ECLI:CZ:US:2011:1.US.2872.10.1
sp. zn. I. ÚS 2872/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem, se sídlem Ulrichovo nám. 737, 500 02 Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 6. 2010 sp. zn. 8 Tdo 551/2010, za účasti Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví usnesení uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu a navrhl jeho zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy, zejména právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 6. 2010 sp. zn. 8 Tdo 551/2010 bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. 10 To 474/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 17 T 208/2008. V tomto řízení byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání 1) trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. a 2) trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák., kterých se měl dopustit, stručně řečeno, ve svých výpovědích na Obvodním oddělení Policie ČR a u hlavního líčení před Okresním soudem v Trutnově, kde uváděl nepravdivé skutečnosti vedoucí k trestnímu řízení vůči poškozené (následně zproštěné obžaloby z trestného činu zpronevěry).
V ústavní stížnosti stěžovatel zpochybnil závěry obecných soudů po skutkové i právní stránce. Namítá, že výpovědi související se skutkem 1) neučinil v postavení oznamovatele trestného činu, nýbrž v postavení osoby podávající vysvětlení, a to bez zákonného poučení o následcích křivé výpovědi. Dále stěžovatel zpochybňuje zjištění obecných soudů založená na tvrzení poškozené ohledně sporných movitých věcí. Celou záležitost prezentuje jako (procesní) střet s výpovědí poškozené, tedy situaci, kdy obecné soudy hodnotily výpovědi, které měly charakter "tvrzení proti tvrzení," a zdůrazňuje své subjektivní přesvědčení o pravdivosti a správnosti svých výpovědí. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1975/08 a dovolává se zásady in dubio pro reo s tím, že v jeho trestní věci přetrvaly v oblasti skutkové pochybnosti, které obecné soudy neodstranily. S rozhodnutími obecných soudů po skutkové i právní stránce proto nesouhlasí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34).
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci. Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům (Nejvyššímu soudu) vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele. Závěry, k nimž tyto soudy dospěly, jak plynou z napadeného usnesení, nemá důvod Ústavní soud ve světle námitek stěžovatele nepovažovat za logické a ucelené v takové míře, která umožňuje učinit závěr o vině.
Nejvyšší soud se námitkami nyní uplatněnými v ústavní stížnosti zabýval zejména na straně 6 a 7 napadeného usnesení, kde podrobně rozebral s konkrétními odkazy na spisový materiál jednání stěžovatele a jeho postavení před orgány činnými v trestním řízení, zejména pak skutečnost dvou trestních oznámení na poškozenou, roli stěžovatele a řádnost poučení, které se mu dostalo. Rovněž ve vztahu ke druhému skutku Nejvyšší soud podrobně zrekapituloval postavení stěžovatele coby svědka při hlavním líčení s poučením podle §99, §100 a §101 odst. 1 tr. ř. Proto v podrobnostech zcela postačí na napadené usnesení i rozhodnutí jemu předcházející odkázat. Ústavní stížnost neobsahuje žádné námitky ústavněprávní relevance a je toliko polemikou se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem obecných soudů, neznamená sama o sobě upření práva na spravedlivý proces nebo práva na soudní ochranu.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. 6. 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu