ECLI:CZ:US:2011:1.US.2262.11.1
sp. zn. I. ÚS 2262/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Mgr. O. H., 2) J. H., 3) V. H. a 4) A. H., zastoupených JUDr. Karlem Šindelářem, advokátem se sídlem Praha 10, Černomořská 419/10, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2011, čj. 6 Cmo 90/2011 - 180, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé (v řízení před obecnými soudy v postavení žalovaných) navrhli zrušení v záhlaví označeného rozsudku s odůvodněním, že jeho vydáním bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, neboť Vrchní soud v Praze rozhodoval v řízení v rozporu se zákonem a nerespektoval jejich práva deklarovaná čl. 1 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jedná se o rozsudek, kterým Vrchní soud v Praze, k odvolání žalobce, změnil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2010, čj. 49 Cm 34/2005 - 155, tak, že ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2004 (ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2005), jímž bylo všem stěžovatelům uloženo zaplatit žalobci každý částku 40.015,- Kč.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti polemizují s právním názorem odvolacího soudu a tvrdí, že tento soud značně restriktivně vztáhl zásadu koncentrace směnečného řízení podle §175 odst. 1 OSŘ i na důkazní návrhy. Napadené rozhodnutí popírá princip rozsahu odpovědnosti dědiců za dluhy dědictví ve smyslu §470 občanského zákoníku. Stěžovatelé v této souvislosti popsali průběh dědického řízení a okruh osob, které v jeho průběhu uplatnili své pohledávky. Podle stěžovatelů měl vrchní soud, před vydáním napadeného rozsudku, seznámit účastníky řízení se svým právním názorem, odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a umožnit jim se k němu vyjádřit. Tím, že tak neučinil, porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a zásadně tak zasáhl do jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Napadené rozhodnutí stěžovatelé považují za nepředvídatelné a jeho vydání pro ně mělo "nepochybně důsledek i ve zvýšení povinnosti k úhradě nákladů řízení a prodloužení doby, za kterou byli zavázáni k úhradě úroků z prodlení."
Po přezkoumání ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k názoru, že je zjevně neopodstatněná.
Především bylo zjištěno, že napadené rozhodnutí není v rozporu s principy ústavně zaručeného práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Navzdory jejich tvrzení o nedostatcích rozhodnutí odvolacího soudu Ústavní soud zjistil, že odvolací soud se jejich argumenty podrobně zabýval a řádně objasnil, jaké důvody jej vedly ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně. V této souvislosti uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a správně vycházel ze znaleckého posudku a aplikoval přiléhavé zákonné ustanovení. Odvolací soud však konstatoval, že je třeba vycházet ze skutečnosti, že dědici mohou v řízení uspět s obranou, že cena dědictví, kterého nabyli, byla již vyčerpána uspokojením pohledávek ostatních věřitelů zůstavitele jen tehdy, prokáží-li, že takto plnili na úhradu existujících pohledávek, které měly výhodnější právo na uspokojení než vymáhaná pohledávka. Stěžovatelé však v námitkách neuvedli žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že plnili na existující pohledávku. Vzhledem k tomu, že nebyla zjištěna existence pohledávek třetích osob, které stěžovatelé uhradili, odvolací soud konstatoval, že nelze dospět k závěru, že jejich námitky byly důvodné.
Jak vyplývá z výše uvedeného, odvolací soud se argumenty stěžovatelů podrobně zabýval, přičemž stěžovatelé tytéž argumenty vznesli opět v ústavní stížnosti, aniž by je doplnili tak, aby jejich věc dostala ústavně právní dimenzi. Ústavní soud proto neměl důvod se jejich námitkami jakkoli dále zabývat a v dalším jen odkazuje na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.
Pokud jde o námitky stěžovatelů, týkající se výkladu dědického práva, nutno připomenout, že interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud již mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Výše uvedenému odpovídá i judikatura Ústavního soudu, ze které vyplývá, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů (§132 OSŘ), vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu podle čl. 82 Ústavy, jak se v posuzované věci (podle přesvědčení Ústavního soudu) stalo, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 41 (45 - 46)]. K zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů tedy nedošlo.
Protože Ústavní soud v napadeném rozhodnutí porušení základních práv stěžovatelů nezjistil, odmítl jejich ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu