ECLI:CZ:US:2011:1.US.2250.11.1
sp. zn. I. ÚS 2250/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně, o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Vladimírem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové nám. 48, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, č. j. 28 Cdo 605/2009-107, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 9. 2008, č. j. 12 Co 496/2006-95, a proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 24. 2. 2006, č. j. 9 C 1309/2003-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Opírá ji zejména o následující důvody:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 24. února 2006, č. j. 9 C 1309/2003-68, byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal, aby vedlejšímu účastníkovi - tedy České republice - Ministerstvu spravedlnosti České republiky - byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 105.000,- Kč s tříprocentním úrokem z prodlení. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. září 2008, č. j. 12 Co 496/2006-95, byl shora citovaný rozsudek potvrzen. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. září 2008, č. j. 12 Co 496/2006-95, podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, č. j. 28 Cdo 605/2009-107, odmítnuto.
Citovaná rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho základní subjektivní právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, garantované mu v ustanovení článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále i principy zakotvené v článku 2 odst. 2 Listiny, v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 1 odst. 1 Ústavy.
Soud prvého stupně dospěl podle stěžovatele ve svém rozsudku k závěru, že náhradu škody nelze stěžovateli přiznat, neboť neprokázal, že mu škoda vznikla. V době vzetí do vazby totiž stěžovatel nevykonával žádnou výdělečnou činnost; při svém výslechu (po seznámení s návrhem na vzetí do vazby) "měl vypovědět", že je bez pracovního poměru. Okresní soud tedy neuvěřil tvrzení stěžovatele, že měl sjednáno mimo jiné zaměstnání v TOS Čelákovice, kam měl nastoupit v týdnu, kdy byl vzat do vazby. Prvostupňový soud dospěl k závěru, že pokud by jednání o případném zaměstnání byla v takovém stadiu, jak stěžovatel později dovozoval, nemohl by stěžovatel tuto skutečnost opominout při svém výslechu před okresním soudem při rozhodování o vzetí do vazby. V daném kontextu se pak i výpověď svědka Ž., jednatele společnosti SAPID, s. r. o., včetně jím vystaveného písemného potvrzení ze dne 9. 11. 2005, jevila prvostupňovému soudu jako nedostatečně věrohodná.
Stěžovatel vyslovil názor, že právo na paušální náhradu ušlého zisku podle §30 zákona č. 82/1998 Sb. má i ten, kdo vznik škody neprokáže. Podle soudu prvního stupně k odškodnitelné ztrátě na výdělku za dobu vazby může sice výjimečně dojít i tehdy, pokud poškozený v době vzetí do vazby výdělečnou činnost nevykonával, avšak prokazatelně měl začít takovouto činnost vykonávat a jen v důsledku vzetí do vazby se tak nestalo. Poškozený však musí prokázat, že měl již uzavřenou pracovní smlouvu či jinou dohodu, na jejímž základě měl dosáhnout určitého příjmu a vzetí do vazby mu zabránilo do práce nastoupit, případně alespoň, že měl uzavření nového pracovního poměru, nebo obdobného poměru u konkrétního zaměstnavatele sjednáno a vzetí do vazby mu znemožnilo pracovní smlouvu uzavřít.
Odvolací soud se podle tvrzení stěžovatele fakticky s tímto právním názorem prvostupňového soudu ztotožnil. Argumentaci odvolacího soudu pak následně převzal i dovolací soud, podle něhož odvolací soud správně dovodil, že k odškodnitelné ztrátě na výdělku za dobu vazby může dojít výjimečně i tedy, nepracoval-li poškozený v době vzetí do vazby, avšak prokazatelně měl do zaměstnání nastoupit a jen v důsledku vzetí do vazby se tak nestalo. Nic takového však podle soudů stěžovatel neprokázal.
Stěžovatel oproti tomu zdůrazňuje, že prokázal, že uzavření nového pracovního poměru měl sjednáno, a to se společností SAPID, spol. s r. o. Tuto skutečnost prokázal nejen písemným potvrzením, vystaveným touto společností, ale i opakovaným výslechem jednatele této společnosti P. Ž. Tento důkaz v řízení před obecnými soudy nebyl podle stěžovatele nikterak zpochybněn. Soudy poukazují na to, že neuvedl skutečnosti ohledně zmiňovaných možností svého zaměstnání při rozhodování soudů o vzetí do vazby; tu však stěžovatel namítá, že k jeho výslechu došlo za situace, ve které se ocitl poprvé v životě, bezprostředně poté, kdy mu bylo sděleno obvinění pro velmi závažnou trestnou činnost a tomuto výslechu nadto předcházelo zadržení v délce přesahující 40 hodin. Za takovéto vypjaté situace se stěžovatel při svém výslechu zaměřil především na objasnění těch skutečností, které mohly mít vliv na jeho vzetí do vazby, aniž soudci podrobně objasňoval otázku svého případného pracovního zařazení.
Stěžovatel konečně uvádí, že byl ve vazbě po dobu takřka dvou let. Jedná se tedy o tak dlouhé období, že nebylo v silách stěžovatele, ani nikoho dalšího, obstarat věrohodné důkazy o možných pracovních příležitostech, které by po tuto dobu osoba vzatá do vazby mohla mít. Přijetím zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") zákonodárce podle stěžovatele nepochybně sledoval možnost uplatňovat ve vztahu ke státu škodu, která vznikla nebo mohla vzniknout v důsledku rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu státního orgánu. Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů nemohou být podle stěžovatele vnímána jako spravedlivá. Je přitom zcela jednoznačné, že jednotlivá ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. mají být vykládána ku prospěchu postižených a nikoliv naopak.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Lounech evidovaný pod sp. zn. 9 C 1309/2003. Zjistil, že uvedený soud svým rozsudkem ze dne 24. 2. 2006, č. j. 9 C 1309/2003-68, zamítl žalobu stěžovatele, který se po České republice - Ministerstvu spravedlnosti České republiky domáhal zaplacení částky 105.000,- Kč s příslušenstvím; zároveň rozhodl, že stěžovatel je povinen České republice - Ministerstvu spravedlnosti České republiky (dále také "žalované") nahradit náklady řízení.
Žaloba stěžovatele byla podle okresního soudu odůvodněna tak, že stěžovateli bylo 6. 9. 1999 sděleno obvinění z trestného činu loupeže. V souvislosti s tímto obviněním byl vzat do vazby, která započala 6. 9. 1999. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech č. j. 2 T 192/2000-459 ze dne 20. 1. 2003 byl stěžovatel pravomocně obžaloby zproštěn. Stěžovatel byl v souvislosti s uvedeným trestním stíháním ve výkonu vazby od 6. 9. 1999 do 5. 6. 2001. Uplatnil nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., ve výši 105.000,- Kč jako náhradu ušlého zisku podle §30 zákona č. 82/1998 Sb. za celkem 21 měsíců výkonu vazby. Náhradu škody uplatnil stěžovatel u žalované, která však jeho nárok v šestiměsíční lhůtě stanovené zákonem neuspokojila. Podle stěžovatele přitom stát odpovídá za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě, přičemž právě proto se domáhal náhrady ušlého zisku stanoveného paušální částkou ve výši 5.000,- Kč za každý měsíc výkonu vazby podle tehdy účinného znění §30 zákona č. 82/1998 Sb.
Podle zjištění okresního soudu (vyplývajících z ústavní stížností napadeného rozsudku) však stěžovatel při svém výslechu v souvislosti s rozhodováním o vzetí do vazby uvedl, že je bez pracovního poměru (je veden na úřadu práce) a že naposledy pracoval u spol. SICHR. Na takto zjištěný skutkový stav aplikoval okresní soud zákon číslo 82/1998 Sb. S odkazem na závěry Nejvyššího soudu vyslovené v rozsudku ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2035/2000, dovodil, že postup podle ustanovení §30 zákona č. 82/1998 Sb. - jehož se stěžovatel dovolával - není namístě, neboť stěžovatel v době vzetí do vazby nikde nepracoval. Odmítl i tvrzení stěžovatele, že měl zajištěno zaměstnání u TOS Čelákovice, kam měl nastoupit v týdnu, kdy byl vzat do vazby, a dále na dalších dvou místech v Kladně, kam se měl k dojednání konkrétních podmínek zaměstnání ještě dostavit; pracovní smlouvu se žádnou firmou sjednánu neměl. Pokud by pak byla případná možnost zaměstnání stěžovatele již v takovém stadiu, jak stěžovatel uvádí, pak by zcela jistě - podle okresního soudu - nemohl tuto skutečnost opomenout při svém výslechu o vzetí do vazby. V kontextu těchto skutečností pak okresní soud odmítl stěžovatelem v tomto směru předkládaný důkaz svědeckou výpovědí jednatele společnosti Sapid, s. r. o., P. Ž. jako nedostatečně věrohodnou.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. 9. 2008, č. j. 12 Co 496/2006-95, prvostupňové rozhodnutí potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Krajský soud i po doplnění dokazování (opakovaným výslechem stěžovatelem navrženého svědka Ž.) dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Při odvolacím jednání totiž svědek - podle parafráze učiněné krajským soudem v jeho rozhodnutí (srov. k tomu i samotný protokol o jednání před odvolacím soudem na čísle listu 87 a násl.) - uvedl, že stěžovateli na jeho žádost vystavil potvrzení o zaměstnání založené ve spise a že se stěžovatelem jednal o tom, že jej může zaměstnat. Svědek měl dojem, že stěžovatel měl u něho nastoupit i dříve než 8. září a že stěžovateli dal návrh pracovní smlouvy, jak to dělá u dalších pracovníků, aby si mohli smlouvu přečíst a podepsat ji; pokud viděl, že pracují dobře, pak i on smlouvu podepsal. Dále uvedl, že si na stěžovatele pamatuje proto, že mu týž sdělil, že je vyučený zedník - takoví lidé mohou u svědka nastoupit ihned, ovšem proč stěžovatel tedy ihned nenastoupil, si svědek nepamatoval.
Krajský soud ve svém rozhodnutí zejména zdůraznil, že okresní soud své rozhodnutí založil na soudní praxi již ustálené úvaze, že vznik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku předpokládá, že poškozenému v důsledku vzetí do vazby ušel konkrétní příjem v zaměstnání. Právní řád přitom podle krajského soudu vychází z možnosti poskytnout náhradu za ztrátu na výdělku i ve vztahu k výdělečné činnosti, která je v okamžiku vzetí do vazby pouze předpokládaná a jejíž výkon by začal později, nebýt uvalení vazby. Tato výjimka z obvyklé situace, kdy pracovní poměr u určitého zaměstnavatele trval po celou dobu vzetí do vazby nebo v jejím důsledku došlo k jeho skončení, však podle krajského soudu může založit nárok na odškodnění jen tehdy, prokáže-li poškozený, že měl již uzavřenou pracovní smlouvu nebo jinou dohodu, na jejímž základě měl dosáhnout určitého příjmu a vzetí do vazby mu zabránilo do práce nastoupit, případně alespoň, že měl uzavření nového pracovního nebo obdobného poměru u konkrétního zaměstnavatele sjednáno a vzetí do vazby mu znemožnilo pracovní smlouvu uzavřít. Ke skutkově podloženému závěru, že ke ztrátě na výdělku došlo, pak nestačí jen možnost určité výdělečné činnosti, nabídka či nezávazný příslib zaměstnavatele, nýbrž zjištění, že právě a jen z důvodu nástupu do výkonu trestu nemohlo k realizaci sjednané výdělečné činnosti dojít. Aplikují-li se právě uvedené závěry v projednávané věci, pak je třeba podle krajského soudu - při posuzování otázky, zda stěžovatel měl v době vzetí do vazby zajištěno zaměstnání - vyžadovat, aby toto budoucí (a nutno zdůraznit i konkrétní) zaměstnání bylo postaveno najisto a nikoliv tak, že by k němu pouze s vysokou pravděpodobností došlo. Vůle obou účastníků ke vzniku takového konkrétního pracovněprávního vztahu musí být výrazně a nezpochybnitelně projevena. To - z hlediska skutkového - v právě projednávané věci podle krajského soudu prokázáno nebylo. Tvrzení stěžovatele v tomto směru považuje i odvolací soud za nevěrohodná. Stěžovatel totiž sám ve své výpovědi uvedl, že mu bylo u firem v Kladně při hledání zaměstnání řečeno, aby přišel, že spolu budou dál jednat. S tím koresponduje podle krajského soudu i vyjádření svědka P. Ž., že s uchazeči o zaměstnání pracovní poměr ihned neuzavíral, že bral lidi tzv. na zkoušku. Svědek také podle krajského soudu připustil, že stěžovatel měl u něj nastoupit i dříve než 8. 9. 1999, jak bylo uvedeno v potvrzení z 9. 11. 2005; k němu se svědek vyjádřil tak, že toto potvrzení vystavil k žádosti stěžovatele. Vážnosti vůle stěžovatele uzavřít pracovní poměr s obchodní společností Sapid, s. r. o., nesvědčí podle krajského soudu ani jeho tvrzení, že měl sjednána tři zaměstnání. V této souvislosti nelze přehlédnout ani následné jednání stěžovatele po sdělení obvinění, na něž rovněž přiléhavě poukazuje soud prvního stupně. I odvolací soud totiž považuje za nepravděpodobné, aby stěžovatel při svém výslechu dne 8. 9. 1999 v souvislosti s rozhodováním o vzetí do vazby uvedl, že je bez zaměstnání, pokud měl týž den nastoupit do pracovního poměru. Jak rovněž - podle krajského soudu - vyplývá z obsahu trestního spisu, stěžovatel sám ve své pozdější žádosti o propuštění z vazby uvedl, že si zaměstnání po propuštění z vazby určitě najde. Konečně, podle krajského soudu, nelze pominout ani skutečnost, že stěžovatel okolnosti týkající se jeho možností pracovat začal tvrdit až dodatečně poté, kdy byl soudem k doplnění těchto tvrzení vyzván.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu z 23. března 2011, č. j. 28 Cdo 605/2009-107, odmítnuto pro nepřípustnost (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.); žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Nejvyšší soud zejména zdůraznil, že objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě předpokládá současné splnění tří podmínek: 1/ rozhodnutí o vzetí do vazby, ač trestní stíhání neskončilo pravomocným odsouzením poškozeného, 2/ vznik škody a 3/ příčinnou souvislost mezi rozhodnutím o vazbě a vznikem škody. Důkazní břemeno o kumulativním splnění všech těchto podmínek leží na poškozeném. Možnost náhrady škody paušální částkou, kterou zákonodárce v ustanovení §30 zákona č. 82/1998 Sb. pro tento účel stanovil, se těchto podmínek odpovědnosti nikterak nedotýká ani je nenahrazuje; jde o institut, který má garantovat rychlejší a jednodušší řízení o náhradu škody, aniž by bylo třeba provádět dokazování ke zjištění její výše. Nárok na náhradu ušlého zisku v paušalizované podobě tedy vzniká pouze tehdy, jsou-li splněny všechny předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě, včetně toho, že u poškozeného nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo s ohledem na pravidelný běh událostí očekávat, a že se tak stalo v příčinné souvislosti s rozhodnutím o vazbě. Žádnou fikci ani domněnku existence ušlého zisku tím zákon nezakládá. V posuzované věci odvolací soud - podle Nejvyššího soudu - také správně dovodil, že k odškodnitelné ztrátě na výdělku za dobu vazby může výjimečně dojít i tehdy, nepracoval-li poškozený v době vzetí do vazby, avšak prokazatelně měl do zaměstnání nastoupit a jen v důsledku vzetí do vazby se tak nestalo. Poškozený ovšem musí prokázat, že měl již uzavřenu pracovní smlouvu nebo jinou dohodu, na jejímž základě měl dosáhnout určitého příjmu, a vzetí do vazby mu zabránilo do práce nastoupit, případně že měl alespoň uzavření nového pracovního nebo obdobného poměru u konkrétního zaměstnavatele sjednáno (tzn., že se s ním předběžně dohodl na době nástupu a pracovním zařazení) a vzetí do vazby mu znemožnilo pracovní smlouvu uzavřít. Tu však (prý) odvolací soud právem dovodil, že taková situace u stěžovatele nenastala.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával zejména ochrany svého "základního práva na náhradu škody", přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadené rozhodnutí i řízení, z něhož napadená rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti tomu, jak obecné soudy posoudily podmínky aplikace ustanovení §30 zákona č. 82/1998 Sb. K této námitce poukazuje Ústavní soud na obsah spisu a na rekapitulaci odůvodnění napadených rozhodnutí, jímž byla věnována II. část tohoto usnesení. Již jen z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy tuto otázku řešily v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s jejich právními závěry, pak tím v zásadě jen polemizuje s jejich právním názorem a staví tak v podstatě Ústavní soud do role běžné další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší (srov. čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že je (jsou) jejich rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva či svobody účastníka řízení. To však Ústavní soud v této souzené věci neshledal.
Obecné soudy - podle přesvědčení Ústavního soudu - přiléhavě vyložily podmínky aplikace citovaného zákonného ustanovení. V souladu s ustálenou judikaturou, na kterou odkázaly a již ani Ústavní soud nemá důvodu zpochybňovat, se vypořádaly s jednotlivými dílčími aspekty použití tohoto ustanovení tak, aby nepotlačily jeho smysl (tedy alespoň částečně dosahovat obnovení spravedlivého uspořádání společenských vztahů narušených neadekvátním zásahem státu) a zároveň, aby z něj nevytvořily snadný nástroj k nemístnému obohacování se jednotlivců na úkor státu.
Ústavní soud tedy v souladu s právě uvedeným rekapituluje, že v souzené věci jde o otázku výkladu běžného práva, což zásadně přísluší soudu obecnému; Ústavní soud při přezkoumání jeho rozhodnutí je oprávněn posuzovat - jak již bylo uvedeno - pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv či svobod stěžovatele. V předmětné věci však dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném jim příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavněkonformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatele a mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu