ECLI:CZ:US:2011:1.US.2358.09.1
sp. zn. I. ÚS 2358/09
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) - ze dne 7. dubna 2011 sp. zn. I. ÚS 2358/09 ve věci ústavní stížnosti PhDr. E. M., CSc., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2009 č. j. 28 Cdo 656/2009-770 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 10. 2008 č. j. 17 Co 185/2008-724 vydaným v řízení o přechod vlastnického práva k nemovitosti.
Výrok
Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 7. 2009 č. j. 28 Cdo 656/2009-770 a rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 10. 2008 č. j. 17 Co 185/2008-724 došlo k porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zaručujícího právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo vlastnit majetek, přičemž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Proto se obě rozhodnutí ruší.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o přechod vlastnického práva k nemovitosti, protože jimi bylo porušeno její právo vlastnit majetek a právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu (dále též jen "dovolací soud") o nutném obsahu vyjádření stavebního úřadu, z jehož "nedostatečnosti" vyvodil rozpor převodu domu č. p. 1 na pozemku parc. č. st. 1/1 v k. ú. Úhrov (dále též jen "nemovitost") s tehdy platnými právními předpisy. Uvedla, že zmíněné vyjádření lze považovat za rozhodnutí státního orgánu nadané presumpcí správnosti, kterou dovolací soud bez bližšího zdůvodnění zpochybnil ničím nepodloženým závěrem o jeho nedostatečnosti porušujícím princip právní jistoty a ochrany jejích práv nabytých v dobré víře. Nemohla totiž nijak stavební úřad přimět k tomu, aby své vyjádření "řádně odůvodnil", případně jinak ovlivnit jeho obsah. Byla tak zbavena vlastnictví přesto, že nemovitost nabyla od státu v dobré víře bez jakéhokoliv zvýhodnění, vlastním nákladem ji podstatně zhodnotila a přispěla tak k zachování významné stavební a kulturní památky.
Obecné soudy poté, co nejdříve existenci vyjádření uznaly, následně dovodily existenci restitučního titulu žalobce J. Š. pouze z toho, že toto vyjádření bylo, ve smyslu §14 odst. 10 písm. b) vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, nedostatečně odůvodněno, aniž by uvedly, z čeho takové požadavky plynou. Dovolací soud uzavřel, že chybí řádné zdůvodnění zmíněného vyjádření, aniž by uvedl, v čem má spočívat, jaký má mít obsah a účel, z jakého důvodu je potřeba, aby vůbec bylo dáno, a z jakého právního předpisu uvedené požadavky plynou. Jeho rozhodnutí je tak výrazem libovůle.
Podle stěžovatelky není jasné, jaký vliv by mohlo mít na soulad převodu s právními předpisy (platnými v době převodu) řádné odůvodnění kladného vyjádření stavebního úřadu, resp. absence tohoto odůvodnění. Požadavek "řádně zdůvodnit", že zámek, tj. stavbu, která z povahy věci mohla sloužit k trvalému bydlení, lze k tomuto účelu upravit, je nelogický a nijak nevyplývá z textu vyhlášky č. 119/1988 Sb. Podle názoru stěžovatelky by byl racionálním u takových staveb, které k tomuto účelu určeny nebyly. Až do vydání rozsudku dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 1515/2005 obecné soudy výklad §14 odst. 10 písm. b) vyhlášky č. 119/1988 Sb. z hlediska nutného obsahu vyjádření neřešily, a stěžovatelka se k ní proto nemohla vyjádřit. Poté, co dovolací soud dospěl k požadavku "řádného odůvodnění" s tím, že tento nebyl naplněn, stala se pro ně již tato otázka závazně právně vyřešenou. Jedině dovolací soud ji mohl na základě dovolání stěžovatelky znovu otevřít, ale odmítl tak učinit.
Vyjádření stavebního úřadu vydáno bylo, jeho forma ale v žádném právním předpise tehdy nebyla upravena. Jakýkoliv projev vůle stavebního úřadu svědčící závěru, že podmínky vyhlášky č. 119/1988 Sb. jsou splněny, byl proto podle názoru stěžovatelky dostatečný. Soudy se při formulování požadavků kladených na jeho obsah nezabývaly okolnostmi, za kterých bylo vydáno. Jejich hodnocení vykazuje znaky retrospektivy, neboť dřívější postupy státních orgánů hodnotí z pohledu dnešní doby kladoucí na obsah a náležitosti právních úkonů poněkud jiné požadavky.
Stěžovatelka si konkrétní obsah vyjádření nemohla vynutit a nemohla předvídat, jak bude vyhláška č. 119/1988 Sb. vykládána Nejvyšším soudem o mnoho let později. Jestliže stavební úřad zaujal stanovisko, že převod nemovitosti je možný, spolehla se na tento jeho právní závěr. Koupě byla řádně registrována tehdejším státním notářstvím, jehož úkolem byl přezkum platnosti smlouvy o převodu. Stěžovatelka ve věci odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu - nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.), nález sp. zn. I. ÚS 588/03 ze dne 19. 10. 2004 (N 147/35 SbNU 71), nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267), nález sp. zn. II. ÚS 2221/07 ze dne 19. 3. 2008 (N 58/48 SbNU 857), nález sp. zn. I. ÚS 544/06 ze dne 3. 12. 2007 (N 217/47 SbNU 855) a nález sp. zn. I. ÚS 163/02 ze dne 9. 11. 2004 (N 169/35 SbNU 289).
II.
Z poměrně obsáhlé ústavní stížnosti a ze spisu sp. zn. 4 C 637/91 Okresního soudu v Havlíčkově Brodě Ústavní soud zjistil, že dne 25. listopadu 1991 podal J. Š. (dále též "žalobce") žalobu na přechod vlastnického práva proti žalované stěžovatelce odůvodněnou tím, že žalovaná získala označenou nemovitost v rozporu s tehdy platnými právními předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění. Jednalo se o zchátralý objekt zámku (spíše zámečku) č. p. 1 v Úhrově, okr. Havlíčkův Brod, který propadl státu na základě rozsudku bývalého Státního soudu v Praze ze dne 27. 9. 1951 sp. zn. 7 Ts I 36/51, kterým byl žalobce J. Š. odsouzen za trestný čin velezrady k trestu odnětí svobody na 22 roků a k propadnutí celého jmění. Žalobce byl rehabilitován usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 7. 1990 sp. zn. Rt 2/90. Stěžovatelka získala zmíněnou nemovitost od tehdejšího Státního statku v Chotěboři kupní smlouvou ze dne 12. 12. 1988 registrovanou bývalým Státním notářstvím v Havlíčkově Brodě dne 15. 12. 1988 pod sp. zn. RI 1351/88.
Prvním rozhodnutím ve věci byl rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 11. 12. 1995 č. j. 4 C 637/91-206 (dále jen "okresní soud"), kterým byla žaloba zamítnuta. Okresní soud tehdy uzavřel, že podmínky pro přechod vlastnického práva podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě") nebyly naplněny. Jednalo se o přebytečný majetek, který byl již od r. 1976 nabízen zmíněným státním statkem celé řadě subjektů, ale žádný z nich o něj neprojevil zájem pro jeho zchátralost. Stěžovatelka zmíněný objekt získala za cenu odpovídající tehdejším předpisům, na její straně se nejednalo o žádné protiprávní zvýhodnění, protože i ona sama byla obětí perzekuce minulého režimu (po r. 1968 byla pod tlakem politické perzekuce donucena odejít ze zaměstnání v Oblastním muzeu v Kutné Hoře). Poté, co tento rozsudek potvrdil odvolací soud (Krajský soud v Hradci Králové), stěžovatelka darovací smlouvou ze dne 22. 4. 1998 převedla zmíněnou nemovitost na svého syna Ing. M. M.
Na základě dovolání žalobce se do věci vložil Nejvyšší soud, který usnesením ze dne 24. 3. 1999 č. j. 2 Cdon 1472/97-264 oba předcházející rozsudky zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení pro nesprávné právní posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.]. Vyslovil právní názor, že budovu zámku bylo možno převést podle §14 odst. 10 písm. b) vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, pouze za situace, pokud ji bylo možné v době jejího převodu podle předchozího vyjádření příslušného stavebního úřadu upravit pro trvalé bydlení nebo rekreaci, přičemž toto vyjádření bylo podmínkou převodu. Existenci takového vyjádření ve věci postrádal.
Následovalo další kolo řízení před obecnými soudy, tentokrát už v novém století a tisíciletí, započaté rozsudkem okresního soudu ze dne 24. 1. 2000 č. j. 4 C 243/99-307, kterým byla žaloba, tentokrát proti dvěma žalovaným (stěžovatelce a Ing. M. M.), opět zamítnuta. Okresní soud tehdy konstatoval, že své vyjádření příslušný stavební úřad v Havlíčkově Brodě vtělil do "dotazníku a čestného prohlášení k registraci" v podobě slov "převod do vlastnictví občana je možný". Jelikož možnost upravit nemovitost pro trvalé bydlení nebo rekreaci byla podmínkou vlastního převodu, a pokud stavební úřad konstatoval, že převod do vlastnictví občana je možný, rozumí se, že tato podmínka splněna byla. Žalobu proti Ing. M. M. zamítl pro nedostatek pasivní legitimace.
To se ovšem nelíbilo odvolacímu soudu, který usnesením ze dne 26. 9. 2000 zmíněný rozsudek okresního soudu zrušil a uložil mu vyřešit otázku platnosti zmíněné darovací smlouvy pro posouzení, kdo z obou žalovaných bude v pokračujícím sporu pasivně legitimován. Dále mu uložil zaměřit pozornost na prokázání, zda existovalo vyjádření stavebního úřadu (ve smyslu §14 odst. 10 písm. b vyhlášky č. 119/1988 Sb.), v jaké formě bylo učiněno, kdy a komu bylo adresováno.
V dalším řízení již okresní soud rezignoval a rozsudkem ze dne 12. 3. 2001 č. j. 4 C 243/99-359 žalobě vyhověl v podstatě proto, že chybělo vyjádření stavebního úřadu požadované v ustanovení §14 odst. 10 písm. b) vyhlášky č. 119/1988 Sb. Konstatoval, že ve věci si prodávající státní statek toto "předchozí vyjádření" nevyžádal. Vyjádření stavebního úřadu na "dotazníku a čestném prohlášení" bylo určeno jen tehdejšímu státnímu notářství pro účely registračního řízení, a nemohlo tak nahradit vyhláškou požadované "předchozí" vyjádření stavebního úřadu. Stěžovatelka tedy nabyla zmíněné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy, protože chybělo zmíněné vyjádření. Žalobu proti Ing. M. M. zamítl pro nedostatek pasivní legitimace, jelikož zmíněnou darovací smlouvu považoval za neplatnou, protože jejím účelem bylo obejít zákon a znemožnit žalobci domoci se svého nároku.
Následovalo další odvolací řízení, vyvolané odvoláním obou žalovaných, ukončené usnesením ze dne 10. 6. 2002 č. j. 23 Co 244/2001-385, kterým odvolací soud rozsudek okresního soudu opět zrušil. V dalším řízení okresní soud žalobu opět zamítl rozsudkem ze dne 26. 6. 2003 č. j. 4 C 243/99-456. Veden pokyny odvolacího soudu se podrobně zabýval otázkou existence zmíněného "předchozího vyjádření" stavebního úřadu a celkem rozumně uzavřel, že toto vyjádření bylo před uzavřením smlouvy dáno. V podrobnostech lze odkázat na argumentaci obsaženou v odůvodnění na str. 4 zmíněného rozsudku. Rozumně se zachoval i odvolací soud, který (tentokrát po odvolání žalobce) rozsudek okresního soudu potvrdil svým rozsudkem ze dne 7. 2. 2005 č. j. 17 Co 438/2003-476.
Další "novou" etapu zmíněného řízení zahájil svým vstupem Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 31. 8. 2005 č. j. 28 Cdo 1515/2005-498 oba předcházející rozsudky obecných soudů zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že ze zmíněného rozsudku okresního soudu nelze spolehlivě učinit závěr, zda před uzavřením smlouvy došlo k relevantnímu vyjádření stavebního úřadu o tom, že objekt zámku mohl sloužit trvalému bydlení nebo rekreaci. Doslovně uvedl, že: "Z provedených důkazů pouze vyplývá, že žalovaná a svědek N. (bývalý právník Státního statku v Chotěboři) na odboru výstavby o převodu jednali a výsledkem jednání byl souhlas tohoto odboru s převodem. Lze připustit i to, že žalovaná při tomto jednání argumentovala, že dům upraví pro své bydlení nebo rekreaci. Z ničeho však nevyplývá, že odbor výstavby se touto otázkou odpovědně zabýval. Naopak, z dostupných listin je zřejmé, že při převodu byl zámek považován za obytný dům, který dle posudku splňoval požadavky ustanovení §14 odst. 6 vyhlášky o správě národního majetku, a za této situace nebyl ani důvod pro vydání vyjádření podle §14 odst. 10 vyhlášky o správě národního majetku. V řízení pak nebylo prokázáno, že by k jeho vydání došlo; případné ústní jednání o dalším možném užívání zámku pro trvalé bydlení nebo rekreaci nepostačuje pro takový závěr, když se navíc nejednalo o stavbu menšího rozsahu, s níž ustanovení §14 vyhlášky o správě národního majetku zřejmě počítalo. I když §14 odst. 10 tohoto ustanovení představoval určitou výjimku z této zásady, bylo by nutno v případě, že takto bude občanovi prodán rozlehlý zámek, vyjádření řádně odůvodnit s přihlédnutím ke všem aspektům a účelu sledovanému vyhláškou o správě národního majetku. Existence takového vyjádření nesporně prokázána nebyla".
Po takto "jasném" vymezení právní otázky následovalo další kolo řízení před obecnými soudy, ve kterém okresní soud rozsudkem ze dne 25. 10. 2006 č. j. 4 C 90/2005-586 rozhodl, že vlastnické právo přechází ze žalované (stěžovatelky) na žalobce. Uzavřel, že zámek není obytným domem, a pokud byl zmíněný zámek na stěžovatelku jako obytný dům převeden podle §14 odst. 6 písm. c) vyhlášky č. 119/1988 Sb., došlo k jejímu porušení, protože měl být převeden podle §14 odst. 10 písm. b) zmíněné vyhlášky. A tam mělo být k dispozici předchozí vyjádření příslušného stavebního úřadu o možnosti úpravy zmíněného zámku na trvalé bydlení či k rekreaci. K odvolání stěžovatelky odvolací soud rozsudkem ze dne 18. 7. 2007 č. j. 17 Co 31/2007-643 rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl v podstatě proto, že žalovaná již označené nemovitosti nevlastní. Po dovolání žalobce se věc dostala potřetí k Nejvyššímu soudu, který rozsudkem ze dne 5. 3. 2008 č. j. 28 Cdo 5233/2007-672 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poukázal na svou judikaturu vyjádřenou zejména v rozsudku ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. 28 Cdo 76/2006, podle které převod rozsáhlých budov, které nesplňovaly kritérium věcí sloužících jen osobní potřebě, byl v rozporu s tehdy platnými předpisy. Následoval další rozsudek odvolacího soudu ze dne 6. 10. 2008 č. j. 17 Co 185/2008-724, kterým byl rozsudek okresního soudu (ze dne 25. 10. 2006 č. j. 4 C 90/2005-586) potvrzen. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2009 č. j. 28 Cdo 656/2009-770 jako nepřípustné.
Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření obecných soudů jako účastníků řízení. Dovolací soud odkázal na odůvodnění svého usnesení a uvedl, že stěžovatelka v podstatě reprodukuje argumentaci uplatněnou již v průběhu řízení před obecnými soudy.
Odvolací soud plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
III.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud předesílá, že zásadně nezasahuje do autonomie obecných soudů, pokud jde o interpretaci a aplikaci jednoduchého práva [usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95 ze dne 10. 9. 1996 (U 22/6 SbNU 575), usnesení sp. zn. IV. ÚS 703/01 ze dne 29. 10. 2002 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)], jeho role spočívá pouze v posouzení otázky, zda jejich rozhodnutí obstojí z hlediska ústavnosti.
Stěžovatelka spatřuje zásah do svého práva na soudní ochranu a na ochranu vlastnictví ve skutečnosti, že dovolací soud formuloval závazný právní názor ohledně nutného obsahu, formy a účelu vyjádření stavebního úřadu podle §14 odst. 10 písm. b) vyhlášky č. 119/1988 Sb., aniž by uvedl, z jakého právního předpisu (zákona) uvedené požadavky vyplývají. Obecné soudy se následně, při respektování právního názoru Nejvyššího soudu, nemohly zabývat jejími námitkami, jimiž tento právní názor zpochybnila. Její dovolání pak dovolací soud odmítl s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu respektující jeho závazný právní názor nemůže posoudit jako jsoucí v rozporu s hmotným právem.
Podle §14 odst. 10 vyhlášky č. 119/1988 Sb., jde-li o přebytečný, popřípadě neupotřebitelný národní majetek, o který neprojevily zájem socialistické organizace, mohou organizace převést do vlastnictví občanů rovněž: a) malé vodní elektrárny o instalovaném výkonu do 35 kW, b) budovy (např. bývalé školy, hostince, úřadovny, mlýny, strážní domky, stodoly), které lze podle předchozího vyjádření příslušného stavebního úřadu upravit pro trvalé bydlení nebo rekreaci, c) věci potřebné pro povolenou činnost podle zvláštních předpisů a pro drobnou zemědělskou činnost. Převáděnou nemovitost, jíž je ve zkoumané věci budova zámku, bylo možno podřadit pod písmeno b) citovaného ustanovení, neboť zde uvedený výčet budov je demonstrativní. Podmínkou převodu bylo, že v době jeho realizace bylo možno zmíněnou budovu podle předchozího vyjádření stavebního úřadu upravit pro trvalé bydlení nebo rekreaci.
V posuzované věci nebylo tedy sporu o tom, zda existovalo vyjádření příslušného stavebního úřadu - tehdejšího Odboru výstavby a územního plánování Okresního národního výboru v Havlíčkově Brodě - o tom, že nemovitost je stavebně vhodná k provedení oprav umožňujících její budoucí využití pro trvalé bydlení nebo rekreaci, sporná byla pouze skutečnost, zda bylo ve zmíněné době, kdy k převodu došlo, dostačující.
Nedostatek odůvodnění tohoto vyjádření považovaly obecné soudy ve věci stěžovatelky za právně významný rozpor s tehdy platnými právními předpisy ve smyslu §8 odst. 1 zákona o půdě. Podle tohoto ustanovení soud na návrh oprávněné osoby rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo jiné právnické osoby a na niž by se vztahovalo právo na vydání podle tohoto zákona, pokud ji nabyla v rozporu s tehdy platnými předpisy, za cenu nižší než odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění.
Podmínkou úspěchu žalobce ve věci bylo tedy prokázat některou z těchto skutečností. Zatímco prvé dvě skutečnosti se mu prokázat nepodařilo, shledaly obecné soudy rozpor s tehdy platnými právními předpisy v údajné nedostatečnosti odůvodnění vyjádření stavebního úřadu.
Ohledně "kvality" vyjádření stavebního úřadu z provedeného dokazování v řízení před obecnými soudy vyplynulo, že poté, co byla zmíněná nemovitost (v havarijním stavu) celostátně, od roku 1976, inzerována k prodeji, vydal Odbor výstavby a územního plánování Okresního národního výboru v Havlíčkově Brodě stanovisko, že je stavebně vhodná k provedení oprav umožňujících její budoucí využití pro trvalé bydlení nebo rekreaci. To včlenil do odstavce C dotazníku a čestného prohlášení k registraci převodu ze dne 16. listopadu 1988 v části "převod do vlastnictví občana je možný". Uvedené vyplývá i z vyjádření Státního ústavu památkové péče v Praze a referátu regionálního rozvoje Okresního úřadu v Havlíčkově Brodě. Výpovědí tehdejšího podnikového právníka Státního statku Chotěboř, JUDr. J. N., bylo potvrzeno, že se stěžovatelkou na odboru výstavby jednal a v dotazníku jí dal písemný souhlas k převodu (viz jeho výslech na č. l. 426 spisu). Mimo jiné potvrdil, že jiné vyjádření než jí získané odbor výstavby nevyžadoval a došlo k němu jak ústně - oběma účastníky převodu, tak i písemně do dotazníku. Kupní smlouva byla uzavřena dne 12. prosince 1988, vyjádření předcházelo jejímu uzavření. V řízení tedy bylo prokázáno, že před převodem nemovitosti do vlastnictví stěžovatelky bylo vydáno vyjádření stavebního úřadu požadované v §14 odst. 10 písm. b) vyhlášky č. 119/1988 Sb.
Jak správně dovodily obecné soudy, břemeno důkazní ohledně skutečnosti, že vyjádření stavebního úřadu bylo vydáno, spočívalo na stěžovatelce. Ta podle jejich závěru toto břemeno neunesla. Obecné soudy však podle názoru Ústavního soudu nevzaly v úvahu význam a výsledky shora zmíněného jednání na odboru výstavby. Ve věci získané vyjádření, jak vyplynulo ze svědeckých výpovědí, bylo v dané době běžným. Stěžovatelka nemohla předpokládat, že jeho obsah, tehdejšími právními předpisy nijak zvlášť neregulovaný, bude později shledán nedostatečným, neboť se spoléhala na správnost úkonu veřejné moci. Navíc, pokud se tehdy stavební úřady nevyjadřovaly ke všem převodům nemovitostí, lze jen těžko jeho obsah s určitostí posoudit jako neodpovídající citovanému ustanovení vyhlášky č. 119/1988 Sb.
Pokud dovolací soud argumentuje tím, že "z ničeho nevyplývá, že odbor výstavby se touto otázkou odpovědně zabýval", zjevně tak uvedené důkazy pominul. Pokud dále dovodil, že "v případě, kdy je občanovi vydán zámek, je třeba vyjádření řádně odůvodnit s přihlédnutím ke všem aspektům a účelu sledovanému vyhláškou o správě národního majetku, jehož existence v řízení prokázána nebyla" (rozsudek ze dne 31. 8. 2005 č. j. 28 Cdo 1515/2005-498), opomněl specifikovat, v čem spatřuje nedostatek "odpovědného" přístupu stavebního úřadu, "řádného odůvodnění" jeho vyjádření, respektive jednotlivé v něm opomenuté "aspekty a účel" vyhlášky č. 119/1988 Sb. Ačkoliv se tímto tyto argumenty dovolacího soudu staly pro nižší, ve věci rozhodující, soudy závazným právním názorem, nebyly podloženy přesvědčivou a právně srozumitelnou argumentací ani citací relevantních ustanovení příslušných právních předpisů, z nichž měl zmíněný požadavek vyplývat. Jeho "respektováním" se napadená rozhodnutí stala nepřezkoumatelnými, porušujícími princip právní jistoty a ochrany nabytých práv.
Závěr obecných soudů, že vyjádření muselo předcházet uzavření kupní smlouvy a muselo být dáno převodci, což podle nich vyjádření obsažené až v dotazníku k registraci smlouvy nesplňuje, naprosto nereflektuje fakt, že již před ním stěžovatelka získala (výpověďmi svědků) podložený souhlas. Tato skutečnost vyplynula i z podání svědka P. J. (č. l. 349 spisu), kterým potvrdil, že se z titulu své funkce ve Státním ústavu památkové péče zúčastnil několika jednání, na nichž byl opakovaně vyjádřen souhlas s tím, aby byla nemovitost po jejím prodeji upravena k rekreaci či bydlení. K čemu asi tak zámek, za zmíněných okolností, logicky mohl sloužit! Rovněž z vyjádření PhDr. J. Š., ředitele Národního ústavu památkové péče, (č. l. 347 spisu) vyplývá, že obdržel ústní vyjádření Odboru výstavby a územního plánování ONV v Havlíčkově Brodě poskytnuté těsně před převodem v roce 1988. Obdobné vyjádření bylo podle něj poskytnuto již v roce 1987 při zpracování studie úpravy a využití nemovitosti pro obytné a rekreační využití.
Dovolací soud posoudil věc podle §8 odst. 1 zákona o půdě s tím, že stěžovatelka nabyla nemovitost v rozporu s tehdy platnými předpisy, což však odvodil pouze z absence "řádného odůvodnění" vyjádření stavebního úřadu, jehož obsahové a formální náležitosti však v rozhodné době žádným právním předpisem stanoveny nebyly. Obecné soudy pak v důsledku respektování tohoto "závazného právního názoru" ohledně nutného obsahu vyjádření, jenž je zcela jednoznačně v rozporu s restitučním smyslem zákona o půdě i obecně chápanými principy spravedlnosti, neposkytly právům stěžovatelky dostatečnou ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy.
Závěrem považuje Ústavní soud za nutné připomenout, že cílem zákona o půdě je pouze zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo v letech 1948 až 1989, a nemůže odstranit všechny, které v rozhodné době nastaly. Stěžovatelka vlastnictví k nemovitosti nabyla v souladu s tehdy platnými předpisy, za přiměřenou cenu, bez jakéhokoliv zvýhodnění a vyhověním žalobě zjevně došlo ke způsobení křivdy nové. Nelze opomenout ani skutečnost, že žalobce podle svého vyjádření neměl v úmyslu nemovitost převzít a projevil zájem pouze o "finanční odškodnění", které je však poté, co ji stěžovatelka vlastním úsilím významně zhodnotila, ve zjevném nepoměru k jeho výši v době podání žaloby.
Na základě výše uvedených zjištění a úvah shledal Ústavní soud ústavní stížnost důvodnou, neboť ze strany obecných soudů nebyla právům stěžovatelky poskytnuta dostatečná ochrana a zajištěno její právo na spravedlivý proces. Tím došlo k porušení článku 36 odst. 1 Listiny zaručujícího právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, čl. 11 odst. 1 Listiny, podle kterého má každý právo vlastnit majetek, přičemž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.
Ústavní soud tímto nijak nepředjímá konečné rozhodnutí ve věci, pouze shledal, že odůvodnění napadených rozhodnutí z hlediska požadavků spravedlivého procesu neobstojí. Proto ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil podle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. První senát Ústavního soudu tak rozhodl poté, co se souhlasem účastníků upustil od ústního jednání ve věci v souladu s ustanovením §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.