ECLI:CZ:US:2011:1.US.2374.11.1
sp. zn. I. ÚS 2374/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) V. K. a 2) T. K., zastoupených JUDr. Hanou Šupákovou, advokátkou se sídlem Brno, Nové sady 988/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2011, čj. 29 Cdo 1736/2010 - 296, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 11. 2009, čj. 9 Cmo 88/2009 - 232, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2009, čj. 4 Cm 14/2003 - 205, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou včas a splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby byla zrušena shora uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), vydaná v řízení o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku z konkursní podstaty.
Stěžovatelé tvrdí, že zmíněnými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvedli, že se žalobou domáhali, aby soud rozhodl o vyloučení nemovitostí, specifikovaných v ústavní stížnosti, ze soupisu konkursní podstaty úpadce MEDIEKOS, a. s., a určil, že jsou vlastníky těchto nemovitostí. Zástavní smlouvou bylo do katastru nemovitostí zapsáno zástavní právo pro Komerční banku, a. s., která svou pohledávku za úpadcem postoupila společnosti Kompo, s. r. o. Na společnost MEDIEKOS, a. s., byl prohlášen konkurs. Žalovaný správce vyzval stěžovatele, aby vyplatili zajištěnou pohledávku nebo složili cenu věci. Žalovaný mezitím podal návrh na provedení dobrovolné dražby. Stěžovatelé rekapitulují průběh dražby a tvrdí, že dražba proběhla v rozporu se zákonem. Namítají, že svou žalobu podali v době, kdy předmětné nemovitosti ještě nebyly vydány vydražiteli. Vzhledem k tomu, že v okamžiku zahájení soudního projednávání žaloby byly již předmětné nemovitosti vydražiteli vydány, byli stěžovatelé nuceni změnit žalobní petit. Tím, že soud prvního stupně navrhovanou změnu petitu nepřipustil, poškodil stěžovatele v uplatnění jejich práva na spravedlivý proces. Stěžovatelé dále podrobně rozebrali pochybení, kterých se měl dopustit správce konkursní podstaty MEDIEKOS, a. s., při likvidaci majetku úpadce a pochybení, k nimž mělo dojít při konání dražby. K porušení jejich základního práva na spravedlivý proces mělo dojít též postupem soudu při zrušení jejich žaloby na neplatnost dražby, a to především z důvodu nesplnění poučovací povinnosti ze strany soudu.
II.
Z ústavní stížnosti a z přiložených listin bylo zjištěno, že vrchní soud k odvolání stěžovatelů potvrdil rozsudek krajského soudu, kterým tento soud zamítl návrh stěžovatelů na určení, že žalovaný je povinen vyloučit ze soupisu konkursní podstaty úpadce MEDIEKOS, a. s. - v likvidaci, ve výroku specifikované nemovitosti. S odkazem na skutková zjištění soudu prvního stupně vrchní soud odkázal na ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, a výklad tohoto ustanovení v judikatuře Nejvyššího soudu. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobě stěžovatelů nelze vyhovět již proto, že ke dni rozhodnutí odvolacího soudu i ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně sporné nemovitosti už nebyly sepsány v konkursní podstatě. Vrchní soud zároveň poukázal na skutečnost, že stěžovatelé ani po poučení soudem nezměnili žalobu o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty na žalobu o "vydání výtěžku zpeněžení". Za této okolnosti vrchní soud shledal nadbytečným zabývat se okolnostmi, za kterých byly sporné nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty vyřazeny a otázku platnosti dražby, jejímž prostřednictvím správce konkursní podstaty úpadce zpeněžil sporné nemovitosti ve smyslu §27 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání. Vrchní soud dále dospěl k závěru, že řízení před soudem prvního stupně nebylo zatíženo ani (stěžovateli tvrzenou) vadou, spočívající v tom, že soud prvního stupně nepřipustil změnu excindační žaloby na žalobu o určení, že potvrzení o nabytí předmětu dražby je neplatné a že správce konkursní podstaty je povinen předmět dražby sepsat zpět do konkursní podstaty.
Dovolání stěžovatelů bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné, neboť Nejvyšší soud neshledal zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu.
III.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů (příp. dalších orgánů veřejné moci) pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, str. 149). Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě argumentů stěžovatelů se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy a z něho vzešlých rozhodnutí. Nelze abstrahovat od skutečnosti, že věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy České republiky. V dané věci obecné soudy, na základě řádného dokazování, dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Ve věci postupovaly v souladu s relevantními ustanoveními zákona o konkursu a vyrovnání a judikaturou Nejvyššího soudu v dané oblasti. V dalších podrobnostech stačí odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. Stěžovateli tvrzený zásah do jejich základních práv nebyl zjištěn a pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu