ECLI:CZ:US:2011:1.US.224.11.2
sp. zn. I. ÚS 224/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Z. K., 2) Ing. D. P. a 3) EKO-HUM, spol. s r. o., se sídlem Opava, Přemyslovců 60, zastoupených Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Týn 1049/3, proti usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2010, čj. 7 Cmo 326/2010 - 143, a čj. 7 Cmo 325/2010 - 195, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. ledna 2011, stěžovatelé Z. K. a EKO-HUM, spol. s r. o., navrhli zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2010, čj. 7 Cmo 326/2010 - 143, vydaného ve věci žalobce MVDr. J. K. proti žalovaným 1) Ing. D. P., 2) Z. K., 3) BEST, spol. s r. o. a 4) EKO-HUM, spol. s. r. o., o zaplacení 12.791.374,- Kč s postižnými právy ze směnky. Tato ústavní stížnost je vedena pod sp. zn. I. ÚS 224/11.
V další ústavní stížnosti, doručené téhož dne, doplněné podáním ze dne 27. ledna 2011, stěžovatelé Ing. D. P., ke které se připojila stejná společnost s ručením omezením, tj. EKO-HUM, navrhli zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2010, čj. 7 Cmo 325/2010 - 195, vydaného ve věci téhož žalobce, proti stejným žalovaným o zaplacení 12.792.238,- Kč, s postižnými právy ze směnky. Této ústavní stížnosti byla přidělená sp. zn. IV. ÚS 233/11.
V případě obou ústavních stížností byly naplněny podmínky §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením §112 odst. 1 OSŘ, podle kterých může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí nebo se týkají týchž účastníků. Proto byly usnesením ze dne 23. února 2011 obě ústavní stížnosti spojeny ke společnému řízení pod sp. zn. I. ÚS 224/11. V obou případech se jedná o usnesení vydaná Vrchním soudem v Olomouci (dále též "odvolací soud"), v odvolacím řízení týkajícím se placení soudních poplatků z odvolání.
Podle stěžovatelů obecné soudy pochybily, protože jim určily poplatkovou povinnost v rozporu s ustanovením §2 odst. 8 zákona č. 549/1991, o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o soudních poplatcích"), neboť povinnost stěžovatelů a společnosti EKO-HUM je třeba považovat za společnou, vztahující se k solidárnímu nároku, jak také vyjádřil Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí sp. zn. 5 Cmo 409/1998, ze dne 27. 7. 1998, a Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1198/10, ze dne 10. 6. 2010. Odvolací soud tak porušil zásadu, podle níž jsou rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby a stěžovatelům zabránil v tom, aby se stanoveným postupem mohli domoci svého práva u soudu a jejich opravný prostředek byl řádně projednán. Uvedenými rozhodnutími tak mělo být zasaženo do základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že MVDr. J. K., jako žalobce, navrhl, proti shora uvedeným čtyřem žalovaným, vydání směnečného platebního rozkazu na částku 12.791.374,- Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Ostravě (dále "soud prvního stupně") vydal dne 17. 6. 2008 směnečný platební rozkaz pod čj. 17 Sm 180/2008 - 10, který po následných námitkách žalovaných rozsudkem ze dne 17. 2. 2010, č. 17 Cm 104/2008 - 68, ponechal v platnosti. Proti tomuto rozsudku podali všichni žalovaní odvolání a jelikož soudní poplatek z odvolání nezaplatili, byli vyzváni soudem I. stupně k jeho zaplacení do 10 dnů od doručení výzvy, obsažené v usneseních ze dne 31. 3. 2010, čj. 17 Cm 104/2008 - 96, 97, 98 a 99, a to každý ve výši 513.360,- Kč. Usnesením téhož soudu ze dne 24. 5. 2010, čj. 17 Cm 104/2008 - 105, bylo odvolací řízení vůči žalovaným 1) 2) a 4) (tedy vůči stěžovatelům) zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Po odvolání stěžovatelů odvolací soud usnesením ze dne 25. 11. 2010, čj. 7 Cmo 326/2010 - 143, vůči stěžovatelům 2) a 3) usnesení soudu prvního stupně potvrdil, vůči stěžovatelce 1) jej změnil tak, že vůči ní se odvolací řízení nezastavuje.
V podstatě stejný proces proběhl mezi stejnými účastníky ve věci sp. zn. 17 Cm 105/2008, vedené u Krajského soudu v Ostravě ohledně částky 12.792.238,- Kč. Ten rozsudkem ze dne 17. 2. 2010, čj. 17 Cm 105/2008 - 65, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz, vydaný týmž soudem dne 17. 6. 2008 pod čj. 17 Sm 181/2008 - 10. Následovala odvolání žalovaných stěžovatelů, výzvy k zaplacení soudních poplatků z odvolání a zastavení odvolacího řízení vůči stěžovatelům, pro nezaplacení soudních poplatků z odvolání, k čemuž došlo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2010, čj. 17 Cm 105/2008 - 106. I toto usnesení bylo podrobeno odvolacímu přezkumu na základě odvolání stěžovatelů, o nichž Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 25. 11. 2010, čj. 7 Cmo 325 /2010 - 195, tak, že usnesení soudu prvního stupně vůči žalovanému Z. K. (stěžovateli 2.) změnil tak, že se odvolací řízení nezastavuje. Ve vztahu ke stěžovatelce 1) a stěžovateli 3) usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
III.
Ústavní soud v souladu se svou konstantní judikaturou především zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti podle čl. 83 Ústavy ČR. Není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva. Může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, ze dne 2. 3. 2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17).
Stěžovatelé svou ústavní stížností vyjadřují nesouhlas s tím, že jim byla každému jednotlivě uložena poplatková povinnost za podané odvolání. Měla být, podle nich, považována za společnou, vztahující se k solidárnímu nároku (žalované částky s příslušenstvím). Předmětem ústavní stížnosti je tedy jejich polemika s právními závěry odvolacího soudu, která spočívá v opakování argumentace, kterou již vtělili do svého odvolání.
Úvodem Ústavní soud konstatuje, že je zásadně otázkou podústavního práva a jeho výkladu, podle jakých principů jsou procesní úkony zpoplatněny. Otázkou podmínek aplikace §2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích se ve své judikatuře již zabýval. Výklad obecných soudů, že solidární poplatková povinnost podle tohoto ustanovení vzniká jen tehdy, mají-li v řízení postavení nerozlučných společníků podle §91 odst. 2 OSŘ, tj. jde-li o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky vystupující na jedné straně, označil za ústavně konformní (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 171/06, II. ÚS 150/06, II. ÚS 95/06, III. ÚS 339/06).
Jak ve věci stěžovatelů obdobně dovodily obecné soudy, je k tomu, aby se uplatnilo ustanovení §2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, nutné, aby byli právě těmito "nerozlučnými" společníky. Podle ustálené judikatury obecných soudů jsou přitom i solidárně zavázaní dlužníci účastníky samostatnými ve smyslu §91 odst. 1 OSŘ. Tento právní názor zhodnotil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 339/06, ze dne 20. 6. 2006, jako ústavně konformní.
Odvolací soud dovodil, že provádí-li poplatné úkony více poplatníků, kteří jsou tzv. nerozlučnými společníky, vzniká jim poplatková povinnost společně, a proto jsou povinni i soudní poplatek platit společně a nerozdílně podle §2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích. Jde-li však o poplatné úkony více poplatníků, kteří jsou tzv. samostatnými společníky, jak je tomu i v případě stěžovatelů, jde o samostatné úkony a povinnost zaplatit soudní poplatek vzniká každému z nich samostatně.
Ve věci stěžovatelů se jedná o společenství samostatné, neboť předmětem řízení bylo zaplacení směnečné pohledávky a z čl. I. §47 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového, ve znění pozdějších předpisů, plyne, že všichni, kdo směnku vystavili, přijali, indosovali nebo se na ni zaručili, jsou zavázáni majiteli rukou společnou a nerozdílnou. Majitel může žádat plnění na každém z nich, na několika z nich anebo na všech dohromady a není vázán pořadím, ve kterém se zavázali. Podání odvolání jedním z nich nemá suspenzivní účinek v rozsahu týkajícím se ostatních a obráceně. Rovněž platí, že každý ze stěžovatelů s ním může zcela samostatně disponovat, aniž by tato dispozice měla vliv na práva a povinnosti ostatních.
Stěžovateli tvrzená solidární poplatková povinnost tak nastupuje pouze v případě, kdy hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán samostatně vůči každému společníkovi a úkon jednoho z nich zavazuje všechny ostatní. Ale stěžovatelé jsou v takovém společenství, kde právo a povinnost každého z nich je třeba posuzovat nezávisle od práv či povinností ostatních. Jde o tolik právních poměrů, kolik je stěžovatelů, přičemž společná je jen procesní stránka věci, tj. že se odvolání týká všech a soud o věci jedná v rámci jednoho společného řízení.
Solidární závazky proto nezakládají bez dalšího nerozlučné procesní účastenství, přičemž aby se uplatnilo ustanovení §2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, muselo by se právě o takové účastenství jednat, kdy odvolání jednoho ze stěžovatelů by bylo zároveň odvoláním všech ostatních a jen tak by vznikla společná solidární poplatková povinnost. V případě stěžovatelů však zjevně šlo o účastníky samostatné, proto také každému z nich vznikla poplatková povinnost samostatně. Obecné soudy proto správně dovodily, že ustanovení §2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích v jejich věci aplikováno být nemohlo.
Závěry obsažené v stěžovateli citovaném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 409/1998, ze dne 27. 7. 1998, a nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1198/10, ze dne 10. 6. 2010, pak na jejich věc zjevně nedopadají, neboť v jejich případě nešlo o společný úkon ani o jinou skutečnost způsobující vznik povinnosti zaplatit soudní poplatek společně.
Ústavní soud závěrem připomíná, že ke stěžovateli tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces by mohlo dojít teprve tehdy, jestliže by jim bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, pokud by bezdůvodně odmítl o podaném návrhu jednat a rozhodnout, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný. Taková situace však v projednávaném případě zjevně nenastala.
Lze tedy uzavřít, že napadená usnesení jsou logická, přesvědčivá, nevykazují znaky svévole, jsou tedy i z ústavněprávního hlediska plně přijatelná. Za tohoto stavu byla tedy ústavní stížnost stěžovatelů, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu