011
Vojen Güttler, v. r.
soudce zpravodaj