ECLI:CZ:US:2011:1.US.3236.10.1
sp. zn. I. ÚS 3236/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. C., zastoupeného JUDr. Miroslavem Rybářem, advokátem, se sídlem Dýšinská 476, 109 00 Praha 10, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 9 T 9/2009, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 8 To 5/2010, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 914/2010, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 11. 2010, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 9 T 9/2009 (dále jen "rozsudek"), kterým byl shledán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 8 To 5/2010 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 914/2010 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení vrchního soudu.
Stěžovatel především nadále trvá na tom, že danou vraždu stopařky nespáchal. To, že se svědku Č. s takovýmto činem svěřil, bylo pouze projevem jeho specifického humoru. Odůvodněními obecných soudů se jako červená niť vine tvrzení, že jen pachatel předmětného trestného činu, tedy stěžovatel, mohl mít takové informace, jaké sděloval svědkovi Č. - viz str. 24 rozsudku, kde se konstatuje, že stěžovatel znal podrobnosti o zranění poškozené, rozšklebené ráně na krku a úderech rukou do hlavy, a str. 3 usnesení Nejvyššího soudu, kde se uvádí, že soudy v tomto směru vycházely z toho, že popis okolností činu tak jak jej stěžovatel podal v jeho rozhovorech se svědkem Č. byl natolik podrobný, konkrétní a zejména shodný s objektivně zjištěnými skutečnostmi, že je vyloučeno, aby stěžovatel měl tyto poznatky z jiného titulu, např. televize, jak v rámci obhajoby uváděl. Dle stěžovatele však za situace, kdy násilné usmrcení poškozené D. J. bylo po delší dobu neobjasněno a náhle se objevil svědek Č., který sdělil orgánům činným v trestním řízení, že se mu stěžovatel svěřuje s rozhodujícími skutkovými okolnostmi tvz. Keteňské vraždy, byly ostatní důkazy zmanipulovány tak, aby stěžovatel mohl být odsouzen. To se dělo za pasivní účasti ex offo obhájce z Nového Bydžova, který je opakovaně ustanovován soudem převážně u závažných trestných činů s kvalifikovanými skutkovými podstatami a nikoliv i např. v odměně obhájce nezajímavých řízeních zkrácených.
Konkrétněji poukazuje na doplnění znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, posudku k pitvě č. 349/2005. Primárně se znalci domnívali, že hlavní řezná rána na krku poškozené byla vedena odlamovacím kobercovým nožem, jehož část byla nalezena na místě činu. Následně, po objevení stěžovatele s jeho loveckými noži, se prvotní tvrzení znalců doplnilo tak, aby poškozené řezná rána v oblasti krku nevznikla nožem kobercovým, nýbrž nožem loveckým (viz str. 20 odůvodnění rozsudku).
V tabulce v doplnění znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, posudku k pitvě č. 349/2005, stěžovatel navíc shledává nesrovnalost v tom směru, že v odposleších opakovaně konstatoval: "Tady v tý oblasti je to hrozně měkký, vytáhl jsem nůž a udělal prostě fik. Je to jako do sulcu, pak se to rozšklebí." Stěžovatel tedy uváděl, že to hrozně jednoduchý ("udělal fik"), na straně druhé svědek Č. hovoří o daní nože na krk a ježdění s ním v ráně a i doplnění znaleckého posudku uvádí, že zraňující nástroj se pohyboval v prvotně vzniklé ráně opakovaně a tím způsoboval přerušení hlubších struktur měkkých tkání a orgánů krku až ke krčním obratlům. Tvrzení svědka Č. o opakovaném pohybu nože v ráně mu bylo vloženo do úst orgány činnými v trestním řízení přípravném, když jim recesista C. přišel do rány.
Naproti tomu se týče řezného poranění na břiše poškozené, znalosti stěžovatele (byť má být vrahem) o této rozhodující skutkové okolnosti absentují - tato skutková okolnost na rozdíl od jiných totiž nikdy nebyla zmíněna ve veřejných sdělovacích prostředcích, kterými se nechal ke své roli keteňského vraha inspirovat. Stěžovatel také vždy hovoří o velkém loveckém noži a nikoliv noži kobercovém. Právě kobercovým nožem (jehož část se též nalezna na místě činu) však byla, dle závěrů znalců v doplnění znaleckého posudku, způsobena povrchní řezná rána v oblasti břicha poškozené.
Stěžovatel též připomíná absenci jakýchkoliv relevantních stop na stěru z pod nehtů pravé (stopa č. 7) i levé (stopa č. 8) ruky poškozené a pokazuje na věcnou stopu č. 6 (bílý papírový kapesník) a biologickou stopou č. 14 (nedopalek cigarety), kde byl zjištěn úplný DNA profil neznámého muže. U věcné stopy č. 2 (propisovací tužka černo vínové barvy) byl získán dokonce smíšený DNA profil dvou osob. Oběti trestných činů se při takovýchto skutkových okolnostech obvykle (byť neúčinně) brání a proto kdyby byl útočník pouze jediný a poškozená měla ruce volné, stěry z pod jejích nehtů by zajisté vykázaly pozitivní výsledek. Tak tomu však nebylo, neboť poškozené zřejmě držel ruce spolupachatel, když pachatel jí drže hlavu v silném záklonu opakovaně prořezával oblast krku. Jiný mechanismus vzniku poranění poškozené není ani možný.
Stěžovatel dále považuje za nutné se vyjádřit ke skutečnosti uvedené v usnesení Nejvyššího soudu na str. 4, že nalézacímu soudu potvrdili agresivitu až sadismus v oblasti intimního soužití bývalé intimní přítelkyně stěžovatele a že to rovněž vyplývá ze záznamů soukromé psychiatričky MUDr. Z. E. v Trutnově. Uvádí, že je pravdou, že s některými bývalými intimními partnerkami si hrál na znásilnění, ovšem to je dle něj "celkem běžná praxe i v lepších rodinách." Z lékařské dokumentace uvedené soukromé psychiatričky pak vyplývá, že v rozhodné době, kdy byla vražda spáchána, měl fungující partnerský vztah a byl spokojený a též, že sice praktikuje při sexu různé věci, které souvisí s násilím, ale je to vždy se souhlasem partnerky.
Stěžovatel navíc poukazuje na závěry znaleckého posudku ze dne 8. 2. 2010 vypracovaného soudním znalcem z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a sexuologie MUDr. J. Š. PhD., ke kterému jako důkazu odvolací soud nepřihlédl, kde se konstatuje, že se nikdo z přibraných znalců nezabýval profilací pachatele, tedy zda modus operandi odpovídá typu údajného pachatele. Je zřejmé, že v Keteni se jednalo o tzv. dezorganizovaného pachatele, zatímco stěžovatel má být podle znalců inteligentní psychopat s citem pro detail, citem pro čin a citem pro význam činu - měl by tedy být organizovaným pachatelem.
Ze shora uvedených skutečností dle stěžovatele vyplývá, že hodnocení důkazů obecným soudy a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu, popřípadě excesu logického. Byla proto porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle kterých se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Krajský soud má za to, že byly provedeny všechny důkazy, které v této věci provedeny být mohly a byl zjištěn skutečný stav ve věci, aby mohlo být bez jakýchkoliv pochybností rozhodnuto v souladu se zákonem. Dále odkázal na ústavní stížností napadená rozhodnutí.
Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové a Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Vrchní soud vyjádřil názor, že ústavní stížnost neobsahuje žádný nový argument, který by nepadl jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení odvolacím, a obsahuje pouze nepodložené úvahy a invektivy proti orgánům činným v přípravném řízení, původnímu obhájci a závěrům soudů. Má za to, že účelem vyjádření k ústavní stížnosti není opakování argumentů uvedených už v předchozích odůvodněních napadených rozhodnutí a proto na tato odůvodnění plně odkazuje. Ústavní stížnost pokládá za nedůvodnou a navrhuje ji odmítnout.
Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Nejvyšší soud považuje obecnými soudy provedené hodnocení důkazů za správné a ústavní stížnost navrhuje odmítnout, popřípadě zamítnout.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od krajského soudu předmětný spis sp. zn. 9 T 9/2009 (dále jen "spis krajského soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srovnej čl. 81 a čl. 90, čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
V projednávané věci bylo orgány činnými v trestním řízení provedeno rozsáhlé dokazování a závěry, ke kterým obecné soudy na jeho základě dospěly, byly přesvědčivě odůvodněny. Stěžovatelova argumentace se pohybuje z části toliko v rovině spekulací. Např. z jím uváděných stop, respektive jejich absence, lze stěží dovozovat, že čin musel být spáchán více osobami a stejně tak znalecký závěr, že stěžovatelovu profilu odpovídá spíše organizovaný pachatel, nevylučuje, že stěžovatel mohl spáchat jednání typičtější pro pachatele dezorganizovaného. Další části textu ústavní stížnosti pak reprodukují provedené dokazování značně nepřesně, či jsou s obsahem spisového materiálu dokonce v přímém rozporu. Stěžovatel např. uvádí, že dle doplnění znaleckého posudku byla rána v oblasti břicha poškozené způsobena právě kobercovým nožem, jehož část se našla na místě činu, nicméně v tomto posudku je ve skutečnosti toliko uvedeno, že i takovýmto nástrojem způsobena být mohla (viz str. 140 spisu krajského soudu). Způsobení rány na krku kobercovým nožem pak bylo vyhodnoceno jako velmi málo pravděpodobné již příslušným znaleckým posudkem z pitvy z roku 2005 a nikoliv snad až poté, co začalo být vedeno trestní řízení proti stěžovateli, jak se by se jevilo z jeho nepravdivých tvrzení v ústavní stížnosti (srovnej str. 114 spisu krajského soudu).
Se stěžovatelem lze souhlasit pouze v tom, že značná část provedených důkazů měla spíše podpůrný charakter. Nicméně tyto podpůrné důkazy (přičemž možno podotknout, že v řízení jich bylo provedeno značné množství) spolu s důkazy hlavními tvoří ucelený řetězec, usvědčující stěžovatele. Nutno zdůraznit, že veškeré důkazy je nutno hodnotit jednotlivě i v jejich souhrnu. Tomu obecné soudy v projednávané věci bezpochyby dostály a Ústavní soud proto důvody, pro které by mělo být ústavní stížnosti vyhověno, neshledává.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu