ECLI:CZ:US:2011:1.US.2844.10.1
sp. zn. I. ÚS 2844/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ing. J. M., zast. JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem, sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.7.2010, č.j. 26 Cdo 5096/2009-387, proti rozsudku Městského soudu Praze ze dne 28.5.2009, č.j. 36 Co 120/2008-365, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, ze dne 7.5.2008, č.j. 8 C 251/98-337, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Městské části Praha 10, sídlem Vršovická 1429/68, Praha 10, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel napadl podanou ústavní stížností v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud"). V jejím úvodu popsal průběh sporu, z něhož - ve stručnosti uvedeno - se podává, že v roce 1995 dal vlastník domu v bytě, jehož je stěžovatel nájemcem, vyměnit otopná tělesa, jež nesplňovala technické požadavky stanovené pro tyto výrobky právním předpisem, zejména nebyla opatřena konečným nátěrem, přičemž tyto vady trvají. V předmětném řízení se stěžovatel domáhal na dvou žalovaných poskytnutí slevy ze zaplaceného nájemného ve výši 1/2 čistého nájemného a slevy ze zaplacených úhrad za topení ve výši 2/3 úhrad za vymezené období. Obvodní soud a městský soud rozhodovaly o jeho žalobě třikrát, nakonec žalobu zamítly a stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 a právo na soudní ochranu zajištěné v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K porušení práva na spravedlivý proces, podle stěžovatelova názoru, došlo:
- neposouzením zjištěného skutkového stavu podle zákona (stav otopných těles rozporný s právními předpisy),
- opomenutím provedených důkazů v rozsudku (rozhodnutí o věci, jako kdyby některé důkazy v řízení nebyly provedeny),
- porušením podmínky řízení podle §119 odst. 3 obč. soudního řádu (po výměně soudce nebyl sdělen obsah přednesů a provedených důkazů),
- vynesením rozsudků bez řádně provedeného důkazního řízení a řádného hodnocení důkazů; extrémním rozporem mezi závěry soudů a skutkovým stavem (vady ve znaleckých posudcích apod.),
- projednáváním záležitostí, které nebyly předmětem žaloby, a průtahy v řízení (řešením otázky funkčnosti, zdravotní nezávadnosti a barvy těles, které nebyly předmětem řízení a stěžovatelových námitek, nespojením dvou řízení do jednoho řízení, což vedlo též ke zbytečným nákladům),
- zmatečností řízení (v důsledku procesních chyb),
- pochybením Nejvyššího soudu (při posuzování přípustnosti dovolání záměnou právních otázek za skutkové).
Na těchto základech stěžovatel shrnul, že neprojednání jeho věci podle právních norem, které ji upravují, opomíjení provedených důkazů při rozhodování soudů, faktické neprovedení ani jediného důkazu jím označeného, nedodržování podmínek řízení, rozhodování ve věci, aniž je řádně provedeno důkazní řízení, extrémní rozpor mezi závěry soudů a skutkovým stavem, přebírání a misrepresentace (zkreslování či překrucování) závěrů soudů z jiného řízení, odkazování na důkazy provedené v jiném řízení a jejich mispresentace, aniž by soudy v řízení sdělily jejich skutečný obsah, logicky pochybené právní závěry, vydávání protichůdných rozsudků v jedné a téže věci a v jednom a tomtéž řízení, neprojednání námitek či nevyrovnání se s nimi, a to včetně námitek poukazujících na zjevné, snadno ověřitelné, nesprávnosti, nedůvodné průtahy řízení a v neposlední řadě misprerentace dovolání ze strany Nejvyššího soudu, jsou porušením práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, zajištěného v čl. 90, 95 odst. 1 a 96 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen Ústava) a v úvodu vypočtenými ustanoveními Úmluvy a Listiny, přičemž v daném případě má porušení tohoto práva za následek i porušení ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud se usnesl, že věc, která je předmětem této stížnosti, je naléhavá, a projednal ji přednostně, a aby napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Úmluvy, Dodatkového protokolu a Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 90. Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 95 odst. 1 Ústavy:
Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
Čl. 96 odst. 1 Ústavy:
Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 1 Dodatkového protokolu
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 37 odst. 3 Listiny:
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Čl.38 odst. 2 Listiny:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
II.
Ze spisu obvodního soudu sp.zn. 8 C 251/98 zjistil Ústavní soud následující rozhodné skutečnosti:
Stěžovatel se žalobou doručenou obvodnímu soudu dne 9.11.1998 domáhal po vedlejší účastnici poskytnutí slevy z nájemného z důvodu dlouhodobých závad v bytě, který obýval na základě nájemní smlouvy. Požadoval slevu ve výši 50% čistého nájemného, což odůvodňoval údajným havarijním stavem v uložení radiátorů a jejich nevhodným nátěrem; žalobní návrh posléze rozšířil i na slevu z úhrad za topení. V dalším průběhu řízení stěžovatel mnohokrát, též na základě výzvy soudu, upravoval a doplňoval petit. Na straně žalovaného, na základě stěžovatelova návrhu, později vystupovalo i družstvo Počernická 517 (pozn. druhý žalovaný navrhl smírné řešení sporu, a to provedením nátěru radiátorů, což údajně stěžovatel odmítl). V této fázi řízení bylo uskutečněno několik ústních jednání, na nichž byly prováděny důkazy. Byl proveden i důkaz znalcem, jemuž byla přiznána odměna; usnesení obvodního i městského soudu o určení odměny znalci napadl stěžovatel ústavní stížností, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15.3.2001, sp.zn. III.ÚS 604/2000. Usnesením obvodního soudu ze dne 25.10.2000, č.j. 8 C 251/98-101, bylo řízení přerušeno do pravomocného skončení sporu vedeného pod sp.zn. 17 C 324/96, v němž se stěžovatel domáhal, kromě jiného, odstranění závad na radiátorech. V roce 2002 pokračoval obvodní soud v řízení a rozsudkem ze dne 19.6.2002, č.j. 8 C 251/98-128, žalobu vůči vedlejší účastnici zamítl pro nedostatek pasivní legitimace (výrok I.), zastavil řízení ohledně dvou částek, v nichž stěžovatel vzal žalobu zpět (výrok II.), vůči druhému žalovanému žalobě zčásti vyhověl (výrok III.), co do zbytku ji zamítl (výroky IV. a V.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VI.-VIII). Stěžovatel i druhý žalovaný proti prvostupňovému rozsudku podali odvolání; městský soud rozsudkem ze dne 26.6.2003, č.j. 25 Co 459/2002-201, potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I., IV.-VIII., změnil výrok III. a odmítl odvolání proti výroku II.; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16.12.2004, č.j. 26 Cdo 197/2004-232, zčásti odmítl; současně jím zrušil výroky obou soudů potvrzující zamítnutí žaloby ve vztahu k vedlejší účastnici (pro nesprávné posouzení otázky pasivní věcné legitimace). Proti všem třem rozhodnutím obecných soudů brojil stěžovatel ústavní stížností, která byla usnesením ze dne 21.6.2005, sp.zn. IV.ÚS 131/05, odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Řízení pokračovalo před soudem I. stupně, stěžovatel opakovaně aktualizoval žalobní návrh, navrhoval nové důkazy a pro provedeném dokazování obvodní soud rozsudkem ze dne 26.1.2007, č.j. 8 C 251/98-304, žalobu vůči vedlejší účastnici zamítl, protože stěžovatelem uplatněný nárok považoval za nedůvodný. Stěžovatel proti tomuto rozsudku brojil odvoláním, na jehož základě městský soud usnesením ze dne 15.1.2008, č.j. 36 Co 89/2007-322, prvostupňový rozsudek zrušil pro procesní vady (zbavení účastníků práva vyjádřit se k důkazu, nedodržení zásady sdělení obsahu přednesů a provedených důkazů po změně obsazení soudu, zjevně nedůvodné odročování jednání, absence odůvodnění části zamítnutého návrhu). Posléze obvodní soud rozsudkem ze dne 7.5.2008, č.j. 8 C 251/98-337, žalobu znovu zamítl pro nedůvodnost, po stěžovatelově odvolání městský soud rozsudkem ze dne 28.5.2009, č.j. 36 Co 120/2008-365, prvostupňový rozsudek potvrdil, protože odvolací námitky (procesní i neprocesní) shledal nedůvodnými. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, Nejvyšší soud ho usnesením ze dne 14.7.2010, č.j. 36 Cdo 5096/2009-387, odmítl pro nepřípustnost. V odůvodnění Nejvyšší soud mylně uvedl, že dovolání podali žalovaní (str. 3, 1. řádek shora), toto pochybení však nemá vliv na správnost jeho závěrů. Nejvyšší soud připomenul, že při tzv. nenárokovém dovolání je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b), tudíž nelze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu, a upozornil, že stěžovatel uplatnil právě nepřípustný dovolací důvod, ani další jeho otázky nemohou být právně významné, protože jde zčásti o otázky skutkové, zčásti o otázky, které se netýkají předmětu řízení. Ohledně námitek k vadám procesního postupu také zdůraznil, že samy takové vady samy o sobě, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání zásadně nezakládají. Nad tento rámec však odkázal na správné a vyčerpávající odůvodnění obsažené v rozsudku odvolacího soudu. Ve vztahu k dalším procesním námitkám pak uvedl, že v nalézacím řízení byly zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci podle §689 odst. 1 a 3 obč. zákoníku a je nerozhodné, že byly zjištěny z důkazů, které neodpovídaly představám stěžovatele.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a se spisem obvodního soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří stěžovatelova představa o právním posouzení jeho věci obecnými soudy. V této souvislosti I. senát Ústavního soudu shledává, že stěžovatelův přístup k výsledku soudního sporu je totožný s tím, který předložil v ústavní stížnosti vedené pod sp.zn. IV. ÚS 131/05, tudíž i v posuzované věci lze - z ústavně právního hlediska - využít hodnocení provedené IV. senátem. Z něj je třeba především zohlednit, že stěžovatelova věc byla posouzena v řádném dvojinstančním procesu, v němž soudy zjistily v potřebném rozsahu skutkový stav věci a vyvodily z něj i adekvátní a správné právní závěry; jestliže své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily (§157 odst. 2 obč. soudního řádu), jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93). Také v této věci Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména §2, §132, §157). Srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily a současně se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele, jež se nyní opakují v ústavní stížnosti. Právní závěry soudu jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti; rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání je v souladu s vlastní konstantní judikaturou a také s judikatorními závěry Ústavního soudu (nad rámec tohoto závěru Ústavní soud konstatuje stěžovatelův omyl, resp. jeho právního zástupce, o rozlišení obecných právních otázek a otázek týkajících se skutkového stavu, podobně jako v předcházející fázi řízení).
K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, příp. dalších ustanovení, Ústavní soud dodává, že k takovému zásahu do tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku, včetně nároku na slevu z nájemného a z úhrady za poskytované služby, u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno takové stěžovatelovo právo, stěžovatel však tvrdošíjně setrvává na přesvědčení o jeho existenci, byť objektivně nebylo obecnými soudy zjištěno.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na tento závěr nebylo ani třeba posuzovat stěžovatelův návrh na postup Ústavního soudu podle §39 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu