ECLI:CZ:US:2011:1.US.2906.09.1
sp. zn. I. ÚS 2906/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. B. F., zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2006 č. j. 1 Co 207/2006-113, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2006, č. j. 34 C 44/2004-92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 4 odst. 4, čl. 32, čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 2 odst. 3 Ústavy domáhala zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů.
Věcně se jednalo o to, že se stěžovatelka žalobou na ochranu osobnosti a náhradu nemajetkové újmy v penězích domáhala po České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí, Ministerstvu spravedlnosti a Ministerstvu vnitra písemné omluvy za zásah do svých osobnostních práv a přiměřeného zadostiučinění ve formě náhrady nemateriální újmy v penězích. K porušení jejích osobnostních práv prý došlo vydáním předběžného opatření, na základě kterého jí byla odňata na dobu 29 dnů její nezletilá dcera a umístěna do Kojeneckého ústavu v Plzni.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 34 C 44/2004, žalobu zamítl s odůvodněním, že nebylo prokázáno, že by Česká republika protiprávně zasáhla do práv stěžovatelky chráněných ust. §11 o. z. Konstatoval, že orgány sociálně právní ochrany dětí zjištěno, že stěžovatelka neplní své povinnosti k dítěti, zejména tím, že nezajistila nahlášení jeho narození, vystavení rodného listu, přihlášení k sociálnímu a zdravotnímu pojištění a poskytování lékařské péče. Předběžné opatření tedy v dané situaci shledal jako důvodné.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 1 Co 207/2006, tento rozsudek potvrdil. Uvedl mj., že postup žalovaných nesporně byl zákonem dovolen a ve věci stěžovatelky se nejednalo o neoprávněný zásah do jejích osobnostních práv, neboť osobnostními právy nemohou být práva, která fyzická osoba nabývá v průběhu života, mezi něž patří i práva rodičovská upravená zákonem o rodině. Dovolal se ust. §11 a násl. občanského zákoníku, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka proti uvedenému rozsudku vrchního soudu podala dovolání. Nejvyšší soud je usnesením ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1479/2009, odmítl jako nepřípustné, neboť dle jeho názoru nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvedla, že k porušení jejích základních práv došlo závěrem odvolacího soudu, že právo na rodinný život není osobnostním právem, názorem soudů obou stupňů, že formálně správný výkon práva nemůže způsobit zásah do práva na ochranu osobnosti a závěry soudu prvního stupně, že dokazování ve věci bylo úplné a že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, byť nebyly provedeny jí navrhované důkazy.
Stěžovatelka je přesvědčena - pokud se týká prvního důvodu - že nemůže obstát názor soudu, že se v případě práva na rodinný život ve vztahu k výkonu rodičovských práv nejedná o osobnostní právo, protože není získáno narozením. Právo na rodinný život ve smyslu článku 32 Listiny se nabývá narozením; na tom nic nemění ani skutečnost, že je v průběhu života realizováno postupně a u různých osob v různém rozsahu. Již narozením se realizuje právo být součástí rodiny a každý tak má právo na otce i matku; dalším navazováním vztahů právního příbuzenství a vznikem pokrevního příbuzenství se pak vnímání rodiny konkrétního jedince postupně mění. Stěžovatelka dále pomocí psychologické vědy interpretovala pojem osobnosti a konstatovala, že jednou z rozhodujících a nejvýznamnějších životních rolí je právě role rodiče, která se výrazným způsobem promítá nejen do vnějších znaků životního stylu, ale i do duševní integrity daného jedince; tedy i vztahy vyplývající z rodičovské role mohou být v rozsahu, v němž se promítají do duševní integrity daného jedince, posuzovány jako součást jeho osobnosti a svědčí jim tedy právo na ochranu v režimu ustanovení §11 a následujících občanského zákoníku. Podle stěžovatelky lze tedy říci, že právo na ochranu rodinného života upravuje v obecné rovině pro každého - mimo jiné - i garanci práva stát se rodičem, resp. závazku státu mu v takovém rozhodnutí nebránit.
Soudy obou stupňů však podle stěžovatelky "příznačně omezovaly rozsah svých úvah na zcela odlišnou oblast rodičovské zodpovědnosti upravené zákonem o rodině". Právo na rodinný život je však u konkrétní osoby charakterizováno i tak neměřitelnými hodnotami, jako je láska, která je "součástí citového života, tedy ctí jednotlivce", a která je nepochybně součástí osobnostních práv. Stěžovatelka tedy tvrdí, že došlo k zásahu do jejího práva na rodinný život, do její citové sféry, a to odloučením jejího dítěte;pak se jedná jednoznačně o zásah do jejích osobnostních práv, a v tomto směru je prý úvaha Vrchního soudu v Praze nesprávná.
Stěžovatelka dále uvedla, že podle obecných soudů si měla způsobit odejmutí dcery svým jednáním, a to narušením tzv. rodičovské zodpovědnosti. V odůvodnění svého rozsudku pak městský soud popsal rizika, jimž měla být nezletilá dcera stěžovatelky vystavena a primárně z tohoto důvodu považoval zásah vyvolaný předběžným opatřením za důvodný a přiměřený. Dle názoru stěžovatelky je třeba na tuto věc pohlížet ze dvou rozdílných hledisek. Stěžovatelka měla porušit své povinnosti vůči nezletilé mimo jiné i nezajištěním rodného listu, evidence v systému sociálního a zdravotního pojištění a nezajištěním očkování. Dle názoru stěžovatelky se však v první řadě nejedná o povinnosti rodiče vůči dítěti, ale o jeho povinnosti ve vztahu k státu, který má za daných společenských a ekonomických podmínek pochopitelně zájem na zajištění evidence občanů a jejich zařazení do systému standardizované sociální a zdravotní péče. Ve všech případech se však jedná o možnost danou občanovi, nikoliv o jeho povinnost. Stát nemůže občana nutit ani přijímat sociální dávky, ani se někde zdržovat, ani se podílet na systému veřejného zdravotního pojištění, pokud z něj nechce čerpat. Opačný výklad by prý např. znamenal nemožnost kdykoliv svobodně opustit území státu. Dle názoru stěžovatelky tak fakticky došlo k tomu, že splnění jejích povinností vůči státu bylo vynucováno zákonem nepřípustným způsobem, tedy odejmutím dítěte, což prý v mnoha ohledech připomíná zakázanou praxi braní rukojmí. O vhodnosti lékařské péče rozhoduje na prvním místě rodič, a stejně tak i o vhodnosti očkování a dalších postupů. Podle stěžovatelky stát nemůže nikomu umožňovat, aby kontroloval jednání rodičů v této oblasti, neboť např. o vhodnosti očkování existují řady vědecky zdůvodněných, zcela antagonických studií a názorů. Stěžovatelka rovněž upozornila na skutková zjištění veřejného ochránce práv v dané věci. Chybný je prý též závěr odvolacího soudu, že formálně správný výkon práv není způsobilý zasáhnout do osobnostního práva vymezeného výše. Hmotněprávní zkoumání postupu řady správních orgánů by se tímto způsobem zcela vyloučilo. V případě stěžovatelky prý obecné soudy intenzitu zásahu nezkoumaly a setrvaly pouze na stanovisku, že tvrzení, uváděná žalovanými, vycházející z jejich vlastních důkazů jsou správná, a že jejich postup byl jediný vhodný.
Stěžovatelka dále - s ohledem na nález sp. zn. II. ÚS 1191/08 ze dne 14. 4. 2009 - dospěla k názoru, že při řízení soudů obou stupňů došlo k situaci, kdy "nebyla dána pravomoc ve věci rozhodnout". V citovaném nálezu Ústavní soud dovodil, že počínaje dnem 27. 4. 2006, kdy nabyl účinnosti zákon č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, je jediným postupem, jak se domoci náhrady nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci, postup předvídaný zákonem č. 82/1998 Sb. Tím, že obecné soudy žalobu i po změně právní úpravy meritorně projednaly a následně zamítly, došlo podle stěžovatelky k tomu, že ve věci rozhodoval věcně a místně nepříslušný orgán.
Podle stěžovatelky lze s jistým zjednodušením říci, že celá podstata sporu spočívá v tom, že zvolila pro svou dceru jméno "Půlnoční bouře", které jí odmítli zaregistrovat na matrice, což vyvolalo další v žalobě popsané jednání. Soud prvního stupně se však v tomto směru omezuje na konstatování, že ze strany matriky byla stěžovatelka opakovaně kontaktována. Pokud však stěžovatelka toto přání sdělila pracovníkům matriky, ti ji odmítli a neučinili o jejím jednání žádný zápis, jedná se o důkazní problém, který však je z procesního hlediska řešitelný, neboť stěžovatelka v tomto směru navrhla celou řadu důkazů; to zejména svojí výpovědí, spisy Okresního úřadu v Klatovech, výslechem pracovníků Okresního úřadu v Klatovech, zástupce veřejného ochránce práv, aj. To soud odmítl jako nadbytečné; stěžovatelka je však toho názoru, že přesto jí byla tato skutečnost, bez provedení jakéhokoliv dokazování, přičtena k tíži. I v tom tedy spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení obsahu a nutnosti dodržování zásad spravedlivého procesu se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.
Ústavní soud po přezkoumání podstaty věci především neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými k vydání předmětných rozhodnutí. Za shora popsaného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Obecné soudy se podle názoru Ústavního soudu věcí dostatečně zabývaly a žádná základní práva stěžovatelky neporušily; její ústavní stížnost je, jak je z výše uvedeného zřejmé, založena na několika právních názorech (odlišných od názoru obecných soudů), jak měly soudy v řízení postupovat, hodnotit provedené důkazy a jaké právní názory mají zaujímat. Jejich závěry ve věci nelze považovat za nepředvídatelné a ani z provedeného dokazování se nejeví, že by soudy ve věci postupovaly svévolně či záměrně v neprospěch stěžovatelky.
K námitce stěžovatelky, že soudy obou stupňů v daném případě nesprávně omezovaly rozsah svých úvah jen na oblast rodičovské zodpovědnosti, upravenou zejména zákonem o rodině a že opominuly řádně interpretovat ústavní právo na rodinný život, Ústavní soud uvádí, že určité pochybení v tomto kontextu lze sice v odůvodnění napadených rozsudků shledat; nelze z něj však dovozovat tak dalekosáhlý závěr, jak činí stěžovatelka, tedy neústavnost těchto rozhodnutí. Lze souhlasit se stěžovatelkou, že právo na rodinný život je nepochybně charakterizováno i tak neměřitelnými hodnotami, jako je láska, a pokud dojde k zásahu do této citové sféry odloučením dítěte, mohlo by se jednat (mj.) o zásah i do osobnostních práv. Je však nepochybné, že i takový zásah do ústavně zaručených práv může být za určité situace ústavně konformní, pokud jeho intenzita nenabyla takové míry, že by založila jejich porušení. Na mysli je vždy třeba mít okolnosti konkrétního jedinečného případu a zejména jeho sociální a právní podstatu. Tou v daném případě - podle názoru Ústavního soudu - byl a musí být především zájem nezletilého dítěte.
Pokud příslušné odpovědné státní orgány zjistily, že se přes urgence a opakovanou snahu nedařilo přivést stěžovatelku k tomu, aby umožnila u svého dítěte - jehož narození neohlásila a nepřihlásila je ani k sociálnímu a zdravotnímu pojištění - prověřit zejména jeho zdravotní stav a prostředí, ve kterém žije, bylo jejich povinností reagovat. Pokud by tak orgány sociálně právní ochrany dětí neučinily a dítě by proto doznalo jakékoli újmy, bylo by jim naopak oprávněně vytýkáno, že nekonaly, resp. že věc podcenily nebo zanedbaly. Ústavní soud nehodlá nyní, s odstupem doby a se znalostí informací, kterých se tehdy těmto orgánům pochopitelně v takové míře nedostávalo, hodnotit podrobně jejich jednání a poučovat je, jak měly případně jinak či správněji postupovat. Za dané situace a v dané době, kdy reálně hrozilo nebezpečí z prodlení, se tedy ani Ústavnímu soudu nejeví tehdejší postup příslušných orgánů jako extrémně nepřiměřený. Jak dovodil soud prvního stupně, předběžné opatření bylo řádně nařízeno nezávislým soudem podle platných právních předpisů a jeho výkon byl realizován za přítomnosti pracovníků orgánů sociálně právní ochrany dětí, soudního vykonavatele a policie, aby byla nezletilé zajištěna lékařská péče a potřebná vyšetření.
Pro Ústavní soud je z hlediska podstaty případu důležitá i informace, že stěžovatelce bylo po realizaci předběžného opatření umožněno být v kojeneckém ústavu ve stálém kontaktu se svojí dcerou a jakmile důvody pro nařízení tohoto opatření pominuly, bylo vydáno rozhodnutí o jeho zrušení a nezletilá byla předána zcela do péče stěžovatelky.
Ze všech těchto důvodů je tedy i Ústavní soud názoru, že zásah orgánů veřejné moci v daném případě i z ústavního či právního hlediska obstojí.
Stěžovatelka rovněž namítá, že jestliže měla podle soudů porušit své povinnosti vůči nezletilé mimo jiné i nezajištěním rodného listu, evidence v systému sociálního a zdravotního pojištění a nezajištěním očkování, pak se prý nejedná o povinnosti rodiče vůči dítěti, ale vůči státu, což bylo vynucováno nepřípustným způsobem, tedy odejmutím dítěte. Stát prý nemůže občana nutit přijímat sociální dávky, ani se někde zdržovat, ani se podílet na systému veřejného zdravotního pojištění, pokud z něj nechce čerpat. Ústavní soud se nechce pouštět do podrobné polemiky na téma toho, do jaké míry má demokratický právní stát, založený na nedotknutelných hodnotách lidské důstojnosti a svobody, vůbec oprávnění určité jednání vyžadovat nebo dokonce sankcionovat; obecně vzato může mít stěžovatelka v některých názorech dokonce pravdu, nikoliv však ve světle daného případu. Je totiž zřetelné, že příslušné orgány nejednaly vytýkaným způsobem primárně proto, že by se stěžovatelka vyhýbala různým způsobům státní evidence, ale zejména v obavě o zdraví nezletilého dítěte; ostatní důvody byly jen podpůrné. Proto i stěžovatelčino přirovnání k braní rukojmí je přinejmenším přehnané.
Na tomto místě je vhodné v dané souvislosti zmínit i stěžovatelčino tvrzení, že celá podstata sporu má svůj původ v tom, že zvolila pro svou dceru jméno "Půlnoční bouře", které jí v matrice odmítli zaregistrovat, což prý vyvolalo další v žalobě popsané jednání; ačkoliv v tomto směru údajně navrhla celou řadu důkazů, jejich provedení bylo soudem odmítnuto jako nadbytečné, přesto jí tato skutečnost údajně byla přičtena k tíži. Ústavní soud neshledal, že by uvedená okolnost jakkoliv v řízení před soudy stěžovatelce přitížila a ztotožňuje se s názorem soudu prvního stupně, že by dokazování o tom, zda, kdy a jak vůbec došlo k návrhu uvedeného jména bylo z hlediska podstaty věci nadbytečné. Vždy je nutno zvažovat - v souladu s principem materiálního nahlížení na právo - zda by doplnění dokazování v požadovaném směru skutečně reálně mohlo vést k závěru, který by byl pro konkrétního stěžovatele příznivější. V daném případě však podle přesvědčení Ústavního soudu - jak je i z výše již uvedeného zřejmé - měly obecné soudy dostatek podkladů a důkazů pro řádné posouzení věci a vynesení rozsudku.
Stěžovatelka též namítla - s ohledem na nález sp. zn. II. ÚS 1191/08 ze dne 14. 4. 2009 (kde je uvedeno, že počínaje dnem 27. 4. 2006, kdy nabyl účinnosti zákon č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem je jediným postupem, jak se domoci náhrady nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci postup předvídaný zákonem č. 82/1998 Sb.) - že při řízení u soudů obou stupňů došlo k situaci, kdy nebyla dána pravomoc ve věci rozhodnout. Tu je nutno uvést, že situace byla ve zkoumaném případě na rozdíl od shora zmíněného nálezu procesně i věcně poněkud jiná. V daném případě stěžovatelka podala návrh na zahájení řízení přede dnem 27. 4. 2006 a také samotný soud prvního stupně rozhodl před tímto dnem (jeho napadený rozsudek je z 23. 3. 2006); nelze tedy dovozovat, že by stěžovatelka byla odňata svému zákonnému soudci, nebo že by nebyla dána pravomoc tohoto soudu ve věci rozhodnout. Ostatně, sama stěžovatelka se domáhala ve svém návrhu svých údajných nároků žalobou koncipovanou jako žaloba na ochranu osobnosti, k čemuž - ostatně i v ústavní stížnosti - obsáhle argumentovala. Proto se poukaz na uvedený nález jeví spíše jako pokus zvrátit z formálních důvodů závěry, ke kterým soudy v občanském soudním řízení dospěly.
Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou, že rozhodnutí o odejmutí dítěte, byť i dočasné, musí ze své povahy vždy sloužit pouze jako ultima ratio, v dané věci však orgánům veřejné moci zjevně nezbývala jiná možnost, neboť např. ukládání pořádkových pokut by se pochopitelně míjelo svým účinkem. To zejména proto, že v daném případě - jak vyplývá ze shora uvedeného - bylo třeba v zájmu dítěte jednat rychle, jelikož hrozilo nebezpečí z prodlení. Ústavní soud rovněž chápe, že milující matka pociťuje jakoukoliv manipulaci se svým dítětem, ke které nedala souhlas, úkorně, ve zkoumaném případě však důsledky předběžného opatření byly minimalizovány na únosnou míru, jestliže stěžovatelka měla téměř neustále možnost být se svojí dcerou a předběžné opatření bylo v přiměřené době zrušeno poté, co pominuly důvody jeho vydání. Ač by za jiných okolností určitá dílčí opomenutí nebo nepřesnosti jednajících orgánů veřejné moci (včetně určitých pasáží z odůvodnění rozsudků obecných soudů) mohla být způsobilá zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelky, v daném případě - a to je pro Ústavní soud stěžejní - k jejich porušení nevedla.
Se závěry napadených rozhodnutí, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě je tedy možno se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Lze jen zopakovat - podle názoru Ústavního soudu - že právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují. Je třeba znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a není jeho úkolem perfekcionisticky zkoumat věc samu z pozice práva podústavního.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu