ECLI:CZ:US:2011:1.US.3223.10.1
sp. zn. I. ÚS 3223/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. A. H., advokátky, zastoupené JUDr. Alešem Pillerem, advokátem, se sídlem Veselá 237/37, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 2010 č. j. 4 Nd 285/2010-101, za účasti Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včasné a řádně podané (po doložení právního zastoupení) ústavní stížnosti stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu a navrhla jeho zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy, zejména právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a dalšími ustanoveními Listiny a Ústavy.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 2010 č. j. 4 Nd 285/2010-101 bylo rozhodnuto tak, že "předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci JUDr. Jan Zavrtálek není vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 Co 127/2010". Nejvyšší soud uzavřel, že nebyly zjištěny žádné okolnosti svědčící pro pochybnosti o nepodjatosti jmenovaného soudce, naopak charakter námitek stěžovatelky byl posouzen jako nesouhlas stěžovatelky s postupem soudce v konkrétní věci, což důvodem k vyloučení není [§14 odst. 4 o. s. ř.].
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že postup jmenovaného soudce, který odmítl odročit jednání při doložené pracovní neschopnosti stěžovatelky, dokládá dostatečně jeho podjatost vůči osobě stěžovatelky. Stěžovatelka považuje stav pracovní neschopnosti za "zákonnou překážku," pro kterou se nemůže účastnit jednání soudu. Postup jmenovaného soudce považuje za nezákonný a neústavní, svědčící pro podjatost vůči stěžovatelce. Zároveň stěžovatelka namítla, že postupem Nejvyššího soudu ji byla upřena možnost vznést námitku podjatosti vůči soudcům senátu 4 Nd.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K základnímu právu na projednání věci nezávislým a nestranným soudem dle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva", Ústavní soud připomíná, že například v usnesení ze dne 7. 7. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1288/08 odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 6. 2005 ve věci Chmelíř proti České republice (stížnost č. 64935/01; dostupno ve volně přístupné databázi Evropského soudu HUDOC na adrese http://www.echr.coe.int a v českém překladu na www stránkách ministerstva spravedlnosti - vládního zmocněnce na adrese http://www.justice.cz), kde v odstavcích 55 a 56 ESLP uvedl, že je nezbytně nutné, aby soudy v demokratické společnosti vzbuzovaly důvěru u veřejnosti a mnohokrát zdůraznil, že musí být nestranné. Nestrannost ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy nutno posuzovat ve dvou krocích: první spočívá ve snaze zjistit osobní přesvědčení dotyčného soudce v dané věci, druhý pak směřuje k ujištění, že osoba soudce nabízí dostatečné záruky vyloučení všech důvodných pochybností. Soudce je pokládán za nestranného, dokud není prokázán opak. Při objektivním posuzování nestrannosti se zjišťuje, zda nezávisle na chování soudce lze na základě určitých ověřitelných skutečností zpochybnit jeho nestrannost, přičemž i zdání může mít jistý význam. Při posuzování, zda je v dané věci dán oprávněný důvod pro pochybnosti o nestrannosti soudce, se proto zvažuje také stanovisko účastníka, jež však není zcela rozhodující. Určujícím je, zda lze obavy účastníka považovat za objektivně odůvodněné.
Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu plyne, že v intencích uvedených kritérií se v konkrétních podmínkách ustanovení §14 odst. 1 a 4 o. s. ř. námitkami stěžovatelky zabýval, přičemž neshledal, že by jmenovaný soudce měl ke stěžovatelce jiný poměr než úřední. Rovněž Nejvyšší soud přesvědčivě uvedl, že pokud má být podjatost založena stěžovatelkou zpochybněným postupem soudce, který samotné potvrzení o pracovní neschopnosti neuznal jako dostatečný doklad svědčící o nemožnosti zúčastnit se soudního jednání ze zdravotních důvodů, lze takovou námitku odmítnout s odkazem na §14 odst. 4 o. s. ř. V tomto ohledu je napadené usnesení řádně a logicky odůvodněno a Ústavní soud nenachází oporu pro úvahy o jeho protiústavnosti. Pokud stěžovatelka (v rozsahu jedné věty) uvedla rovněž, že jí nebylo umožněno vznést námitku podjatosti vůči členům senátu 4 Nd Nejvyššího soudu, konstatuje Ústavní soud, že jako advokátce, tedy osoby znalé činnosti soudů, jí nic nebránilo si potřebnou informaci o složení senátu opatřit jinými prostředky. Především pak ani z ústavní stížnosti ani z jiných okolností věci neplyne, že by stěžovatelka měla vážný a podložený úmysl takovou námitku skutečně uplatnit, neboť ji ani v ústavní stížnosti nijak nekonkretizuje a podjatost kteréhokoliv člena senátu 4 Nd ani netvrdí. Ústavní soud přitom ve své judikatuře nepřiznává účelově či formálně vzneseným námitkám ústavní opodstatněnost.
V ústavní stížnosti tak nebylo shledáno nic, co by odůvodňovalo kasační výrok Ústavního soudu.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. 6. 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu