ECLI:CZ:US:2008:4.US.1288.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1288/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. července 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti 1. K. S. a 2. E. S., obou zastoupených Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 20. 12. 2007 čj. 73 Co 38/2007-228 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 7. 9. 2005 čj. 15 C 109/2002-163, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 5. 9. 2007 čj. 15 C 109/2002-205 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 22. 5. 2008 se K. S. a E. S. (dále jen "stěžovatelé", případně "žalobci") domáhali, aby Ústavní soud z důvodů porušení ústavnosti nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o určení ležící pozůstalosti.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývají následující skutečnosti.
V restitučním řízení se právní nástupci původního vlastníka předmětného majetku, tj. manželka a syn K., domáhali podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), vydání nemovitostí konfiskovaných podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb.; nebyli však úspěšní, neboť jejich právní předchůdce nesplňoval podmínky zákonem o půdě stanovené. Svá práva proto následně uplatnili u soudu v civilním řízení podle obecných předpisů občanskoprávních.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 7. 9. 2005 ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 5. 9. 2007 zamítl žalobu na určení, že pozemky tam uvedené tvoří ležící pozůstalost po otci žalobců E. S.; prvnímu žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a žalobcům uložil povinnost zaplatit druhému žalovanému náklady řízení 6 570,- Kč a 502,- Kč. Dospěl k závěru, že na straně žalobců byl dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení; majetek zabavený státem před 25. 2. 1948 však lze vymáhat jen podle restitučních zákonů, takže nebylo možné, aby ten, kdo usiloval o navrácení majetku žalobou na určení nebo vydání vlastnictví, uspěl.
Dne 20. 12. 2007 Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem doplňujícím potvrdil (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a prvním žalovaným (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným (výrok III.). Po přezkoumání věci shledal, že odvolání nebylo důvodné. Odkázal na skutková zjištění okresního soudu a konstatoval, že majetek otce žalobců byl konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb. Poukázal na stanovisko Pl. ÚS-st. 21/05 a dospěl k závěru, že žalobci na požadovaném určení naléhavý právní zájem neměli, neboť bylo vyloučeno, aby účastníci neúspěšní v restitučním řízení se úspěšně domáhali určení vlastnictví, v daném případě určení ležící pozůstalosti, neboť by tím docházelo k obcházení cílů a smyslu restitučního zákonodárství. Třebaže okresní soud dospěl k opačnému závěru, byl jeho rozsudek ve spojení s rozsudkem doplňujícím, kterým žalobu zamítl, i tak věcně správný.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně bylo "zaútočeno na jejich právo domoci se prostřednictvím dědického řízení majetku, který zde zůstal v podobě ležící pozůstalosti po jejich otci", čímž bylo porušeno základní právo na ochranu majetku dle článku 11 odst. 1 Listiny, resp. článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
Stěžovatelé argumentovali obdobně jako ve své předcházející ústavní stížnosti IV. ÚS 2645/07, lišící se pouze předmětem ležící pozůstalosti, odmítnuté pro zjevnou neopodstatněnost dne 2. 6. 2008.
Dle přesvědčení stěžovatelů obecné soudy neprováděním dokazování ohledně otázky, zda ke konfiskaci nemovitostí skutečně došlo, dostatečně nezjistily skutkový stav. Jejich postup považují za "porušující ústavnost a ochranu lidských práv v zemi, který má za následek znemožnění realizace jejich dědického práva s přímým dopadem do jejich majetkových nároků, neboť legitimně očekávají, že jako synům zůstavitele jim bude bývalý otcův majetek, po odečtení podílu jejich sester, odevzdán."
"Jurisdikční libovůle" soudů první i druhé instance byla podle názoru stěžovatelů zároveň základem pro zbavení se své nezávislosti a nestrannosti. Obecné soudy místo toho, aby přezkoumaly všechny aspekty sporu, se prohlásily za vázány rozhodnutím Nejvyššího soudu 31 Cdo 1222/2001 a stanoviskem Pl. ÚS-st. 21/05. V postupu odvolacího soudu stěžovatelé spatřovali resignaci na svoji nezávislost, neboť citovaný rozsudek Nejvyššího soudu nebyl akceptován občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu a nebyl publikován. Nezávazné bylo i stanovisko Pl. ÚS-st. 21/05. Podle stěžovatelů: "Jestliže odvolací soud opřel své právní závěry o pro něj nezávazné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nebo soudu Ústavního a nikoliv o obsah spisu a řádně provedená skutková zjištění, stal se soudem závislým, tudíž i soudem stranícím."
Stěžovatelé dále tvrdili, že rozsudek odvolacího soudu není dostatečně odůvodněn a je absolutně nesrozumitelný.
Stěžovatelé se také cítili být diskriminováni postupem obecných soudů, "které za užití účelové konstrukce o nedostatku naléhavého prvního zájmu se vyhnuly řádnému kontradiktornímu řízení, a tím zároveň poskytly žalovaným ve sporu nepatřičnou výhodu, neboť tito nebyli nuceni řádně prokazovat svá tvrzení, pokud je vůbec činili."
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný, z důvodů - jak z dalšího patrno - obdobných jako ve stěžovatelům již doručeném usnesení ze dne 2. 6. 2008 IV. ÚS 2645/07.
Podstatou ústavní stížnosti je především tvrzení stěžovatelů, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byl porušen článek 11 odst. 1 Listiny, který - obdobně jako článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě - zaručuje každému základní právo vlastnit majetek a pokojně jej užívat.
Ústavní soud připomíná, že předpokladem opodstatněnosti tohoto tvrzení je především zjištění, že stěžovatelé v době rozhodování obecných soudů o žalobě na určení vlastnictví majetek chráněný citovanými články Listiny a Úmluvy skutečně vlastnili či z relevantního důvodu užívali. Z ustálené judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že pokud je článkem 11 odst. 1 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45)].
"Majetkem" ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, může být buď "existující majetek", nebo za určitých podmínek i ocenitelná hodnota, včetně pohledávek, o nichž stěžovatelé mohou tvrdit, že mají přinejmenším "legitimní naději", že budou konkretizovány [viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") o nepřijatelnosti ze dne 10. 7. 2002 ve věci Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, stížnost č. 39794/98, odst. 52 a násl., uveřejněné ve volně přístupné databázi Evropského soudu HUDOC na adrese http://www.echr.coe.intu a v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 4/2002]. Vždy však je třeba vycházet z konkrétních okolností daného případu.
Za legitimní naději tak nelze dle přesvědčení Ústavního soudu považovat očekávání účastníků, že v řízení o určení, že nemovitosti v žalobě specifikované tvoří ležící pozůstalost po E. S., který byl jejich vlastníkem až do své smrti dne 27. 7. 1944, bude žalobnímu návrhu vyhověno. Je zřejmé, že v takových věcech až do pravomocného rozhodnutí bude panovat vždy nejistota.
Z uvedených skutečností nelze než dovodit, že stěžovatelé nemohli oprávněně tvrdit, že byli vlastníky majetku ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny, případně článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, resp. že ve vztahu k ležící pozůstalosti měli legitimní naději, že se stanou (z části) jejími dědici. Ústavní soud proto shledal tvrzení stěžovatelů o porušení článku 11 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě zjevně neopodstatněným.
Podstatu tvrzení stěžovatelů o porušení čl. 36 Listiny Ústavní soud spatřuje především v nesouhlasu s právním posouzení jejich věci obecnými soudy. V této souvislosti Ústavnímu soudu nezbývá než poukázat na své stanovisko ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ve věci žaloby na určení vlastnického práva, publikované jako sdělení č. 477/2005 Sb., dle jehož bodu II. výroku "Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy." Uvedené stanovisko bylo v době rozhodování odvolacího soudu veřejně dostupné a mj. se promítlo i do nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006 ve věci II. ÚS 14/04 (Sb. n. u., sv. 40, str. 169).
Výše uvedeným stanoviskem a nálezem byl při rozhodování této ústavní stížnosti senát Ústavního soudu vázán; jak totiž bylo zřetelně vyjádřeno v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 11/02, " ... nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR). " (Sb.n.u., sv. 30, str. 309 a 319; publikováno na www.judikatura.cz).
Vzhledem k tomu, že podmínky pro změnu vlastní judikatury, blíže konkretizované ve výše citovaném sdělení č. 477/2005 Sb., dle přesvědčení senátu nejsou dány, postrádal by i případný vyhovující nález v dané věci jakoukoliv efektivnost, neboť i po případné kasaci stěžovaných rozhodnutí byly by obecné soudy povinny respektovat právní názory v tomto stanovisku prezentované (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava") a v konečném důsledku by takový nález vedl pouze ke zbytečným průtahům v řízení a zvýšeným nákladům řízení, což obé dotklo by se práv stěžovatelů negativně.
K nesouhlasu stěžovatelů s procesním postupem nalézacího soudu při dokazování Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování tuto zásadu respektují, jak se v posuzované věci dle přesvědčení Ústavního soudu stalo, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].
Uvedený princip pak Ústavní soud dále konkretizoval v nálezu III. ÚS 84/94 [Sb. n. u., sv. 3, str. 257 (260)], kde uvedl, že je-li v konkrétním případě na první pohled zřejmé, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními (resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají), nutno je považovat za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy. Ústavní soud je toho názoru, že k této situaci ve věci stěžovatelů nedošlo.
K tvrzení o absenci nezávislosti a nestrannosti obecných soudů Ústavní soud poukazuje na rozsudek Evropského soudu ze dne 7. 6. 2005 ve věci Chmelíř proti České republice, stížnost č. 64935/01, kde v odstavcích 55. a 56. je uvedeno následující:
"55. Soud připomíná, že je nezbytně nutné, aby soudy v demokratické společnosti vzbuzovaly důvěru u veřejnosti ..... . Proto již mnohokrát zdůraznil, že soud musí být nestranný.
Nestrannost se ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy posuzuje ve dvou krocích: první spočívá ve snaze zjistit osobní přesvědčení dotyčného soudce v daném případě; druhý pak směřuje k ujištění, že osoba soudce nabízí dostatečné záruky vyloučení všech důvodných pochybností v tomto směru (...).
56. Soudci jsou pokládáni za nestranné, dokud není prokázán opak (...). Při objektivním posuzování nestrannosti se zjišťuje, zda nezávisle na chování soudce lze na základě určitých ověřitelných skutečností zpochybnit jeho nestrannost, přičemž i zdání může mít jistý význam. Z toho vyplývá, že při posuzování, zda je v dané věci dán oprávněný důvod pro pochybnosti o nestrannosti soudce, se zvažuje také stanovisko obviněného, to však není zcela rozhodující. Určujícím je, zda lze obavy dotyčné osoby považovat za objektivně odůvodněné (...)."
V projednávaném případě nenabyl Ústavní soud přesvědčení, že by zde existovaly jakékoliv skutečnosti nasvědčující osobní zaujatosti soudců nalézacího nebo odvolacího soudu; v tomto směru ostatně ústavní stížnost jakákoliv konkrétní tvrzení ani neobsahuje. Navíc je zřejmé, že případnou námitku podjatosti měli stěžovatelé uplatnit již v řízení před obecnými soudy a pokud tak neučinily, nelze k ní v řízení o ústavní stížnosti přihlédnout.
Ústavní soud nemohl akceptovat ani námitku stěžovatelů vytýkající nalézacímu a odvolacímu soudu rezignaci na vlastní nezávislost respektováním rozhodnutí Nejvyššího soudu případně Ústavního soudu. K vázanosti obecných soudů judikaturou Ústavní soud připomíná, že princip, dle něhož ve věci rozhodující obecné soudy berou v potaz odpovídající judikáty Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, je v naprostém souladu s principem právního státu, jehož významným prvkem je i princip právní jistoty, projevující se mj. v tom, že v podobných skutkových případech obecné soudy rozhodují podobně.
Tvrzení stěžovatelů o diskriminaci postupem obecných soudů postrádá jakoukoliv podrobnější a seriozní skutkovou i ústavněprávní argumentaci, a proto je nelze posoudit než jako zjevně neopodstatněné.
V projednávaném případě Ústavní soud také dospěl k závěru, že ve věci rozhodující nalézací soud i soud odvolací uvedly dostatečně jasně základní důvody, z nichž vycházely, a v jejich postojích neshledal žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
Pro důvody takto vyložené Ústavní soud návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. července 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu