ECLI:CZ:US:2011:1.US.2990.11.1
sp. zn. I. ÚS 2990/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Václavem Jansou, advokátem se sídlem Týnec 59, Dobrovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2011, čj. 6 Tdo 514/2011 - 35, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 12. 2010, čj. 5 To 100/2010 - 597, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2010, čj. 45 T 4/2010 - 510, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti L. K. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud") a rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Stěžovatel tvrdil, že:
1) v celém trestním řízení neměl obhájce, ač se jednalo o nutnou obhajobu. Obhájce mu byl totiž ustanoven nepříslušným orgánem, a to o jeden den dříve, než byl obviněn. Proto bylo opatření o ustanovení obhájce nezákonné a neúčinné;
2) senát soudu prvního stupně nebyl náležitě obsazen, neboť rozhodoval ve složení předseda senátu a dva přísedící, kteří neměli právnické vzdělání;
3) předsedkyně senátu byla z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučena, neboť ještě před ukončením řízení se k projednávané věci stěžovatele vyjadřovala do médií, mj. i ke skutkovým věcem a výši trestu, čímž vytvořila pochybnost o nestrannosti a spravedlivosti řízení;
4) po ukončení hlavního líčení ze dne 13. 10. 2010 bylo další odročeno na 19. 10. 2010 za účelem porady senátu a vyhlášení rozsudku, avšak nebyla dodržena zákonná lhůta tří dnů, v níž má být rozsudek vyhlášen [§128 odst. 3 trestního řádu (dále jen "TrŘ")];
5) užitím sousloví "čímž spáchal" v podané obžalobě byla porušena zásady presumpce neviny;
6) svědkyně L. S. byla vyslechnuta v jeho nepřítomnosti, z důvodu vysokého tlaku, který nelze považovat za zákonem stanovený důvod;
7) z výpovědi poškozeného vyplývá, že se jednalo o přestupek, neboť ke zranění poškozeného došlo nešťastnou shodou okolností. Návrh na doplnění znaleckého posudku v této souvislosti byl zamítnut, stejně jako doplňující výslech poškozeného;
8) provedené důkazy vyvracejí popis skutku poškozeným, proto měla být užita zásada v in dubio pro reo, neboť se nejednalo o cílený útok nožem;
9) odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 7 Tdo 410/2004, je přesvědčen, že v jeho věci nemohou být současně naplněny opětovnost a zvlášť nebezpečná recidiva, které lze kombinovat pouze u tzv. sériových vražd;
10) neměl být uznán vinným ani jako zvlášť nebezpečný recidivista, z důvodu absence délky doby, která uplynula od jeho posledního odsouzení;
11) navýšení trestní sazby odvolacím soudem je v podstatě dalším trestem za předchozí odsouzení;
12) byl zamítnut jeho návrh na doplnění dokazování dodatkem ke znaleckému posudku z oboru psychiatrie a klinické psychologie;
13) Nejvyšší soud ČR měl dovolání projednat ve veřejném zasedání.
Stěžovatel současně navrhl, aby mu Ústavní soud, do svého rozhodnutí, přerušil výkon trestu odnětí svobody.
Z připojených rozhodnutí vyplynulo zjištění, že rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "TrZ"), spáchaným zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 TrZ. Skutek spáchal tak, že bez jakékoliv zjevné příčiny nožem napadl poškozeného B. J. (dále jen "poškozený") v úmyslu jej usmrtit. Zasadil mu dvě řezné rány do levé oblasti krku. Pouze shodou šťastných okolností a díky aktivní sebeobraně poškozeného nedošlo ke smrti poškozeného v důsledku vykrvácení. Popsaného jednání se dopustil i přesto, že byl v roce 1994 odsouzen mj. i pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) TrZ, jako zvlášť nebezpečný recidivista, s úhrnným trestem v trvání čtrnácti let. Po vykonání celého trestu (v roce 2006) byl eskortován k nařízené ústavní psychiatricko-sexuologické léčbě. Odtud byl propuštěn v roce 2008.
Za shora označený skutek byl odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Z podnětu odvolání stěžovatele vrchní soud zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a jeho výkonu. Nově rozhodl tak, že při zachování právní kvalifikace uložil stěžovateli trest v trvání dvaceti tří let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Ústavní soud předně konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatele naprosto postrádá jakoukoli ústavněprávní argumentaci. Jedná se o doslovné opakování námitek, které byly předmětem ukončeného trestního řízení, s nimiž se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně zabývaly. S argumenty stěžovatele se ústavně konformním způsobem vypořádaly a vyložily, proč je považovaly za nedůvodné. Myšlenkové úvahy soudů a jejich závěry, vztahující se i k důkazní situaci, se zakládají na racionální argumentaci, která je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní. Mezi skutkovými zjištěními a právními závěry nebyl shledán extrémní nesoulad, napadená rozhodnutí jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy.
K argumentu stěžovatele, že v celém trestním řízení neměl obhájce, ač ho měl mít, lze odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 9) a usnesení Nejvyššího soudu (str. 10), z nichž vyplývá, že k ustanovení obhájce stěžovateli došlo opravdu o jeden den dříve, avšak v době, kdy již byly zahájeny úkony trestního řízení a stěžovatel byl omezen na osobní svobodě. Po zahájení trestního stíhání stěžovatel sám uvedl, že si obhájce volit nebude a využije ustanoveného obhájce, což také učinil a jeho služeb bez námitek následně využíval.
Pokud jde o "nesprávně obsazený senát", lze poukázat na již Nejvyšším soudem citované ustanovení §31 odst. 2 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, z něhož vyplývá, že: "Senáty krajského soudu se skládají z předsedy senátu a 2 přísedících, jestliže rozhodují jako soudy prvního stupně v trestních věcech". Přísedícím se rozumí mj. osoba způsobilá k právním úkonům, starší 30 let, bezúhonná, která nemusí mít právnické vzdělání, neboť představuje laický prvek v soudním rozhodování. V projednávané věci rozhodoval v prvním stupni krajský soud ve složení předseda senátu a dva přísedící, tzn. že složení senátu odpovídalo zákonným ustanovením (srov. str. 8 rozsudku odvolacího soudu a str. 7 usnesení Nejvyššího soudu). Neobstojí ani tvrzení stěžovatele o podjatosti předsedkyně senátu, z důvodu absence zákonem požadovaných podmínek pro její případné vyloučení z vykonávání úkonů v trestním řízení (viz str. 10 rozsudku odvolacího soudu a str. 8 - 9 usnesení Nejvyššího soudu).
Tvrzení stěžovatele, že soud prvního stupně nedodržel zákonnou lhůtu tří dnů určenou pro vyhlášení rozsudku (§128 odst. 3 TrŘ), sice odpovídá skutečnosti, ale překročení této lhůty nečiní zmíněný rozsudek ani nezákonný ani porušující ústavně zaručená práva stěžovatele. Jedná se totiž o lhůtu pořádkovou, jak správně uvedl odvolací soud, a nikoli o lhůtu propadnou, jak se mylně domnívá stěžovatel, odkazem na §219 odst. 3 TrŘ. Předmětné ustanovení se týká situací, kdy věc nebyla skončena a v odročeném hlavní líčení pokračuje proces dokazování.
Užití sousloví "čímž spáchal" samo o sobě nelze v žádném případě považovat za porušení zásady presumpce neviny. K postupu Nejvyššího soudu při rozhodování o dovolání stačí jen poukázat na znění §265r odst. 1 písm. a) TrŘ: "O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud ve veřejném zasedání. V neveřejném zasedání může učinit rozhodnutí o odmítnutí dovolání (§265i)". Podle §265i TrŘ Nejvyšší soud dovolání odmítne mj. jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V tomto případě Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné, proto v souladu s trestním řádem rozhodl v neveřejném zasedání. Nijak tedy do ústavně zaručených práv stěžovatele nezasáhl.
Neopodstatněné je i tvrzení stěžovatele o porušení jeho práv, k nimž mělo dojít výslechem svědkyně L. S. v jeho nepřítomnosti. Důvodem pro tento postup byl řádným způsobem osvědčený zdravotní stav svědkyně. Jejímu výslechu byl přítomen po celou dobu obhájce, kterému stěžovatel předal seznam otázek, který svědkyni položil. Po ukončení výslechu a předvedení stěžovatele zpět do soudní síně mu byl přehrán zvukový záznam výslechu. Stěžovatel na dotaz soudu uvedl, že nemá na svědkyni další dotazy (srov. str. 11 usnesení Nejvyššího soudu).
Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů je patrno, že se při hodnocení výpovědí poškozeného a stěžovatele pečlivě zabývaly i nepřesnostmi v jejich výpovědích jak jednotlivě, tak v návaznosti na ostatní provedené důkazy. Zejména poukazem na znalecký posudek posuzující zranění stěžovatele na hlavě a jeho mechanismus a stav popelníku v době ohledání, vyloučily obhajobu stěžovatele, že byl poškozeným napaden jako první popelníkem do hlavy a svým nožem jen reagoval na toto napadení. Naopak, s ohledem na provedené důkazy soud prvního stupně dospěl k jednoznačnému závěru, nemajíce pochybnosti, že to byl právě stěžovatel, kdo poškozeného bezdůvodně napadl a útok vedl opakovaně nožem s dlouhou čepelí do oblasti, kde jsou uloženy tepny a cévy, minimálně v úmyslu nepřímém poškozeného usmrtit.
Mezi skutkovými zjištěními, úvahami soudů, jejich právním posouzením a výsledným závěrem o vině stěžovatele a uloženým trestem je logická vazba a Ústavní soud považuje za nadbytečné znovu opakovat, na základě jakých částí svědeckých výpovědí a dalších důkazů obecné soudy konstruovaly svá skutková zjištění a právní závěr o spáchání uvedeného trestného činu stěžovatelem.
Jestliže soud prvního stupně (str. 15 rozsudku) a odvolací soud (str. 12 - 13 rozsudku) odmítly důkazní návrhy stěžovatele (další výslech poškozeného, doplnění znaleckých posudků), nelze v jejich postupu shledat porušení základních práv stěžovatele. Ze zásad spravedlivého procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou v řízení navrhovány. Soud však musí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl (srov. např. sp. zn. III. ÚS 369/04 a další, http://nalus.usoud.cz). Této povinnosti obecné soudy dostály, jak patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí, a nejedná se o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu, jak naznačoval stěžovatel. Soudy vyložily, proč jeho důkazním návrhům nevyhověly a svůj postoj dostatečně vysvětlily.
K námitce, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako zvlášť nebezpečná recidiva podle §41 odst. 1 TrZ, lze poukázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž obecné soudy uvedly, že podmínky zvlášť nebezpečné recidivy byly u stěžovatele naplněny jak po stránce formální (opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu a předchozí potrestání za stejný nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin), tak po materiální (všechny níže rozvedené skutečnosti ve svém souhrnu podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost). Obecné soudy, při posouzení splnění materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy, hodnotily vzájemný vztah projednávaného skutku a zvlášť závažného úmyslného trestného činu, pro nějž byl pachatel potrestán v minulosti, v kontextu jeho celého dosavadního života a další předchozí trestné činnosti. Vzaly v úvahu nejen dobu tří let, která uplynula od posledního odsouzení, resp. propuštění stěžovatele z výkonu trestu v roce 2006, ale také skutečnost, že stěžovatel nyní projednávanou trestnou činnost spáchal obdobným způsobem jako v případě předchozím, tj. útokem nožem na levou část krku (v předchozím případě poškozený útok stěžovatele nepřežil). S ohledem na negativní hodnocení osoby stěžovatele a všechna dřívější odsouzení za násilnou trestnou činnost dospěly k odůvodněnému závěru o sklonu stěžovatele k páchání násilné trestné činnosti a naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy. S uvedenými závěry obecných soudů Ústavní soud souhlasí a odkazuje na ně, aniž by bylo účelné tyto znovu opakovat či dále argumentačně rozvíjet (str. 18 - 19 rozsudku soudu prvního stupně, str. 13 - 14 rozsudku odvolacího soudu, str. 15 - 17 usnesení Nejvyššího soudu).
Rovněž byly splněny podmínky "opětovnosti" jako znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy a jako jednoho ze znaků zvlášť nebezpečné recidivy. Odkaz stěžovatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 410/2004, a z něho dovozované tvrzení, že tato kombinace je možná pouze při tzv. sérii vražd, je zjevně mylná. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud jednoznačně konstatoval, že: "(...) opětovnost a zvlášť nebezpečná recidiva, jako okolnosti podmiňující vyšší trestnost činu, mají sice společný základ v tom, že obě vycházejí ze spáchání dřívějšího trestného činu. Zatímco "opětovnost" vyjadřuje, že pachatel stejný trestný čin již dříve spáchal, "zvlášť nebezpečná recidiva" v tomto případě vyžaduje, aby pachatel alespoň zčásti vykonal trest za něj uložený. Z této rozdílnosti vyplývá, že obě uvedené okolnosti se mohou uplatnit současně, aniž by se jednalo o porušení zákazu dvojího přičítání téže okolnosti (§31 odst. 3 tr. zák.)". Tímto rozhodnutím pak došlo ke změně právního názoru uveřejněného pod č. 65/1992 Sb. rozh. tr., který vycházel z názoru, že uznat pachatele trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c) TrZ vinným jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 TrZ je možné až při odsouzení pachatele za třetí trestný čin vraždy, a to za předpokladu, že alespoň za jeden z předchozích dvou trestných činů již byl potrestán.
Na základě předložených podkladů Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by prokazovala, že by postupem obecných soudů došlo k tvrzeným zásahům do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí zřejmé, obecné soudy se věcí řádně a úplně zabývaly. Na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy a o výši trestu. V dané věci souhrn vzájemně souvisících, harmonujících a nepochybně zjištěných důkazů vedl výlučně k jedinému závěru, že právě stěžovatel, jako zvlášť nebezpečný recidivista, se pokusil úmyslně usmrtit poškozeného a dopustil se tím pokusu trestného činu vraždy. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily.
Ústavní soud respektuje princip dělby moci, na němž je založen ústavní systém České republiky a při své činnosti se musí řídit právními předpisy, které vymezují jeho postavení a kompetence, tj. zejména Ústavou České republiky a zákonem o Ústavním soudu. Může tedy vydat pouze takové rozhodnutí, ke kterému je oprávněn a nesmí svoji pravomoc překračovat. Proto odmítl ústavní stížnost v té části, v níž stěžovatel žádal, aby mu Ústavní soud do svého rozhodnutí přerušil výkon trestu. Jedná se totiž o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle §43 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný a jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu