ECLI:CZ:US:2011:1.US.268.11.1
sp. zn. I. ÚS 268/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Gűttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. L. H. K., zastoupené Mgr. Přemyslem Dubem, advokátem se sídlem Rubešova 162/8, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 12. 2010 (správně 4. 11. 2010), č. j. 6 Co 1820/2010-136, a proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 29. 4. 2010, č. j. 9 C 424/2009-98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 29. 4. 2010, č. j. 9 C 424/2009-98, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 26. 5. 2010, č. j. 9 C 424/2009-101, a opravného usnesení ze dne 7. 12. 2010, č. j. 9 C 424/2009-144, určil, že žalobkyně V. S. (dále jen "žalobkyně") je dědičkou zůstavitelky M. K. (dále jen "zůstavitelka").
Okresní soud uvedl, že se žalobkyně (se souhlasem soudu změněnou) žalobou domáhala určení, že je dědičkou zůstavitelky, tj. své matky s odůvodněním, že listina o vydědění, která byla sepsána v den smrti zůstavitelky, je neplatná, neboť pro vyhotovení listiny o vydědění s předčitatelem podle §476c o. z. nebyly splněny zákonem předepsané podmínky, poněvadž zůstavitelka v době sepisu listiny mohla číst i psát. Žalobkyně navíc zpochybnila i důvod vydědění v listině uvedený, neboť se o matku chtěla starat, avšak bylo jí to znemožněno; žalobkyně matku nenavštěvovala, neboť si to matka nepřála; nabízela jí pomoc, projevovala o ní zájem, avšak vztahy v rodině byly ovlivněny tím, že žalobkyně a žalovaná (dále jen "stěžovatelka") byly v dětství odděleny a vztahy v rodině nebyly takové, jako obvykle bývají.
Okresní soud vzal za prokázáno, že vztahy v rodině byly specifické; (žalobkyně žila s otcem a s matkou se původně příliš nestýkala, stěžovatelka žila s matkou a mezi sestrami se nikdy nevytvořil blízký rodinný - sourozenecký vztah. Po narození dětí žalobkyně se však s matkou navštěvovaly (jednou až dvakrát měsíčně, o svátcích a rodinných výročích) telefonovaly si a příležitostně se potkávaly. Tento charakter vztahů trval i v době nemoci zůstavitelky, kdy jí navíc žalobkyně nabízela pomoc v různé podobě, navštívila ji a měla možnost se přesvědčit o jejím stavu; zůstavitelka její pomoc však opakovaně odmítla. Tyto skutečnosti byly potvrzeny i svědecky. Okresní soud uvedl, že za těchto okolností nelze dovodit, že by žalobkyně neposkytovala zůstavitelce pomoc v nemoci v rozporu s dobrými mravy, což je důvod vydědění předpokládaný v §469a odst. 1 písm. a) o. z.; stejně tak nelze dovodit ani to, že by se žalobkyně o sovou matku nezajímala, tedy neprojevovala opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měla; to platí právě s přihlédnutím k okolnostem případu, tedy v kontextu specifických rodinných vztahů, v nichž z pochopitelných důvodů měla stěžovatelka se zůstavitelkou vztahy mnohem užší. Pokud byla žalobkyně matkou ujištěna, že pomoc poskytuje stěžovatelka, bylo to logické, odpovídalo to rodinné konstelaci a žalobkyně se na to důvodně spoléhala.
Okresní soud proto uzavřel tak, že jestliže nebyla shledána existence důvodů vydědění, pak k platnému vydědění nedošlo. Z důvodů procesní ekonomie se již soud nezabýval zkoumáním, zda byly splněny formální podmínky platnosti listiny o vydědění; proto byl zamítnut návrh na zpracování znaleckého posudku ke zjištění, zda byla zůstavitelka schopna číst a psát. Okresní soud - vzhledem k tomu, že nedošlo k platnému vydědění žalobkyně - žalobě vyhověl a určil, že žalobkyně je dědičkou zůstavitelky M. K.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. 11. 2010 (stěžovatelka mylně uvádí 7. 12. 2010), č. j. 6 Co 1820/2010-136, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Krajský soud v prvé řadě neakceptoval tvrzení stěžovatelky, která dovozovala opožděnost žaloby podané podle §175k odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud - s odkazem na citované ustanovení - zdůraznil, že závisí-li rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu a nebude-li žaloba v této lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice. Zákon v uvedeném ustanovení (§175k odst. 2 o. s. ř.) nehovoří o tom, jakou konkrétní žalobou má dědic uplatnit své právo. Krajský soud - v souvislosti s argumentací stěžovatelky judikátem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 940/2004 - poukázal na to, že ten se vztahuje na situaci, kdy dědic vůbec žalobu ve lhůtě určené soudem nepodá. Žalobkyně však bezprostředně po doručení usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 25. 8. 2009, č. j. 16 D 182/2009-58 (jímž byla soudní komisařkou odkázána podat ve lhůtě jednoho měsíce žalobu na určení a jež jí bylo doručeno dne 31. 8. 2009) žalobu dne 2. 9. 2009 podala. Žalobkyně jako osoba neznalá práva se domnívala, že postačí ve stanovené lhůtě žalobu podat a že její formulace je dostačující; v žalobě uplatnila své právo a vyjádřila skutkové okolnosti, ze kterých šlo dovodit, čeho se domáhá. Krajský soud uzavřel s tím, že podmínka uplatnění žaloby ve stanovené lhůtě splněna byla; žaloba byla nakonec i upravena (po výzvě soudu) způsobem požadovaným v zákoně a soud její změnu připustil; to, že soud vyzval žalobkyni k upřesnění petitu až po stanovené jednoměsíční lhůtě, není již podstatné, jedná se pouze o procesní záležitost. Odvolací soud se proto nedomnívá, že je dán odvolací důvod dle §205 odst. 2 písm. c) o. s. ř., tedy, že došlo k vadě řízení.
Krajský soud se dále zabýval důvodností žaloby ve věci samé. Odkázal na řádná skutková zjištění soudu prvního stupně. Důvody vydědění v kontextu vztahů v rodině neshledal; uvedl, že žalobkyně základní informace o zdravotním stavu matky měla, pomoc jí nabízela a ze skutečnosti, že zůstavitelka pomoc nepřijala, nelze dovodit, že žalobkyně o ni neprojevovala zájem. Matka sama v té době bydlela u přítele. Krajský soud v podrobnostech odkázal na logické zdůvodnění soudu prvního stupně a uzavřel tak, že odvolací důvod dle §205 odst. 2 písm. d) a e) o. s. ř. neshledal. K návrhu žalované provést výslech svědkyně B. zdůraznil, že tento důkaz již v době rozhodování soudu prvního stupně existoval, žalovaná ho nenavrhla a proto jej nutno považovat za nepřípustný.
Krajský soud dovodil, že soud prvního stupně nepochybil ani v právním hodnocení věci. Šlo o žalobu ve smyslu §175k odst. 2 o. s. ř., u které není třeba dovozovat naléhavý právní zájem; důvody vydědění podle §469a odst. 1 písm. a) o. s. ř. dány nebyly a k vydědění tedy platně nedošlo. Odvolací soud konečně vyslovil souhlas se soudem prvního stupně, že za dané situace není zapotřebí zabývat se splněním dalších formálních podmínek, které jsou nezbytné, aby listina sepsaná podle §476c o.z. byla platná. Nebyl tedy dán odvolací důvod ani podle §205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.
II.
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 11. 2010, č. j. 6 Co 1820/2010-136, a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 29. 4. 2010, č. j. 9 C 424/2009-98, napadla stěžovatelka ústavní stížností. Má za to, že těmito rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka v podstatě namítla, že ke změně žaloby došlo po uplynutí stanovené lhůty; byla-li pak připuštěna změna žaloby (aniž by stěžovatelce byla dána možnost se k této změně vyjádřit), měl soud postupovat nikoliv podle právní úpravy určovací žaloby podle §175k odst. 2 o.s.ř., nýbrž podle §80 písm. c) o.s.ř., kdy je potřeba prokazovat také naléhavý právní zájem. Stěžovatelka domnívá, že bylo zásahem do jejího práva na spravedlivý proces, pokud soud vedl řízení podle §175k odst. 2 o.s.ř. na základě vadné žaloby; stěžovatelka tak byla postupem soudu zbavena procesní ochrany, která spočívala na legitimním předpokladu a očekávání, že v zahájeném řízení nebude moci být pokračováno, neboť v případě řízení o předběžné otázce nebude dán naléhavý právní zájem.
III.
Vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku k ústavní stížnosti stěžovatelky neobsahovala novou argumentaci, neboť pouze odkázala na odůvodnění napadených rozsudků; proto je Ústavní soud stěžovatelce k zaslání možné repliky ani nepostoupil. Vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti (žalobkyně) se ve stanovené lhůtě nevyjádřila.
IV.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Právě taková situace v souzené věci nastala.
Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obou soudů, z nichž zřetelně plyne, proč bylo návrhu žalobkyně vyhověno. V obou rozhodnutích byl podán jasný a přehledný sled důvodů, argumentů a odkazů na příslušná ustanovení právních předpisů, z nichž je jasně patrné, proč nebylo možné stěžovatelce v jejím návrhu - který navíc do značné míry opakuje tytéž argumenty, jež uplatnila v odvolání - vyhovět. Se zřetelem k tomu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěním obecných soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Obecné soudy srozumitelně a jasně uvádějí důvody, které je k jejich závěru vedly. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není; ústavní stížnost sama postrádá ústavní rozměr a opakuje jen argumentaci, s níž se obecné soudy již vypořádaly.
Ústavní soud nemá důvod zpochybnit závěry obou soudů, v nichž neshledal porušení práv stěžovatelky ani v rovině práva podústavního. Okresní soud v Písku se souzenou věci podrobně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí zřetelně a jasně uvedl, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěl. Ústavní soud z obsahu spisu také zjistil, že stěžovatelka byla dána možnost písemně vyjádřit se ke změně žaloby (srov. č. l. 70, 60, 55, 57). V tomto směru je tedy námitka stěžovatelky v rozporu s obsahem spisu. Stejně tak nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat ani postup odvolacího soudu, který v intencích odvolacích námitek stěžovatelky zhodnotil podrobnou argumentaci soudu prvního stupně; znovu věnoval další pozornost některým otázkám týkajících se žaloby ve smyslu §175k odst. 2 o.s.ř. a jednotlivým odvolacím důvodům. Odvolací soud se podrobně vypořádal i se základní námitkou stěžovatelky, že žaloba podle citovaného ustanovení byla podána opožděně; na přesvědčivé důvody odvolacího soudu zde stačí odkázat.
Rozhodnutí obou soudů nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce, jejich argumentace je ústavně konformní a není důvod ji zpochybňovat. Do jejich závěrů proto nepřísluší - v tomto případě - Ústavnímu soudu zasahovat, neboť v napadených rozhodnutích žádný protiústavní exces neshledal.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu