ECLI:CZ:US:2011:1.US.3403.10.1
sp. zn. I. ÚS 3403/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelů V. K. a F. K., obou zastoupených JUDr. Ilonou Chladovou, advokátkou, Advokátní kancelář Chladová & Vybíral, se sídlem Rybníček 4, Brno, proti rozsudku Okresního soudu Blansko ze dne 5. 5. 2008, č. j. 6 C 179/2006-134, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2010, č. j. 37 Co 333/2008-172, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, č. j. 28 Cdo 2862/2010-201, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí. Opírají ji zejména o následující důvody:
Rozsudkem Okresního soudu v Blansku č. j. 6 C 179/2006-134 ze dne 5. 5. 2008 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 37 Co 333/2008-172 ze dne 27. 4. 2010 bylo vyhověno žalobci obci Petrov o určení vlastnictví tak, že se určuje, že stavba sociálního řízení postavená na pozemku parcelní číslo st. 68 v obci a katastrálním území Petrov je ve vlastnictví žalobce (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšího účastníka), tedy obce Petrov. Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 2862/2010-201 ze dne 5. 10. 2010 rozhodl tak, že dovolání odmítl a rozhodl o povinnosti stěžovatelů, jako žalovaných, uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení.
Stěžovatelé tvrdí, že uvedeným rozhodnutím bylo porušeno zejména jejich základní subjektivní právo na ochranu vlastnictví, jež je jim garantováno zejména článkem 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelům bylo totiž odňato rozhodnutím soudů vlastnické právo k části nemovitosti, bez ohledu na to, v jakém rozsahu tím bude dotčeno jejich vlastnické právo k nemovitosti jako celku; to znamená, zda nemovitost jako celek bude moci i nadále být využívána ke stejnému účelu jako doposud.
Nalézací soud i odvolací soud - podle stěžovatelů - nesprávně posoudily nárok vedlejšího účastníka, který se domáhal výše označeného určení. Podstatné pro soudní rozhodnutí přitom bylo určení, zda takzvaný krček sestávající se z betonového schodiště, venkovní terasy, zádveří, vstupní haly a sociálního zařízení pro ženy a muže je součástí budovy stěžovatelů (prodejny potravin) a nebo součástí budovy pohostinství, která je ve vlastnictví vedlejšího účastníka. Obecné soudy podle stěžovatelů zjednodušeně uzavřely, že předmětný objekt byl postaven jako součást budovy pohostinství, nikoliv jako součást prodejny potravin, která - na rozdíl od nevyhovujícího zázemí pohostinství - měla vybudované vlastní technické zázemí a sociální řízení.
Tyto závěry obecných soudů však prý zcela opomíjejí výsledky provedeného dokazování, neboť stavba prodejny potravin byla postavena a zkolaudována dříve, než bylo započato s adaptací objektu pohostinství, a to včetně takzvaného krčku. Aby mohl vedlejší účastník zprovoznit spornou část pro objekt hostince, provedl bez souhlasu stěžovatelů po více než 33 letech po kolaudaci prodejny odřezání potrubí vodovodu a topení z prodejny a napojil tato média na hostinec. Vedení jednotlivých sítí bylo přitom spoluurčující k posouzení, zda se jedná v případě takzvaného krčku o součást věci. I z dalších skutečností je přitom podle stěžovatelů zřejmé, že v případě sporného sociálního zařízení se nejedná o přístavbu k budově pohostinství, ale že se naopak jedná o součást stavby prodejny potravin; betonové schodiště, venkovní terasa a zádveří plní funkci vstupu do zázemí prodejny potravin, neboť část prodejny musí být podle striktních hygienických předpisů oddělena od části zázemí.
Rozhodnutím obecných soudů tedy došlo podle stěžovatelů ke znehodnocení věci (jejich prodejny potravin). Stěžovatelé totiž za dané situace nemohou dále využívat vstup pro personál prodejny, nemohou vynášet popel z kotelny, mají ztížený vstup na půdu prodejny, nemohou opravovat splaškové potrubí atd. Soudy nadto nevzaly vůbec v úvahu tu skutečnost, že odvod splaškových vod ze sociálního řízení je napojen na technické zázemí objektu potravin. Soudy tedy podle přesvědčení stěžovatelů v rámci dokazování a hodnocení důkazů upřednostnily důkazy předložené vedlejším účastníkem oproti důkazům, které předložili stěžovatelé.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Blansku vedený pod sp. zn. 6 C 189/2006. Zjistil, že vedlejší účastník se žalobou domáhal určení, že v žalobě specifikovaná stavba sociálního zařízení je v jeho vlastnictví. Svůj nárok odůvodnil tím, že je vlastníkem budovy hostince č.p. 35 postavené na pozemku parcela číslo st. 33, obec a katastrální území Petrov, a že i tento pozemek je v jeho vlastnictví (srov. č.l. 2) Okresní soud pak rozsudkem ze dne 5. 5. 2008, č. j. 6 C 179/2006-134, žalobě vyhověl a určil (výrok I), "že stavba sociálního zařízení, postavená na pozemku parc. č. st. 68 v obci a katastrálním území Petrov, okres Blansko, sestávající z betonového schodiště o výměře 4,5 m2, venkovní terasy o výměře 14,9 m2, zádveří o výměře 3,51 m2, vstupní haly o výměře 13,18 m2, WC ženy o výměře 9,1 m2, WC muži o výměře 11 m2, je ve vlastnictví žalobce". Dále rozhodl (výrok II), "že žalovaní (...) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na nákladech řízení částku 16.685,- Kč k rukám právního zástupce žalobce JUDr. R. R. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku".
Prvostupňový soud po obsáhlém dokazování, jež se odrazilo i ve velmi pečlivém odůvodnění rozhodnutí, uzavřel (srov. strana 7 rozsudku), že sociální zařízení se vstupní halou, terasou a schodištěm bylo od počátku budováno jako součást pohostinství k zajištění jeho provozu. Od počátku byly s tímto závěrem seznámeny všechny zúčastněné strany. Předmět sporu stavebně-technicky souvisí právě s budovou pohostinství, jeho oddělením by došlo k jeho funkčnímu (provoznímu) znehodnocení. Oproti tomu budova potravin, tak jak byla projektována a realizována, měla vlastní sociální řízení a s ohledem na její účel (prodej potravin) nebylo třeba mít vlastní sociální zařízení pro hosty. Rovněž vstup do prodejny potravin byl podle okresního soudu řešen samostatně. (Poznámka: Skutečnost, že vlastnické právo ke spornému sociálnímu zařízení svědčí vedlejšímu účastníkovi, vyplývá implicitně i z kupní smlouvy ze dne 26. 10. 1994, kterou Jednotka Boskovice prodala společností Corpo, s. r. o., budovu prodejny potravin a předmět smlouvy nezahrnoval sociální zařízení pohostinství.) Kupní smlouvou ze dne 8. 12. 1997 převedla společnost Corpo, s. r. o., budovu prodejny potravin na stěžovatele; "předmět převodu, jak byl ve smlouvě ve spojení se znaleckým posudkem vymezen, nezahrnoval předmět sporu", tedy sociální zařízení. Kupní smlouvou ze dne 14. 5. 2001 převedla Česká republika na stěžovatele pozemek parcelní číslo 68 o výměře 315 m2 (poznámka: na kterém se nyní nachází jak prodejna potravin, tak také sociální zařízení pohostinství. Hranice právě specifikovaného pozemku přitom kopírují plochu zastavěnou prodejnou potravin a sociálním zařízením se vstupní halou a terasou.)
Na základě těchto skutečností dospěl okresní soud k závěru, že předmět sporu je ve smyslu §120 odst. 1 občanského zákoníku od svého vzniku součástí budovy pohostinství, neboť k němu jako přístavba svou povahou náleží a nemůže být od něho oddělen, aniž by se věc nehodnotila, zejména ve smyslu snížení ceny věci a funkčního znehodnocení. Jako součást věci sdílí právní osud pohostinství a nemůže se tedy bez dalšího stát samostatně způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů, ani kupní smlouvy. Z toho tedy implicitně vyplývá, že kupními smlouvami vždy docházelo k převodu jen samostatné budovy prodejny potravin bez sociálního zařízení pohostinství. To ostatně plyne i ze skutečností, že Jednota Boskovice (první nabyvatel budovy potravin) byla od počátku seznámena s tím, že sociální zařízení pohostinství je součástí pohostinství, neboť výše "odkupní" ceny byla nižší, než náklady za celou novostavbu (tzn. jak za sociální zařízení, tak za budovu prodejny potravin). Na uvedeném závěru nemůže - podle okresního soudu - nic změnit ani to, že pozemek pod předmětným sociálním zařízením a prodejnou potravin byl scelen do pozemku parcelní číslo 68, neboť stavba není součástí pozemku. I když se tedy uvedený pozemek dostal do vlastnictví stěžovatelů, nelze odkazem na zápis v katastru nemovitostí dovozovat vlastnické právo i k předmětu sporu, neboť toto vlastnické právo z jiných skutečností nevyplývá.
K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 37 Co 333/2008, prvostupňový rozsudek potvrdil (parafráze výroku I) a uložil stěžovatelům povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení (parafráze výroku II). Po rekapitulaci skutkových i právních závěrů učiněných prvostupňovým soudem odvolací soud v podstatě uvedl, že zjištění učiněná soudem prvního stupně včetně právního hodnocení považuje za správná. Toliko dodal, že pro zápis do katastru nemovitostí je podle §5 odst. 5 katastrálního zákona nutný geometrický plán.
K dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 10. 2010, č. j. 28 Cdo 2862/2010-201, dovolání odmítl (parafráze výroku I) a vyslovil, že stěžovatelé jsou povinni nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení (parafráze výroku II). Nejvyšší soud dovodil, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zdůraznil, že [p]ři řešení nastolené právní otázky se soudy nižších stupňů přidržely letité ustálené judikatury, podle které je přístavba součástí stavby hlavní (...), nejde tedy o samostatnou věc v právním smyslu a spolu s hlavní věcí (stavbou) tvoří jedinou věc neboli celek podrobený jedinému právnímu režimu. Při interpretaci ustanovení §120 odst. 1 obč. zák. měl i odvolací soud na zřeteli, že pojem znehodnocení věci, užitý tímto ustanovením, jež charakterizuje součást věci, nelze chápat jen v užším smyslu a může znamenat také znehodnocení funkční, tedy že věc bude do budoucna plnit svůj účel na nižší úrovni (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, publikovaný v Právních rozhledech č. 10/2000). [...] Ze skutkových zjištění (...) přitom vyplývá, že předmětný objekt vždy sloužil jako sociální zařízení pohostinství (budovy čp. 35 ve vlastnictví státu, později žalobce), k tomuto účelu byl v sedmdesátých letech minulého století vybudován, byť se tak stalo v časové souvislosti s výstavbou budovy čp. 30, prodejny potravin, která ovšem měla budováno vlastní technické zázemí i sociální zařízení a předmětný objekt s ní funkčně spojen není. Naproti tomu od budovy pohostinství, k jehož provozování je nezbytně nutný, nemůže být oddělen bez toho, "aniž by došlo" k podstatnému funkčnímu znehodnocení této stavby. Jde tudíž o součást budovy čp. 35 (stavby pohostinství ve vlastnictví žalobce), nikoliv budovy čp. 30 (prodejny potravin ve vlastnictví žalovaných) a jako taková nemohla být předmětem převodu spolu se budovou čp. 30 (jak ostatně vyplývá i z ostatních v řízení provedených důkazů, včetně znaleckých posudků popisujících a oceňujících nemovitost pro účely převodu). Jako součást stavby čp. 35 přešla s touto (hlavní) stavbou z vlastnictví státu do vlastnictví žalující obce (...). [...] Jelikož současně platí, že stavba není součástí pozemku (srov. §120 odst. 2 obč. zák.), není pro posouzení otázky vlastnictví ke stavbě významné, že vlastníky pozemku parc. č. 68, na němž předmětný objekt leží, se později (na základě smlouvy uzavřené v roce 2001) stali žalovaní.
III.
K výzvě Ústavního soudu se ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud v Blansku. Ten však pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku, neboť ústavní stížnost nepovažoval za důvodnou. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na své rozhodnutí. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Za tohoto stavu Ústavní soud při rozhodování k těmto vyjádřením nepřihlížel, neboť pouze odkazují na napadená rozhodnutí obecných soudů.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svém rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních (čl. 83 Ústavy).
Stěžovatelé se ústavní stížností zejména domáhají ochrany svého základního práva na ochranu vlastnictví. Ústavní soud tedy přezkoumal z tohoto hlediska napadená rozhodnutí, i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé v ústavní stížností z velké části jen opakují své námitky, které uplatnili již v odvolání, resp. dovolání a se kterými se obecné soudy náležitě vypořádaly. V ústavní stížnosti pak zejména akcentují údajné znehodnocení prodejny potravin, například v důsledku nemožnosti zásobovat prodejnu vstupem odlišným od toho, který využívají zákazníci pro vstup do prodejny. K tomu Ústavní soud uvádí, že již z obsahu spisu samého plyne, že k žádnému stěžovateli namítanému funkčnímu omezení ve skutečnosti nedošlo; i kdyby však byla tato námitka (jakož i námitky podobné - nemožnost vynášení popela a podobně) věcně opodstatněná, pak sama o sobě, v kontextu ostatních skutečností, vlastnické právo stěžovatelů ke spornému sociálnímu zařízení založit nemohla. Tu lze odkázat na napadená rozhodnutí obecných soudů, která jsou logická, přesvědčivá, srozumitelná, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně akceptovatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatelů, jichž se dovolávají, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu