ECLI:CZ:US:2011:1.US.2900.10.1
sp. zn. I. ÚS 2900/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Petrem Moníkem LL.M., advokátem, se sídlem Fráni Šrámka 1139, 500 02 Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 6 T 182/2008, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. 6 To 16/2009, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 3 Tdo 645/2010, za účasti Okresního soudu v Chomutově, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 10. 2010, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 6 T 182/2008 (dále jen "rozsudek"), kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. 6 To 16/2009 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 3 Tdo 645/2010 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu.
Stěžovatel má za to, že soudy obou stupňů nehodnotily správně provedené důkazy ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Nesprávně zjištěný skutkový stav pak vedl i k nesprávné kvalifikaci jednoho ze skutků jakožto loupeže ve smyslu ustanovení §234 odst. 1 trestního zákona spáchané zvlášť nebezpečným recidivistou.
Co se týče události, která se odehrála v noci ze 6. na 7. května 2008 v bytě manželů V., svědek B. vypověděl, že první, kdo se chopil jakési dřevené hole byl pan V., když oba muži, tedy stěžovatel a pan V., byli uprostřed hádky. Stěžovatel už pouze na tento projev agrese reagoval tím, že ze země zdvihl jakousi tyč. Svědek B. dokonce prohlásil, že v tom viděl spíše projev snahy o sebeobranu než snahy o důrazný bezprostředně hrozící útok. Souhlasně s touto výpovědí vypovídala i svědkyně Z., která též hovoří o sebrání tyče stěžovatelem jako o reakci na chování pana V. Zároveň oba dodávají, že stěžovatel byl vpuštěn do bytu manželů V. dobrovolně. Soudy prvého i druhého stupně ovšem považovali svědky B. a Z. za svědky nevěrohodné, zatímco výpovědi manželů V. (kteří mohli být v dané věci zainteresování jednak vyřešením vzájemných sporů se stěžovatelem jeho uvězněním a dále i v obavě z např. křivého svědectví) přijal soud za pravdivé. B. a Z. nemohli mít ani žádný zájem na podání křivého svědectví, zejména když se znali s oběma stranami konfliktu. Stěžovatelův čin byl v průběhu trestního řízení překvalifikován na trestný čin loupeže. Přitom nikdo neprokázal, že by stěžovatel naplňoval subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu loupeže. Úmysl zmocnit se pod výhružkou násilí cizí věci nevyplývá totiž z žádného důkazu provedeného soudy obou stupňů.
U skutku týkajícího se poškozeného T. T. je stěžovatel usvědčován ze spáchání trestného činu pouze a jediné výpovědí poškozeného. Všichni ostatní svědkové pouze osvědčili, že se stěžovatel s poškozeným setkali. Svědek B. dokonce uvádí, že poškozený T. oslovil stěžovatele jako první, když za ním došel na ulici. Je proto velmi pravděpodobné, a u okresního a krajského soudu nebyl prokázán opak, že pokud vůbec došlo k nějakému vydírání ze strany stěžovatele, nebylo toto spácháno se zbraní. Soudy tak pochybily, když bez důvodu mající dostatečnou váhu kvalifikovali čin jako vydírání spáchané se zbraní a uznali stěžovatele na vině. Zde stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 37/03 (veškeré nálezy Ústavního soudu viz http://www.usoud.cz), dle kterého důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná o obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného přímého usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivé hodnocen. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí aby tento jediný usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§2 odst. 4 a 5 trestního řádu, podle níž orgány činné v trestním řízení jsou povinny samy provádět další potřebné a dostupné úkony tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 trestního řádu).
Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu pak stěžovatel upozorňuje, že v souladu s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") má právo na účinné opravné prostředky. Rozhodovací praxe obecných soudů musí interpretovat domácí právo konformně ze závazky vyplývajícími pro Českou republiku z relevantních mezinárodních smluv (viz II. ÚS 699/05). Proto je nutno vycházet z kompetence dovolacího soudu zabývat se dovoláním podaným i z jiných důvodů než taxativně vymezených. Postup Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání, považuje za formalistický a omezující ústavní právo na spravedlivý proces.
Stěžovatel je proto přesvědčen, že shora uvedenými soudními rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na osobní svobodu ve smyslu ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, a rovněž tak jeho práva na spravedlivý proces zaručeného ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud uvedl, že je při rozhodování o podaném dovolání vázán skutkovým stavem tak, jak byl zjištěn soudy obecnými, vyjma případu, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02 a IV. ÚS 570/03). Vzhledem ke skutečnosti, že žádný takovýto extrémní nesoulad dovolací soud v projednávaném případě nekonstatoval, nebyl zásah do skutkových zjištění možný. Nejvyšší soud má za to, že v řízení před ním ani rozhodnutím vydaným v jeho rámci nebyla zasažena stěžovatelem uváděná základní práva garantovaná mu Listinou či Ústavou České republiky a nedošlo ani k porušení jiných právních norem účinných v České republice. Proto také navrhuje, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Ostatní účastníci a vedlejší účastníci řízení poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 6 T 182/2008 (dále jen "spis okresního soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srovnej čl. 81 a čl. 90, čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svoji obhajobu uplatňovanou v trestním řízení, touto se však obecné soudy důkladně zabývaly a přesvědčivě se s ní vypořádaly. E. B. a L. Z. sice vypovídali ve stěžovatelův prospěch, nicméně pokud soudy jejich svědectvím neuvěřily, učinily tak se řádným odůvodněním, kdy poukázaly na jejich rozpornost, včetně např. toho, že tito svědkové popřeli i část skutkového děje, ke které se sám stěžovatel přiznal. V případě skutku týkajícího se poškozeného T. T. lze pak odkázat na odůvodnění na str. 6 rozsudku, ze kterého je zřejmé, že soudy postupovaly rovněž na základě konkrétních zjištění, přičemž výpověď poškozeného nebyla jediným usvědčujícím důkazem.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem.
Co se týče stěžovatelovy argumentace směřující proti postupu Nejvyššího soudu, Ústavní soud nesdílí stěžovatelův názor, že je úlohou Nejvyššího soudu zabývat se takovými námitkami, jaké v dovolacím řízení uplatnil. Zásah Nejvyššího soudu je samozřejmě na místě ve výjimečných případech extrémního nesouladu právních závěrů se skutkovými zjištěními (včetně jejich úplné absence). Pokud by se však přezkum skutkových námitek měl stát běžnou součástí dovolacího řízení, k čemuž by akceptování stěžovatelova výkladového názoru nutně vedlo, došlo by k přesunu těžiště dokazování směrem od soudu prvého stupně (u nějž spočívá v současnosti) a tím i k (vzhledem k jejich omezenému uplatňování v dovolacím řízení) oslabení zásad ústnosti a kontradiktornosti řízení. Stěžovatelem navrhovaný výklad by proto ve skutečnosti znamenal krok směrem ke slabším garancím ochrany základních práv a svobod a nikoliv naopak, jak se zřejmě domnívá.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu