ECLI:CZ:US:2011:1.US.226.11.1
sp. zn. I. ÚS 226/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele A. L., zastoupeného Mgr. Michaelem Dubem, advokátem se sídlem Na Baště sv. Jiří 7/258, Praha 6, proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 9 To 152/2010, a proti tzv. jinému zásahu Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 2. 2010, č. j. 4 T 362/2007-572, byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch se dne 23. 1. 2007 sešel s L. B. a P. J. a bez zákonného důvodu jim umožnil nahlížet do spisového materiálu Policie ČR, SKPV-OOK Praha IV, sp. zn. ORIV-4987/00K3-2006, a dne 26. 1. 2007 převzal od L. B. částku 200.000,- Kč, kterou stěžovatel požadoval jako zálohu úplatku ve výši 1.000.000,- Kč údajně pro příslušníky Police ČR za odložení trestní věci vedené u Policie ČR, SKPV-OOK Praha IV pod sp. zn. ORIV-4987/00K3-2006 proti podezřelému P. J. a ve výši 6.500.000,- Kč pro další údajně zúčastněné osoby, čímž měl dle obžaloby spáchat jednak pokus trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §8 odst. 1 tr. zák. k §158 odst. 1 písm. a) odst. 2 psím. a) tr. zák., jednak trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., a jednak trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.
Usnesením ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 9 To 152/2010 Městský soudu v Praze citovaný rozsudek obvodního soudu zrušil v celém rozsahu a věc vrátil soudu I. stupně k novému rozhodnutí (výrok I.). Dále městský soud napadeným usnesením podle §262 tr. ř. nařídil, aby trestní věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (výrok II.). Rozhodovací důvody napadeného usnesení městského soudu budou reprodukovány v dalším textu tohoto usnesení Ústavního soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě namítá, že Městský soud v Praze nařídil projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu Obvodního soudu pro Prahu 2, aniž by k tomu byl objektivní důvod. Podle stěžovatele je skutečným důvodem takového rozhodnutí městského soudu pouze nesouhlas městského soudu s hodnocením důkazů obvodním soudem; stěžovatel uvádí, že městský soud fakticky vnucuje nalézacímu soudu svůj pohled na hodnocení skutkového stavu. Městský soud dle stěžovatele zhodnotil důkazy v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Proto - tj. pro porušení svého základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a pro porušení svého základního práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - stěžovatel navrhuje jednak zrušit napadené usnesení městského soudu, jednak zakázat Městskému soudu v Praze, aby nadále zasahoval stěžovatelem popsaným způsobem do působnosti Obvodního soudu pro Prahu 2.
II.
1) Stěžovatel napadá usnesení městského soudu v části, v níž soud nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Tu shledal Ústavní soud ústavní stížnost přípustnou, neboť jde o rozhodnutí, kterým byla "ukončena" relativně samostatná část řízení, a stěžovatel je nemůže (bezprostředně) napadnout opravným prostředkem. Přitom je nutno vzít v úvahu i zásadu ekonomie řízení, neboť pokud by porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny bylo shledáno až na samém konci soudního řízení, to by probíhalo zcela zbytečně.
2) Podstatou ústavní stížnosti v této části je polemika stěžovatele ohledně interpretace a aplikace ustanovení §262 věta první trestního řádu provedené odvolacím soudem.
Jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možné považovat za další "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Ústavní soud proto v zásadě není, resp. nemůže být v pozici arbitra, jenž by měl řešit případné konflikty mezi nalézacím a odvolacím soudem, resp. posuzovat správnost názorů toho kterého z nich. I zde, přesněji řečeno zvláště zde je třeba vycházet ze zásad, které Ústavní soud zmínil výše. V daném případě je totiž markantní, že pokud by se Ústavní soud v této fázi řízení zabýval námitkami stěžovatele, které se (byť někdy nepřímo) dotýkají věcné správnosti úvah odvolacího soudu, námitkami skutkového charakteru, mohl by tím v podstatě prejudikovat rozhodnutí obecných soudů ve věci samé; to by bylo v rozporu s čl. 90 Ústavy i s principem minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti soudů obecných. Zdrženlivý přístup ze strany Ústavního soudu je zde tedy nezbytný.
Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí soudů, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. např. nález sp. zn. III.ÚS 62/95, Sb. n. u., sv. 4, str. 243). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem i soudů obecných; Ústavní soud tak v této souvislosti představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
Z tohoto důvodu nelze - v zásadě - pokládat za relevantní námitky stěžovatele, jež se týkají věcné správnosti názoru odvolacího soudu, především pokud jde o vady v hodnocení důkazů, tedy o skutkovou rovinu věci. O porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele, zejména pak o porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, by mohlo jít v případě, že by rozhodování soudu odvolacího neslo známky libovůle. Bylo by tomu tak zejména tehdy, pokud by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle §262 věty první trestního řádu náležitě neodůvodnil nebo pokud by takový závěr spočíval na důvodech evidentně nepřípadných.
Odvolací soud se však v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně a přesvědčivě danou otázkou zabýval. Přitom v souzené věci již dříve dvakrát zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně (usnesením ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 9 To 21/2009, a usnesením ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 9 To 352/2009) a teprve až v dalším kasačním usnesení (tj. v napadeném usnesení) nařídil rovněž nové projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu.
Napadené rozhodnutí nařizující projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu postavil městský soud na premise, že hodnocení důkazů je sice doménou soudu prvního stupně; toto hodnocení však musí odpovídat zásadám formální logiky, musí vycházet ze všech provedených důkazů, důkazy musí být hodnoceny ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. podle vnitřního přesvědčení soudu založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Městský soud uvedl, že již dříve obvodnímu soudu vytkl, že se těmito pravidly neřídil; to neučinil obvodní soud ani nyní. Městský soud prohlásil, že byť si jednotlivé důkazy vzájemně odporují, přesto nejsou v odůvodnění napadeného rozsudku žádné úvahy, ze kterých by bylo patrno, jak se nalézací soud s těmito rozpory vypořádal. Dodal, že hodnocení důkazů obvodním soudem bylo již dříve (tedy opakovaně) jednostranné, neobjektivní, nelogické, a že i v posledním rozsudku obvodní soud toto hodnocení téměř doslovně zopakoval aj. Proto městský soud vyšel z předpokladu, že jde o natolik složitou věc, jež v řízení před soudem prvního stupně vyžaduje posouzení důkazů jinými soudci, kteří nebudou ovlivněni svým předchozím názorem na věc, jehož změnu si nepřipouštějí.
3) V konkrétnostech lze - toliko demonstrativním výčtem - uvést následující.
Městský soud ve svém druhém kasačním usnesení (ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 9 To 352/2009, str. 4 - 5) uvedl, že nelze přehlédnout, že z výpovědi JUDr. M. vyplývá, že zde byl event. důvod pro vydírání poškozeného J. ze strany stěžovatele ve snaze získat od něho úplatek a že z její výpovědi je zřejmé, že obsah předmětného trestního oznámení mohl být pravdivý. Ústavní soud k tomu uvádí, že na tuto skutečnost nalézací soud ani ve třetím (a posledním) zprošťujícím rozsudku vůbec nereagoval.
Městský soud ve svém druhém kasačním usnesení ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 9 To 352/2009, str. 5, dále uvedl, že se obvodní soud řádně nezabýval skutečností, že stěžovatel měl u sebe úřední spis, který u sebe rozhodně mít neměl. Ústavní soud k tomu uvádí, že jde přitom o podstatnou otázku, neboť u stěžovatele měl být v den jeho zadržení (srov. č. l. 38) nalezen právě ten spis, o kterém pojednává obžaloba (policejní spis pod sp. zn. ORIV-4987/00K3-2006). Tedy, šlo právě o ten spis, do kterého měl stěžovatel - dle obžaloby - dne 23. 1. 2007 umožnit nahlédnout B. a J.; dne 26. 1. 2007 měl - dle obžaloby - převzít od L. B. částku 200.000,- Kč, kterou měl stěžovatel požadovat jako zálohu úplatku za odložení právě té trestní věci, ohledně níž měl spis v době zadržení u sebe. Ústavní soud zjišťuje, že ani touto zjevně podstatnou skutečností se nalézací soud ani ve třetím (a posledním) zprošťujícím rozsudku nezabýval. To platí tím spíše s ohledem na zjevně nepříliš přesvědčivou verzi obhajoby, že si místo své diplomové práce vzal předmětný spis, resp. jeho kopii (srov. např. č. l. 265).
V tomto kontextu městský soud ve svém druhém kasačním usnesení (ze dne 22.9.2009 sp. zn. 9 To 352/2009, str. 5) nalézacímu soudu vytkl, že se týž při hodnocení důkazů nezabýval otázkou šetření ohledně podaného trestního oznámení, které mělo být předáno jiné součásti policie, a otázkou, proč stěžovatel s tímto spisem nadále disponuje, a to i přes skutečnosti zřejmé ze zprávy o převzetí spisu. Nalézací soud se podle městského soudu též nezabýval tím, že předmětný spis byl předán do sekretariátu SKPV a byl sekretářkou zapsán již v pátek dne 26. 1. 2007 v 11h30 s tím, že má být uložen na spisovně. Ústavní soud k tomu uvádí, že na tyto výtky nalézací soud ani ve třetím (a posledním) zprošťujícím rozsudku nereagoval.
Městský soud ve svém druhém kasačním usnesení rovněž prohlásil(str. 6), že nalézací soud musí při hodnocení svědecké výpovědi B. zvážit okolnost, že svědek B. nechtěl původně vypovídat mj. z toho důvodu, že stěžovatele považuje za osobu blízkou. Ani tento pokyn odvolacího soudu však obvodní soud ve svém třetím (a posledním) zprošťujícím rozsudku nesplnil.
Ústavní soud - nad rámec toho - sám uvádí následující.
Obvodní soud se nezabýval ani věrohodností verze obhajoby, že první stěžovatelovo setkání v bytě B. s J. (dne 23. 1. 2007) bylo náhodné (srov. č. l. 264), a otázkou, proč právě dne 26. 1. 2007 stěžovatel šel do bytu B. Pokud to snad mělo být k vyzvednutí si materiálů od J. (srov. č. l. 265), obvodní soud si nepoložil otázku, proč příslušné materiály nedodal J. stěžovateli například v sídle příslušného policejního orgánu, ale v soukromém bytě.
Ústavní soud dále uvádí, že podle posledního rozsudku obvodního soudu byl svědek J. zainteresován, aby trestní oznámení na něj podané (paní de Vicchi) nebylo bráno jako reálné a že jeho jednání mohlo být skutečně provázeno jeho záměrem zdiskreditovat osoby, které by mohly být nápomocny k tomu, aby jeho možná trestná činnost byla prošetřována (srov. str. 11 posledního rozsudku obvodního soudu). Z toho obvodní soud patrně usuzoval na motiv případné lži ze strany svědka J. vůči stěžovateli. Nicméně, obvodní soud již nezodpověděl otázku - přitom mu předloženou již státním zástupcem v odvolání (na č. l. 360) - jak by se J. mohl zbavit svého případného trestního stíhání neoprávněnou kriminalizací jen jednoho z policistů pracujícího na jeho případu.
Ústavní soud poukazuje na to, že obvodní soud si nepoložil ani otázku možného motivu případné křivé výpovědi svědka B. v přípravném řízení; v něm tento svědek uvedl, že k předání předmětné částky došlo právě v jeho bytě, že viděl, jak si ji stěžovatel bere a že může vyloučit se 100% jistotou, že by byl v jeho bytě i někdo jiný (srov. též str. 6 posledního rozsudku obvodního soudu); tím zřejmě mělo být reagováno na hypotézu, že předmětnou částku do kabely stěžovatele vložila jiná osoba. Přitom B. uvedl, že stěžovatele zná asi 17 let (srov. č. l. 80) a i stěžovatel prohlásil, že B. zná z dřívější doby a že jde o bývalého policistu (srov. č. l. 263). Jinými slovy, obvodní soud adekvátně nereflektuje, že ve skutečnosti je stěžovatel usvědčován nejen výpovědí J., ale i výpovědí B. (z přípravného řízení), která se v některých částech shoduje s výpovědí J.; již proto ji nelze a priori odmítnout, ale je nutno ji detailně a plnohodnotně hodnotit (k tomu srov. též předchozí odstavec tohoto usnesení Ústavního soudu).
Ústavní soud poznamenává, že podle posledního rozsudku obvodního soudu (např. str. 14) je váha původní výpovědi B., a tím i jeho věrohodnost, velmi nabourána jeho vystoupením u hlavního líčení. Tím měl obvodní soud patrně na mysli, že B. výpověď v hlavním líčení odepřel. To však nelze považovat za racionální zdůvodnění názoru o nevěrohodnosti výpovědi B. v přípravném řízení. Jeho obavu z trestního stíhání vlastní osoby totiž jeho odmítnutí vypovídat v hlavním líčení logicky zdůvodňuje. Lze vycházet z předpokladu, že pokud by byl "motivován" při výpovědi v přípravném řízení obavou z vlastního trestního stíhání - podobně jako u hlavního líčení - odepřel by výpověď i tehdy. Neučinil-li tak v přípravném řízení, nelze jeho výpověď paušálně odmítnout jako nevěrohodnou a nepřihlížet k ní, což v podstatě učinil obvodní soud.
Ústavní soud dále uvádí, že podle výpovědi svědka B. stěžovatel věděl, že peníze ve své tašce má (srov. např. str. 4 napadeného usnesení městského soudu). Nalézací soud se však s touto svědeckou výpovědí vypořádal tak, že uvedl, že žádný z dalších svědků, kromě B., nepopisuje nějaké vyjádření stěžovatele, které by mohlo sloužit jako jakési doznání se k tomu, že ví o bankovkách ve své kabele (srov. str. 14 nahoře posledního rozsudku obvodního soudu). Tím patrně obvodní soud deklaruje rozpory ve výpovědích svědků; s těmito rozpory se však nijak nevypořádal. Není nijak mimořádné, jestliže si výpovědi jednotlivých svědků v té které části protiřečí. To platí tím spíše u policistů, kteří zasahují v mnoha případech proti jednotlivcům, což generuje riziko zaměnitelnosti detailů jednotlivých zákroků či nepamatování se detailů. To je dáno o to více ve spojení s plynutím času. Povinností soudu je pak se s těmito rozpory ve výpovědích logicky vypořádat. To však nalézací soud neučinil, neboť v podstatě se spokojil jen konstatováním rozporů ve výpovědích svědků, aniž by se je pokusil vysvětlit a zjistit to, co se tehdy skutečně událo. Mimo to, nalézací soud přehlédl, že o skutečný rozpor ve výpovědích ani jít nemuselo, minimálně ne ve všech aspektech. Totiž, například svědkyně B. (zasahující policistka při zadržení stěžovatele) k otázce nalézacího soudu, jak stěžovatel reagoval na dotaz, zda má u sebe peníze, jednoznačně nepopřela výpověď ., neboť uvedla: "Jako to, ale... Vím, že byl v klidu, že se nerozčiloval, ani moc nemluvil v té době...Nijak, v klidu. Nebránil se, nebo určitě to nebylo, "to nejsou moje peníze", nebo "jé já nevím...". Prostě byl v klidu na nás. Nepamatuji si, že by tam byl nějaký výstup kolem toho." (č. l. 451-2).
4) Ústavní soud - ve shodě s názorem Městského soudu v Praze - tedy uzavírá, že pokud soud prvního stupně nezhodnotil náležitě všechny provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, nepřihlédl ke všem skutečnostem relevantním pro posouzení viny stěžovatele, neodstraňoval rozpory mezi jednotlivými důkazy, hodnotil některé důkazy neobjektivně (apod.), pak nejde jen o formální vadu odůvodnění rozsudku, ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu, ale také o postup odporující ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu. Přitom soud prvního stupně tímto způsobem jednal opakovaně, což jako běžný postup akceptovat nelze. Ústavní soud považuje za podstatné, že se Městský soud v Praze k postupu dle §262 věta první tr. řádu uchýlil až za situace, kdy již potřetí rušil rozhodnutí nalézacího soudu v původním složení senátu. Za uvedeného stavu, z něhož je zřejmé, že soud prvního stupně náležitě nenapravil nedostatky vytýkané mu již v dřívějších rozhodnutích, nelze odvolacímu soudu, který ve svém rozhodnutí dal najevo i pochybnosti o schopnosti či ochotě dosavadního senátu soudu prvního stupně věc posoudit objektivně, vytýkat aplikaci ustanovení §262 věta prvá tr. řádu, kterou dostatečně a přiléhavě odůvodnil.
III.
Za této situace dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, výrokem II. napadeného rozhodnutí zjevně porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podanou proti výroku II. napadeného usnesení Městského soudu v Praze, jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl.
Stěžovatel podal ústavní stížnost i proti tzv. jinému zásahu Městského soudu v Praze (srov. zde bod I. in fine). Leč, jak plyne z Ústavy [čl. 87 odst. 1 písm. d): "ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci..."] a ze zákona o Ústavním soudu [§72 odst. 1 písm. a): "...pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci..." ], tak z judikatury Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 5.10.2007 sp. zn. III. ÚS 1490/07 nebo usnesení ze dne 2.11.2007 sp. zn. III. ÚS 2698/07), pojmy rozhodnutí a jiný zásah (orgánu veřejné moci) jsou zásadně v kontrapozici; tedy "jiný zásah" je útokem státu vůči ústavně zaručeným právům či svobodám, který sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci státu. Avšak, jak plyne ze shora uvedeného, v nyní posuzované věci bylo vydáno rozhodnutí Městského soudu v Praze, který je výsledkem řádné rozhodovací pravomoci obecného soudu. Ústavní soud se proto nemohl věcně zabývat ústavní stížností proti tzv. jinému zásahu Městského soudu v Praze a ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný [dle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu