ECLI:CZ:US:2011:1.US.2843.10.1
sp. zn. I. ÚS 2843/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného Mgr. Michalem Sladkým, advokátem, se sídlem nám. Republiky 1 a, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 30 C 12/2008, ze dne 10. února 2009 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 61 Co 432/2009, ze dne 24. června 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí. Opírá jí zejména o následující důvody.
Stěžovatel byl účastníkem řízení u Okresního soudu Plzeň - město, vedeného pod sp. zn. 30 C 12/2008 a dále odvolacího řízení. V obou těchto řízeních se snažil domoci se nahrazení škody, která mu vznikla v důsledku vady zakoupeného zboží. Domáhal se zaplacení částky 13.408,40 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody spočívající v nákladech na zastupování advokátem při uplatnění reklamace a při uplatnění náhrady škody.
Skutkově šlo o to, že si stěžovatel u protistrany (žalovaného - v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník) zakoupil notebook v ceně přesahující 30.000,- Kč. Na věci se prakticky ihned objevily dvě vady. Stěžovatel zmocnil advokáta, aby za něj obě reklamace vyřídil. Advokátovi zaplatil odměnu za uplatnění vady notebooku (1. reklamace) ve výši 5.902,40 Kč, odměnu za uplatnění vady softwaru (2. reklamace) ve výši 3.094,- Kč a odměnu za sepsání dopisu v souvislosti s uplatněním náhrady vzniklé škody ve výši 4.284,- Kč. Celkem tak advokátovi zaplatil odměnu ve výši 13.280,40 Kč. Spolu s 2. reklamací mu dále vznikly náklady ve výši 128,- Kč představující poštovné za zaslání notebooku protistraně na její výzvu.Všechny odměny advokáta byly stanoveny dle advokátního tarifu. Stěžovatel se tak žalobou domáhal náhrady škody v celkové výši 13.408,40 Kč.
Okresní soud Plzeň - město žalobu zamítl s tím, že stěžovatelem požadovaná náhrada nákladů za právní zastoupením není nutným nákladem podle §598 občanského zákoníku, neboť stěžovatel sám je osobou s právnickým vzděláním a tudíž by měl vědět, jakým způsobem a u koho má uplatnit vady, zvlášť jestliže se v daném případě nejednalo o složitou záležitost.
O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Plzni tak, že se rozsudek soudu prvního stupně v částce 13.280,40 Kč potvrzuje; co do nákladů řízení a co do částky 128,- Kč za poštovné rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. I krajský soud dospěl k závěru, že k řádnému a včasnému uplatnění práv z odpovědnosti za vady a k naplnění jím sledovaného účelu, nebylo právní zastoupení kupujícího nezbytně nutné.
Stěžovatel se domnívá, že citovanými rozhodnutími byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), zejména jeho právo vlastnit majetek a právo nebýt diskriminován pro to, že má právní vzdělání. V obsáhlé argumentaci uvádí, že žalovaný porušil svoji povinnost dodat bezvadné zboží. Ke zjednání nápravy - k dosažení právního stavu - stěžovatel vynaložil peníze a v důsledku toho se mu zmenšil majetek; žalovaný náhradu škody odmítl poskytnout. Stěžovatel je přesvědčen, že závěry, k nimž dospěly oba soudy, ve svém důsledku znamenají, že všechny osoby, které mají právní vzdělání, musí vlastní záležitosti vyřizovat bezplatně samy, i když byla jejich práva porušena. Jestliže tedy skutečně platí tyto závěry, pak je stěžovatel přesvědčen, že je to vůči této skupině osob z důvodu jejich postavení, resp. z důvodu jejich vzdělání diskriminující.
Takto v kostce naznačenou argumentaci pak stěžovatel ještě doplnil o návrh, aby mu byly nahrazeny náklady řízení před Ústavním soudem.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis evidovaný Okresním soudem Plzeň - město pod sp. zn. 30 C 12/2008. Zjistil, že žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň - město se stěžovatel-žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 13.408,40 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky a náhrady nákladů řízeni. Z napadeného prvostupňového rozhodnutí, jakož i z ostatního spisového materiálu plyne, že si objednal u žalovaného notebook, a to včetně předinstalovaného softwaru. Žalovaný doručil žalobci notebook 23. 7. 2007; den po převzetí se na notebooku objevila vada stěžovateli neznámá, neboť přístroj přestal zcela fungovat. Stěžovatel pak požádal advokáta JUDr. M. Č. o právní pomoc. Advokát jménem stěžovatele vadu u žalovaného uplatnil dopisem ze dne 27. 7. 2007. V tomto dopise advokát mimo jiné popsal vadu notebooku a požádal o zachování uložených dat a programů, které si stěžovatel nechal nainstalovat. Žalovaný následně zajistil odstranění vady a stěžovatel převzal notebook z opravy. Po převzetí notebooku z opravy však zjistil, že zakoupený software (MS Office) není v notebooku nainstalován. Stěžovatel pak opětovně požádal advokáta o právní pomoc. Advokát M. Č. dopisem ze dne 8. 8. 2007 - mimo jiné - vyzval žalovaného, aby stěžovateli objednaný a zaplacený software dodal a umožnil mu jej aktivovat a užívat. Na pokyn žalovaného zaslal stěžovatel notebook k instalaci softwaru do sídla žalovaného, přičemž zaplatil poštovné ve výši 128,- Kč. Žalovaný nainstaloval do notebooku tento software a zaslal jej zpět. Následně stěžovatel požádal JUDr. M. Č. o pomoc s "vyžádáním" částky, kterou v souvislosti s vadami vydal. JUDr. M. Č. přitom zaplatil odměnu ve výši 13.280,40 Kč za právní služby, které mu v souvislosti s vadami vůči žalovanému jmenovaný advokát poskytl. Dopisem vyzval JUDr. M. Č. žalovaného, aby shora uvedenou částku 13.280,40 Kč, společně s částkou 128,- Kč, představující přímé náklady v souvislosti s odesláním notebooku, stěžovateli uhradil. Žalovaný však dlužnou částku neuhradil.
Na základě těchto skutkových zjištění Okresní soud Plzeň - město rozhodl rozsudkem ze dne 10. 2. 2009, č.j. 30 C 12/2008-62, tak, že: "I. Žaloba ze dne 29. 11. 2007, ve znění doplnění žaloby ze dne 23.6.2008, o zaplacení částky 13.408,40 Kč s přísl., se v plném rozsahu zamítá. [...] II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám právního zástupce žalovaného JUDr. Z. H., advokáta, na náhradě nákladů řízení částku 12.471,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku." V odůvodnění rozsudku pak uvedl zejména následující: Uplatnění vad notebooku bylo oprávněné a žalobce jako kupující by měl právo na úhradu nutných nákladů, které mu případně vznikly v souvislosti s uplatněním práv z odpovědnosti za vady dle ust. §598 občanského zákoníku. Je pravdou, že každá osoba má právo se při právním úkonu nechat zastoupit, a to i advokátem. Mezi účastníky pak bylo sporné jednak to, zda žalobcem požadované náklady v souvislosti s uplatněním vady notebooku, tj. náklady za právní zastoupení žalobce při uplatnění této vady, jsou náklady nutné. Dle právního názoru soudu má kupující právo na náhradu nákladů podle ust. §598 tehdy, pokud jich bylo skutečně třeba k uplatnění práva zodpovědnosti za vady a pokud byly účelně vynaloženy (...). Náklady právního zastoupení tak mohou být za splnění určitých podmínek, tj. že se jednalo o náklady nutné a účelně vynaložené, považovány za náklady, která má povinnost prodávající jako nutné náklady, které kupujícímu vznikly v souvislosti s uplatněním práv z odpovědnosti za vady, kupujícímu uhradit. S přihlédnutím ke všem okolnostem však má soud za to, že v daném případě se nejednalo o náklady, které musel žalobce nutně vynaložit. Soud zde poukazuje na skutečnost, že žalobce je osobou s právnickým vzděláním, vykonávající advokacii. Žalobce by tak měl mít povědomost o tom, jakým způsobem a u koho má uplatnit vady. V daném případě se nejednalo ani o složitou záležitost po stránce technické (...). Zároveň žalovaný včas zajistil odstranění vady notebooku. Ze strany žalovaného tak při odstraňování vady notebooku bylo postupováno řádně a nedocházelo k nějakým komplikacím či průtahům, které by mohly odůvodnit nutnost vynaložených nákladů (např. neuznání oprávněnosti reklamace, neodstranění vady, nutnost odstoupení od smlouvy, časová a technická náročnost při uplatňování práv z odpovědnosti za vady atd.). Soud tak (...) nepovažuje náklady, které žalobce za poskytnutou právní službu ve výši 5.902,40 Kč zástupci žalobce JUDr. Č. uhradil, za náklady nutné. Mezi účastníky řízení bylo dále sporné to, zda žalovaný byl povinen nainstalovat dodaný software. V průběhu řízení nebylo prokázáno, že by instalace softwaru byla ze strany žalobce objednána (v předmětné objednávce jsou uvedeny toliko dvě položky, jež mají být dodány, a to notebook a Office Basic 2007 CZ, OEM, když instalace softwaru nebyla v objednávce uvedena (...). Na této skutečnosti pak nemůže změnit nic ani ta skutečnost, že žalovaný tuto instalaci následně v rámci zachování dobrých vztahů se zákazníkem provedl. Vzhledem k tomu je neoprávněný, také požadavek žalobce na náhradu nákladů souvisejícími se zasláním notebooku žalovanému ve výši 128,- Kč a dále na náhrady nákladů za právní zastoupení ve výši 3.094,- Kč. Soud dodává, že i za situace, že by v průběhu řízení bylo prokázáno to, že uplatnění vad v souvislosti se softwarem bylo oprávněné, nepovažoval by ze shora uvedených důvodů s přihlédnutím ke všem okolnostem vynaložené náklady právního zastoupení ve výši 3.094,- Kč, za nutné náklady, které žalobci vznikly v souvislosti s uplatněním práv z odpovědnosti za vady. Vzhledem k tomu, že soud nepovažuje za oprávněný nárok žalobce na úhradu nákladů v souvislosti uplatňováním vady notebooku a údajné vady softwaru, není tak oprávněný ani narok žalobce na úhradu nákladů ve výši 4.284,- Kč, kterou žalobce právnímu zástupci žalobce uhradil za sepsáni výzvy k náhradě škody ze dne 9.10.2007. V průběhu řízení tak nebylo prokázáno, že by byl žalovaný povinen žalobci uhradit žalovanou částku, a proto soud žalobu, jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl. [...]
K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24.6. 2010, č.j. 61 Co 432/2009-101 tak, že: "I. Rozsudek soudu prvého stupně se ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba v částce 13.280,40 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 30.10.2007 do zaplacení, potvrzuje. [...] II. V části, jíž byla žaloba zamítnuta v částce 128,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 30.10.2007 do zaplacení a ve výroku II. o náhradě nákladů řízení, se rozsudek soudu prvého stupně zrušuje a věc se mu v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení." V potvrzující části rozhodnutí shrnul argumentaci naznačenou již prvostupňový soudem, jíž považoval za správnou. Konkrétně ještě poznamenal, že: "Na náhradu nákladů podle ust. §598 o.z. má kupující právo, pokud jich bylo skutečně třeba k uplatněni práva z odpovědnosti za vady a pokud byly účelně vynaloženy. Prodávající má totiž povinnost jen k úhradě nutných nákladů. Nárok na úhradu těchto nákladů je součástí práv z odpovědnosti za vady věci, nikoliv náhradou škody. Proto je nerozhodné pro vznik tohoto nároku, zda prodávající vadné plnění zavinil, či nikoliv. Součástí nutných nákladů nejsou náklady soudního řízení, vzniklé při uplatňování nároku z odpovědnosti za vady." Tu část svého rozhodnutí, jíž odvolací soud částečně zrušil prvostupňové rozhodnutí, pak odůvodnil takto:
"Stanovil-li v rozhodnutí soud prvého stupně, že druhá uplatněná reklamace nebyla důvodná, dospěl-li ke stanovisku, že předmětem kupní smlouvou sjednaného plnění nebyla instalace softwaru, nelze uvedený závěr zhodnotit pro jeho nepřezkoumatelnost. K objasnění předestřené sporné skutečnosti nebylo provedeno dostatečné dokazování, neboť k přesvědčivému technickému výkladu uzavřené smlouvy, žalobcem rozporované, není soud nadán potřebnými odbornými znalostmi. Pakliže soud prvého stupně provedl v tomto směru technický výklad smlouvy, jeho stanovisko není odůvodněné a nevypořádává se hodnověrně s námitkami žalobce, jež uplatnil v řízení před tímto soudem, a na nichž je postaveno podané odvolání. Je sice pravdou, že neúčastí při soudním jednání se žalobce zbavil možnosti na poskytnuti mu poučení podle ust. §118a odst. 3 o.s.ř, na prokázání svého odlišného tvrzení, avšak uvedená skutečnost nezbavuje soud povinnosti náležitě, přesvědčivě a přezkoumatelným způsobem odůvodnit ty závěry, na nichž je postaveno rozhodnutí ve věcí samé. (...) Pakliže by bylo opodstatněné tvrzení žalobce, že předmětem kupní smlouvy byla nejen dodávka softwaru, ale i jeho instalace, jejíž neprovedení žalobce v reklamaci vytýkal, náleželo by mu právo na úhradu doložených nákladů za poštovně, jež byly spojeny se zasláním notebooku k instalaci softwaru do sídla žalovaného. Z těchto důvodů, tj. pro částečnou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, odvolací soud podle ust. §219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil ohledně nároku na zaplacení částky 128,- Kč s příslušenstvím napadený rozsudek a v tomto rozsahu podle ust. §221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Spolu s tímto výrokem byl zrušen a soudu prvého stupně k dalšímu řízení vrácen i závislý výrok o nákladech řízení. [...] O nákladech odvolacího řízení rozhodne soud prvého stupně v novém rozhodnutí o věci (ust. §224 odst. 3 o.s.ř.)."
III.
Krajský soud v Plzni se k výzvě Ústavního soudu k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že základní práva stěžovatele nemohla být jeho rozhodnutím porušena. Plně odkázal na odůvodnění citovaného rozsudku.
Okresní soud Plzeň - město se vyjádřil k ústavní stížnosti stejně a uvedl, že jeho rozhodnutí je ve spojení s rozhodnutím krajského soudu ústavně konformní.
Citovaná vyjádření nezasílal Ústavní soud stěžovateli k event. replice, neboť do věci nevnesla nic nového a Ústavní soud k nim při svém rozhodování nepřihlížel.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá ochrany svého základního práva na ochranu vlastnictví a zákazu diskriminace. Ústavní soud tedy přezkoumal z tohoto hlediska napadená rozhodnutí, i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně zjevně neopodstatněná a částečně nepřípustná.
Zjevně neopodstatněná je ústavní stížnost co do částí žádající zrušení výroku I prvostupňového rozhodnutí, a to v tom rozsahu, jak byl potvrzen odvolacím soudem. Zjevně neopodstatněná je rovněž potud, žádá-li stěžovatel kasaci potvrzujícího výroku I odvolacího soudu. Nepřípustná je potud, pokud brojí proti výroku II nalézacího soudu a odvolacího soudu, který v části, jíž byla zamítnuta žaloba v částce 128,- Kč s přísl. a ve výroku o náhradě nákladů řízení, rozsudek prvého stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Pokud jde o tu část rozhodnutí, jíž Ústavní soud mohl podrobit kvazimeritornímu přezkumu, dovozuje, že závěry obou soudů jsou zcela správné; z ústavněprávního hlediska jím nelze nic vytýkat. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou v tomto rozsahu logická, přesvědčivá, srozumitelná, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně akceptovatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími - v uvedeném rozsahu - k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Tu část prvostupňového rozhodnutí, k jejíž kasací přistoupil krajský soud, jakož i samotný kasační výrok odvolacího soudu Ústavní soud nepřezkoumával, neboť o věcí nyní bude rozhodovat Okresní soud Plzeň - město a Ústavním soudu nepřísluší do této jeho činnosti za dané situace zasahovat (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavního soudu). Stěžovatel totiž v tomto směru nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, a to z části podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a z části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Za těchto okolností Ústavní soud neshledal důvod, pro nějž by vyhověl návrhu, aby stěžovateli "nahradil" náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu totiž náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem je tedy úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o shora zmíněné výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, resp., jak uvádí konkrétně ustanovení §62 odst. 4, v "odůvodněných" případech podle výsledků řízení. V projednávaném případě k takovému postupu, vzhledem k jeho výsledku, Ústavní soud neshledal důvod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu