ECLI:CZ:US:2008:4.US.2645.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2645/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. června 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti 1. K. S. a 2. E. S., obou zastoupených Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 29. 5. 2007 čj. 36 Co 445/2006-129 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 24. 3. 2006 čj. 8 C 83/2002-98 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 8. 10. 2007 se K. S. a E. S. (dále jen "stěžovatelé", případně "žalobci") domáhali, aby Ústavní soud nálezem z důvodů porušení ústavnosti zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o určení ležící pozůstalosti.
II.
Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 8 C 83/2002 vyplývají následující skutečnosti.
Žalobou podanou k soudu dne 1. 7. 2002 se žalobci domáhali určení, že nemovitosti v žalobě specifikované tvoří ležící pozůstalost po E. S., který byl jejich vlastníkem až do své smrti dne 27. 7. 1944. Žalobci jsou děti zůstavitele. Právní předchůdci žalovaných předmětné nemovitosti, tvořící původně zemědělskou usedlost č. 6 v Horním Jindřichově s přilehlými pozemky, nabyli na základě přídělové listiny vydané MPF Ministerstva zemědělství v Praze jako majetek konfiskovaný dekretem presidenta republiky č. 12/1945 Sb.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 24. 3. 2006 žalobu na určení zamítl na základě ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva (výroky I. a II.). Ve výrocích III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Dne 29. 5. 2007 Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Přezkumem věci shledal, že skutková zjištění okresního soudu jsou správná a úplná; doplnil, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství a poukázal na příslušnou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně bylo "zaútočeno na jejich právo domoci se prostřednictvím dědického řízení majetku, který zde zůstal v podobě ležící pozůstalosti po jejich otci", čímž bylo porušeno základní právo na ochranu majetku dle článku 11 odst. 1 Listiny, resp. článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
Dle přesvědčení stěžovatelů obecné soudy neprováděním dokazování ohledně otázky, zda ke konfiskaci nemovitostí skutečně došlo, dostatečně nezjistily skutkový stav. Jejich postup považují za "porušující ústavnost a ochranu lidských práv v zemi, který má za následek znemožnění realizace jejich dědického práva s přímým dopadem do jejich majetkových nároků, neboť legitimně očekávají, že jako synům zůstavitele jim bude bývalý otcův majetek, po odečtení podílu jejich sester, odevzdán."
"Jurisdikční libovůle" soudů první i druhé instance byla podle názoru stěžovatelů zároveň základem pro zbavení se své nezávislosti a nestrannosti. Obecné soudy místo toho, aby přezkoumaly všechny aspekty sporu, se prohlásily za vázány rozhodnutím Nejvyššího soudu 31 Cdo 1222/2001 a stanoviskem pl. ÚS st. 21/05. V postupu odvolacího soudu stěžovatelé spatřují resignaci na svoji nezávislost, neboť citovaný rozsudek Nejvyššího soudu nebyl akceptován občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu a nebyl publikován. Nezávazné je i stanovisko pl. ÚS st. 21/05. Podle stěžovatelů "Jestliže odvolací soud opřel své právní závěry o pro něj nezávazné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nebo soudu Ústavního a nikoliv o obsah spisu a řádně provedená skutková zjištění, stal se soudem závislým, tudíž i soudem stranícím."
Stěžovatelé se cítí být diskriminováni postupem obecných soudů, "které za užití účelové konstrukce o nedostatku naléhavého prvního zájmu se vyhnuly řádnému kontradiktornímu řízení, a tím zároveň poskytly žalovaným ve sporu nepatřičnou výhodu, neboť tito nebyli nuceni řádně prokazovat svá tvrzení, pokud je vůbec činili."
IV.
Okresní soud v Děčíně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah svého rozsudku a spisu.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je především tvrzení stěžovatelů, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byl porušen článek 11 odst. 1 Listiny, který - obdobně jako článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě - zaručuje každému základní právo vlastnit majetek a pokojně jej užívat, včetně základního práva na dědění majetku.
Ústavní soud připomíná, že předpokladem opodstatněnosti tohoto tvrzení je především zjištění, že stěžovatelé majetek chráněný citovanými články Listiny a Úmluvy skutečně vlastnili či z relevantního důvodu užívali. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud je článkem 11 odst. 1 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45)].
Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") "majetkem" ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě může být buď "existující majetek" nebo majetkové hodnoty, včetně pohledávek, o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším "legitimní naději", že budou konkretizovány (viz např. jeho rozhodnutí o nepřijatelnosti ze dne 10. 7. 2002 ve věci Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, stížnost č. 39794/98, odst. 52 a násl., uveřejněné ve volně přístupné databázi Evropského soudu HUDOC na adrese http://www.echr.coe.intu a v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 4/2002). Jinak řečeno, budoucí právo může být považováno za "majetek", pouze pokud již bylo nabyto nebo pokud je předmětem pohledávky, která je určitá. Ani naději na uznání vlastnického práva, které dotyčná osoba nemá možnost reálně vykonávat, nelze pokládat za "majetek" a stejně tak je tomu v případě podmíněné pohledávky, která zaniká nesplněním podmínky (viz rozsudek Evropského soudu ze dne 14. 2. 2008 ve věci Glaser proti České republice, stížnost č. 55179/00, odst. 49 a násl., uveřejněný ve volně přístupné databázi Evropského soudu HUDOC na adrese http://www.echr.coe.int a v českém překladu na www stránkách ministerstva spravedlnosti - vládního zmocněnce na adrese http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=390).
Za legitimní naději tak nelze dle přesvědčení Ústavního soudu považovat očekávání účastníků, že v řízení o určení, že nemovitosti v žalobě specifikované tvoří ležící pozůstalost po E. S., který byl jejich vlastníkem až do své smrti dne 27. 7. 1944, bude žalobnímu návrhu vyhověno, resp. nevyhověno. Je zřejmé, že v takových věcech až do pravomocného rozhodnutí bude panovat vždy nejistota.
Z uvedených skutečností nelze než dovodit, že stěžovatelé nemohli oprávněně tvrdit, že byli vlastníky majetku ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny, případně článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, resp. že ve vztahu k ležící pozůstalosti měli legitimní naději, že se stanou (z části) jejími dědici. Ústavní soud proto shledal tvrzení stěžovatelů o porušení článku 11 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě zjevně neopodstatněným.
Podstatu tvrzení stěžovatelů o porušení čl. 36 Listiny Ústavní soud spatřuje především v nesouhlasu s právním posouzení jejich věci obecnými soudy. V této souvislosti Ústavnímu soudu nezbývá než poukázat na své stanovisko ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 ve věci žaloby na určení vlastnického práva, publikované jako Sdělení č. 477/2005 Sb., dle jehož bodu II. výroku "Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy." Uvedené stanovisko bylo v době rozhodování odvolacího soudu veřejně dostupné a mj. se promítlo i do nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006 ve věci II. ÚS 14/04 (Sb. n. u., sv. 40, str. 169).
Výše uvedeným stanoviskem a nálezem byl při rozhodování této ústavní stížnosti senát Ústavního soudu vázán, a to přesto, že soudce zpravodaj v nyní projednávané věci pro citované stanovisko nehlasoval, publikoval k němu svůj nesouhlas, přičemž ani dnes nemá důvodu takto vyjádřený disent přehodnocovat. Jak totiž bylo zřetelně vyjádřeno v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 11/02, " ... nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR). " (Sb.n.u., sv. 30, str. 309 a 319).
Vzhledem k tomu, že podmínky pro změnu vlastní judikatury, konkretizované ve výše citovaném sdělení č. 477/2005 Sb., dle přesvědčení senátu v současné době nejsou dány, postrádal by i případný vyhovující nález v dané věci jakoukoliv efektivnost, neboť i po případné kasaci stěžovaných rozhodnutí byly by obecné soudy povinny respektovat právní názory v tomto stanovisku prezentované (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky) a v konečném důsledku by takový nález vedl pouze ke zbytečným průtahům v řízení a zvýšeným nákladům řízení, což obé dotklo by se práv stěžovatelů negativně.
K nesouhlasu stěžovatelů s procesním postupem nalézacího soudu při dokazování Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř., §2 odst. 6 tr. ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování tuto zásadu respektují, jak se v posuzované věci dle přesvědčení Ústavního soudu stalo, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv.1, str. 41 (45-46)].
Uvedený princip pak Ústavní soud dále konkretizoval v nálezu III. ÚS 84/94 [Sb. n. u., sv. 3, str. 257 (260)], kde uvedl, že je-li v konkrétním případě na první pohled zřejmé, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními (resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají), nutno je považovat za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy České republiky. Ústavní soud je toho názoru, že k této situaci ve věci stěžovatelů nedošlo.
K tvrzení o absenci nezávislosti a nestrannosti obecných soudů Ústavní soud poukazuje na rozsudek Evropského soudu ze dne 7. 6. 2005 ve věci Chmelíř proti České republice, stížnost č. 64935/01, kde v odstavcích 55. a 56. je uvedeno následující:
"55. Soud připomíná, že je nezbytně nutné, aby soudy v demokratické společnosti vzbuzovaly důvěru u veřejnosti ..... . Proto již mnohokrát zdůraznil, že soud musí být nestranný.
Nestrannost se ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy posuzuje ve dvou krocích: první spočívá ve snaze zjistit osobní přesvědčení dotyčného soudce v daném případě; druhý pak směřuje k ujištění, že osoba soudce nabízí dostatečné záruky vyloučení všech důvodných pochybností v tomto směru (Pullar proti Spojenému království, rozsudek ze dne 10. června 1996, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1996-III, §30).
56. Soudci jsou pokládáni za nestranné, dokud není prokázán opak (Cianetti proti Itálii, č. 55634/00, odst. 37, ze dne 22. dubna 2004). Při objektivním posuzování nestrannosti se zjišťuje, zda nezávisle na chování soudce lze na základě určitých ověřitelných skutečností zpochybnit jeho nestrannost, přičemž i zdání může mít jistý význam. Z toho vyplývá, že při posuzování, zda je v dané věci dán oprávněný důvod pro pochybnosti o nestrannosti soudce, se zvažuje také stanovisko obviněného, to však není zcela rozhodující. Určujícím je, zda lze obavy dotyčné osoby považovat za objektivně odůvodněné (Ferrantelli a Santangelo proti Itálii, rozsudek ze dne 7. srpna 1996, Sbírka 1996-III, odst. 58; Morel proti Francii, č. 34130/96, odst. 42, ESLP 2000-VI)."
V projednávaném případě nenabyl Ústavní soud přesvědčení, že by zde existovaly jakékoliv skutečnosti nasvědčující osobní zaujatosti soudce Okresního soudu v Děčíně, či soudců senátu odvolacího soudu; v tomto směru ostatně ústavní stížnost jakákoliv konkrétní tvrzení ani neobsahuje. Navíc je zřejmé, že případnou námitku podjatosti soudce měli stěžovatelé uplatnit již v řízení před obecnými soudy a pokud tak neučinily, nelze k ní v řízení o ústavní stížnosti přihlédnout.
Ústavní soud nemohl akceptovat ani námitku stěžovatelů vytýkající nalézacímu a odvolacímu soudu resignaci na vlastní nezávislost respektováním rozhodnutí Nejvyššího soudu případně Ústavního soudu. K vázanosti obecných soudů judikaturou Ústavní soud připomíná, že princip, dle něhož ve věci rozhodující obecné soudy berou v potaz odpovídající judikáty Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, je v naprostém souladu s principem právního státu, jehož významným prvkem je i princip právní jistoty, projevující se mj. v tom, že v podobných skutkových případech obecné soudy rozhodují podobně.
Tvrzení stěžovatelů o diskriminaci postupem obecných soudů postrádá jakoukoliv podrobnější a seriozní skutkovou i ústavněprávní argumentaci, a proto je nelze posoudit než jako zjevně neopodstatněné.
V projednávaném případě Ústavní soud také dospěl k závěru, že ve věci rozhodující nalézací soud i soud odvolací uvedly dostatečně jasně základní důvody, z nichž vycházely, a v jejich postojích neshledal žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. června 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu