ECLI:CZ:US:2011:1.US.2126.11.1
sp. zn. I. ÚS 2126/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Š., zastoupeného JUDr. Jitkou Fišerovou, advokátkou, se sídlem Kyjevská 50, 326 00 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 189/2011, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 7. 2011, stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 189/2011 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 7 To 66/2010 (dále jen "rozsudek"), jímž byl uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon").
Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud pochybil, když jeho dovolání odmítl dle §265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), neboť tak zasáhl do principu práva na spravedlivý proces garantovaného hlavou V. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Právní závěry obsažené v rozhodnutích všech tří soudů, které ve věci rozhodovaly, jsou totiž v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními. Zde odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/99 III. ÚS 398/97. Pro určení správné právní kvalifikace žalovaného jednání jsou zcela zásadní závěry znaleckých posudků z odvětví psychiatrie a psychologie, které se vyjadřují k duševnímu rozpoložení obžalovaného před a při útoku. Oba znalci dospěli k závěru, že obžalovaný se v době spáchání činu nacházel ve stavu komplikované opilosti, což bylo důvodem jeho nepřiměřené reakce. Motivace jednání obžalovaného nevyvěrala z rysů jeho osobnosti, ale pramenila z abnormálního průběhu alkoholové opojenosti, v níž jednal zcela neadekvátně podnětu, ve stavu snížené jasnosti vědomí, s prožívanou obavou z potencionálního napadení své osoby. Znalec psycholog dr. J. J. výslovně uvedl, že obžalovaný prožíval strach a úzkost, jeho stav popsal jako typickou panickou reakci, při čemž uvedl, že v psychologické terminologii je tento výraz adekvátní pojmu zmatek. Právě vzhledem k názoru odborníků z oboru psychiatrie a psychologie lze jednoznačně posoudit, že jednání obžalovaného bylo učiněno v silném rozrušení, které pocházelo ze zmatku. V takovém případě je třeba použít privilegované skutkové podstaty, ať už trestného činu vraždy či trestného činu ublížení na zdraví. Předmětné znalecké posudky sice byly provedeny jako důkaz zcela dle zásad trestního procesu, jsou však ze strany soudu nepřijatelně napadány nejen z hlediska svého obsahu pro svou údajnou nepřesvědčivost a nelogičnost, ba soud dokonce uvádí, že vůbec nejsou objektivní a nezávislé. Tím soudy zpochybňují základní obecný význam znalců jako takových. Pokud soud mínil své pochybnosti o objektivnosti a nezávislosti znalců vážně, měl podat podnět k trestnímu stíhání znalců pro podezření z trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku ve smyslu §346 trestního zákona. Z uvedeného je zřejmé, že námitka obžalovaného uplatněná v dovolání, které podal k Nejvyššímu soudu, byla námitkou proti užité právní kvalifikaci ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem potud, že, navzdory stávající formulaci dovolacích důvodů v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, je ve výjimečných případech extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy v případech, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování, na místě reflexe uplatněných skutkových námitek Nejvyšším soudem. Ústavní soud však existenci žádného takovéhoto extrémního nesouladu v projednávané věci neshledává.
Stěžovatelovy skutkové námitky uplatněné v dovolání a nyní i v ústavní stížnosti představují toliko opakování jeho obhajoby, se kterou se obecné soudy v průběhu trestního řízení již vypořádaly, přičemž své závěry podrobně odůvodnily, a to právě i ve vztahu ke stěžovatelem zdůrazňovaným znaleckým posudkům. Stěžovatel považuje označení těchto posudků za nepřesvědčivé a nelogické pochybení, je však právě povinností soudů jednotlivé důkazy hodnotit, a to jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavní soud má za to, že pro stručnost dále postačí na podrobná odůvodnění rozhodnutí soudu prvého i druhého stupně odkázat.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu