infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19.05.2011, sp. zn. I. ÚS 3430/10 [ usnesení / GÜTTLER / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2011:1.US.3430.10.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2011:1.US.3430.10.1
sp. zn. I. ÚS 3430/10 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. E. V., zastoupené JUDr. Petrem Raschelem, advokátem se sídlem Čajkovského 4, Praha 3, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 2. 11. 2010, č. j. KZV 272/96-550, proti usnesení Obvodního ředitelství Policie - Praha IV., Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality ze dne 9. 9. 2010, č. j. ORIV-9590/ČJ-2009-0014070, a proti "jinému zásahu" Obvodního ředitelství Policie - Praha IV., Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením policejního orgánu bylo rozhodnuto, že stěžovatelce náleží k proplacení 86.655,- Kč, a to jako odměna a náhrada hotových výdajů obhájce ustanoveného dne 23. 10. 1998 Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. Nt 1734/98. Napadeným usnesením státního zástupce byla stížnost stěžovatelky dle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta. Stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti navrhla vydání následujícího nálezu: "I. Usnesení Městského státního zastupitelství v Praze, číslo jednací KZV 2 72/96-550 ze dne 02.11. 2010 a usnesení Obvodního ředitelství Policie - Praha IV. Služby kriminální policie a vyšetřováni, odboru obecné kriminality, číslo jednací ORJV-9590/ČJ-2009-0014070 ze dne 09.09. 2010. se zrušují. II./ Obvodní ředitelství Policie - Praha IV. Služba kriminální policie a vyšetřováni, odbor obecné kriminality, postupem spočívajícím v tom, že dosud nerozhodlo o právním nároku stěžovatelky na přiznání zákonného úroku z prodleni z odměny soudem ustanovenému obhájci a náhrady hotových výdajů obhájce ve věci odsouzeného P. V. za období od 01.06. 2000 do 30.06. 2010. zasáhlo do základního práva stěžovatelky zaručeného článkem 38 odst. (2) Listiny základních práv a svobod a článkem 6 odst. (1) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které zaručují právo každého na projednání věci bez zbytečných průtahů. III./ Obvodnímu ředitelství Policie - Praha IV. Službě kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality, se zakazuje pokračovat v průtazích v řízení uvedeném ve výroku II. tohoto nálezu, a přikazuje se mu. aby ve lhůtě do 30 dnů od doručení tohoto nálezu v této věci rozhodl. IV./ Obvodnímu ředitelství Policie - Praha IV. Službě kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality, se ukládá povinnost zaplatit stěžovatelce k rukám jejího právního zástupce na náhradě nákladů řízeni před Ústavním soudem částku 4.800,-Kč. a to ve lhůtě do 30 kalendářních dnů ode dne doručeni tohoto nálezu.". Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě namítá následující. Procesní nárok obhájců na odměnu a na náhradu hotových výdajů je majetkovým právem mající charakter "legitimního očekávání", a jako takové požívá ústavněprávní ochrany (článek 11 Listiny základních práv a svobod, článek 1 a 10 Ústavy ČR ve spojení s článkem 1 (ochrana majetku) Dodatkového protokolu č. l k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Obvodní ředitelství Policie - Praha IV, Služba kriminální policie a vyšetřování, odbor obecné kriminality i Městské státní zastupitelství v Praze v obou ústavní stížností napadených usneseních vycházejí při určování výše odměny obhájce z takového právního i skutkového stavu věci, který nastal až po poměrně dlouhé době poté, kdy povinnost ustanoveného obhájce obhajovat obviněného zanikla; to konkrétně opatřením Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 2. 11. 1999, spisové značky Nt 1788/99. Tímto postupem však tyto orgány činné v trestním řízení zasáhly do majetkového práva obhájce na legitimní očekávání odměny v takové výši, která odpovídá právnímu a skutkovému stavu věci, který tu byl době poskytování právních služeb z důvodu nutné obhajoby, tedy v okamžiku výkonu advokacie. Skutečnost, že orgány činné v trestním řízení později stíhaly jednotlivé útoky tehdy obviněného P. V. jako "pokračující trestné činy" a nikoliv jako "trestné činy jednotlivé" (což má ve svém důsledku přímo ovlivňuje výši mimosmluvní odměny podle tehdy účinného advokátního tarifu) nemůže však jít k tíži soudem ustanovenému obhájci, který v určité době z pokynu státu a v jeho prospěch odvedl konkrétní práci. Shora uvedená pochybení policejního orgánu pak k řádně a včas podané stížnosti stěžovatelky stížnostní orgán (tedy Městské státní zastupitelství v Praze) zcela ignoroval a nenapravil je. Dále stěžovatelka namítla, že orgány činné v trestním řízení byly a jsou povinny konstitutivně rozhodnout o řádně uplatněném nároku obhájce na přiznání úroků z prodlení z obhájného za období od 1. 6. 2000 do 30. 6. 2010, neboť stát (Česká republika) byl zcela zjevně v prodlení s úhradou shora uvedené odměny a náhrady hotových výdajů (tedy zákonného peněžitého závazku) ode dne 1. 5. 2007. Oba obhájcem uplatněné nároky, tedy nárok na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů v celkové výši = 226.050,- Kč, a úroků z prodlení za období od 1. 6. 2000 do 30. 6. 2010, jsou tedy důvodné. II. Stěžovatelka v prvé řadě namítla porušení svého základního práva na legitimní očekávání. Dle jejího názoru legitimně očekávala rozšíření svého majetku tím, že jí bude přiznána výše odměny obhájce, která nebude odvozena od pozdějšího trestního stíhání dílčích útoků pachatele (jehož obhajovala) jako pokračujícího trestného činu. S touto námitkou se však řádně a přesvědčivě vypořádalo již napadené usnesení státního zástupce, v němž se konstatuje (na str. 4 napadeného usnesení): "Pokud obhájkyně namítá, že v době, kdy byla advokátkou tehdy obviněného P. V., byly skutky, pro něž byl P. V. stíhán jednotlivými tr. činy, nikoli pokračujícím tr. činem, přičemž tato skutečnost je postavena "na jisto" jednotlivými "sděleními obvinění", je nutno konstatovat, že pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu tr. činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Z logiky věci vzhledem ke shora uvedenému bylo možno tedy jednoznačně dovodit, že se jedná v případě tr. činu podvodu o pokračující tr. čin podvodu dle §250/1, 4 tr. zákonu, neboť k této tr. činnosti došlo v době od června 1992 do listopadu 1992, totéž je možno konstatovat co se týče jednání P. V. kvalifikovaného jako tr. čin neoprávněného užívání cizí věci dle §249/1 tr. zákona...". Jinými slovy, definice pojmu "pokračování v trestném činu" byla zakotvena v zákoně (srov. §89 odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb.; v nyní platném a účinném trestním zákoníku, srov. §116); stěžovatelka tedy naopak mohla - s ohledem na skutkový stav zjištěný již v době zastupování ex offo - důvodně očekávat, že jednotlivé útoky budou později kvalifikovány jako pokračování v trestném činu a nikoli jako samostatné trestné činy. Již proto - z povahy věci - nemohl být dán zásah do jejího základního práva na legitimní očekávání rozšíření majetku tak, jak uváděla. III. Stěžovatelka rovněž namítá, že jí měl být (policejním orgánem) přiznán její nárok (jako obhájce) na úroky z prodlení. Prodlení mělo být způsobeno tím, že jí státní orgány dlouho nepřiznaly odměnu a náhradu hotových výdajů. Její nárok na úroky z prodlení prý plyne ex lege (patrně analogicky) z předpisů práva občanského, z §517 odst. 2 občanského zákoníku (srov. např. bod 33. ústavní stížnosti). V této souvislosti stěžovatelka argumentuje i aplikovatelností čl. 28 Listiny základních práv a svobod (bod 24. ústavní stížnosti). Z toho důvodu navrhuje nejen zrušit napadená rozhodnutí, ale i vyslovit zákaz pokračování v průtazích činěných policejním orgánem tím, že policejní orgán dosud nerozhodl o jejím nároku na úroky z prodlení. Ústavní soud uvádí, že otázku stěžovatelkou předloženou (v předchozím odstavci) již obecné soudy i Ústavní soud řešily. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24.6.2004 sp. zn. 33 Odo 449/2002 konstatoval: "V posuzovaném případě požaduje žalobce, který byl ustanoven obviněnému opatřením soudu (§39 tr. řádu), úroky z prodlení z částky přiznané mu soudem podle §151 tr. řádu na odměně a náhradě hotových výdajů za obhajobu v trestním řízení. Podle §151 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění platném před jeho novelou provedenou s účinností ke dni 1. 1. 2002 zákonem č. 265/2001 Sb. (dále opět jen "tr. řád"), obhájce, který byl obviněnému ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu. Podle odstavce 3 věty první a druhé citovaného ustanovení o výši odměny a náhradě hotových výdajů rozhodne na návrh obhájce orgán činný v trestním řízení, jehož rozhodnutím bylo trestní stíhání pravomocně skončeno. V řízení před soudem rozhodne předseda senátu soudu prvního stupně. Proti rozhodnutí podle odstavce 3 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek (§151 odst. 4 tr. řádu). Ustanovení §151 tr. řádu se týká nákladů trestního řízení, jež nese stát. Jedná se o náklady nutné k provedení trestního řízení, k nimž náleží, pokud jde o vlastní náklady obviněného, též výdaje vzniklé zvolením obhájce. Tyto náklady hradí obhájci obviněného stát v případech, kdy jde o nutnou obhajobu (jak tomu bylo i v této věci). Obžalovaného, jenž byl pravomocně uznán vinným, pak stíhá povinnost (pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou) nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem (§152 odst. 1 písm. b/ tr. řádu). Rozhoduje-li tedy soud k návrhu obhájce o odměně a náhradě hotových výdajů ve smyslu §151 odst. 2 a 3 tř. řádu, rozhoduje o nákladech trestního řízení, jež nese stát. Tomu odpovídá rovněž nadpis uvedeného ustanovení "Náklady trestního řízení, jež nese stát" a jeho systematické zařazení v trestním řádu do části první, hlavy osmé pod marginální rubrikou "Náklady trestního řízení". Požaduje-li žalobce úroky z prodlení (sankční úroky) z částky, která mu byla soudem přiznána jako odměna a náhrada hotových výdajů, požaduje úroky z prodlení z nákladů řízení přiznaných mu proti státu podle §151 odst. 2 a 3 tř. řádu. Nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem, který má oporu v ustanoveních práva procesního a nikoli práva hmotného, a vzniká až na základě pravomocného rozhodnutí soudu. Ustanovení §151 odst. 2 a 3 tr. řádu je výlučně procesněprávního charakteru a při jeho použití nepřichází v úvahu aplikovat ustanovení §517 odst. 2 obč. zák., jež se týká pouze peněžitých závazkových vztahů založených hmotným právem. Lze tedy uzavřít, že povinnost platit úroky z prodlení ve smyslu §517 odst. 2 obč. zák. vzniká toliko v případě prodlení s plněním peněžitého závazku hmotněprávního charakteru. Protože nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu, které možnost požadovat úroky z prodlení nezakotvuje, nemá dovolatel vůči státu právo požadovat vedle přiznaných nákladů řízení též úroky z prodlení." Proti citovanému rozsudku Nejvyššího soudu (který ostatně toliko aproboval právní názory nalézacího i odvolacího soudu) podal tehdejší stěžovatel ústavní stížnost. V ní mimo jiné namítal, že je nepřijatelný důsledek vyplývající z právního názoru soudů, podle kterého by stát měl být absencí zvláštního ustanovení o úrocích z prodlení v procesním předpisu zvýhodněn oproti všem ostatním účastníkům právních vztahů tím, že by po něm v případě prodlení s plněním oprávněného nároku obhájce nebylo možno požadovat úroky z prodlení. Vztah mezi ustanoveným obhájcem a státem, týkající se nároku ustanoveného obhájce na odměnu, je podle tehdejšího stěžovatele vztahem mezi věřitelem a dlužníkem svého druhu, a nelze připustit, aby ustanovený obhájce neměl možnost se svého nároku v případě nečinnosti státu zastoupeného soudem domáhat, a aby byl stát oproti jiným dlužníkům zproštěn povinnosti platit majetkovou sankci za prodlení v podobě úroků z prodlení (která je zároveň kompenzací věřitele za újmu vyvolanou prodlením). Ústavní stížnost proti citovanému rozsudku však byla usnesením ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 524/04, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. V tomto usnesení Ústavní soud konstatoval následující. "Vzhledem k tomu, že v posuzované věci šlo o přiznání odměny advokáta, obhájce ustanoveného "ex offo", a stěžovatelem je mimo jiné tvrzeno i porušení práva zaručovaného článkem 28 Listiny, nelze pominout závěry pléna Ústavního soudu přijaté v jeho Stanovisku Pl. ÚS-st. 1/96, v němž se Ústavní soud zabýval mj. i povahou advokátní odměny. Na odůvodnění tohoto stanoviska možno odkázat (přestože bylo přijato ještě za platnosti předchozího předpisu upravujícího odměny advokátů - vyhl. č. 270/1990 Sb., ve znění vyhl. č. 573/1990 Sb.). Ústavní soud v něm poukázal na to, že článek 28 Listiny upravuje jedno z práv, tvořících obsah pracovněprávních vztahů, a tudíž soukromoprávních smluvních vztahů (a představuje určité omezení smluvní volnosti), zatímco ustanovení §151 odst. 2 až 4 trestního řádu, které upravuje odměnu a náhradu hotových výdajů obhájce v případě nutné obhajoby, určuje jedno z práv, tvořících obsah veřejnoprávního vztahu mezi státem a obhájcem, založeného jednostranným rozhodnutím státního orgánu (opatřením soudu podle §39 odst. 1 tr. řádu). Ve stanovisku Ústavní soud dále uvedl, že stanovení výše náhrad, poskytovaných státem za práce a služby podle čl. 9 odst. 2 Listiny, prováděných na základě zákona a na něj navazujícího jednostranného rozhodnutí orgánu veřejné moci za účelem ochrany ústavou garantovaných hodnot, není věcí omezení smluvní volnosti za účelem ochrany zaměstnanců. Ústavní soud dále dovodil, že v této souvislosti proto nepovažuje za možné aplikovat analogický úsudek z obsahu soukromoprávního na obsah veřejnoprávního vztahu, a tedy z porušení ust. §151 odst. 2 tr. řádu, §23 odst. 2, §15 odst. 1 písm. b) a §16 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 270/1990 Sb., ve znění vyhl. č. 573/1990 Sb., dovodit dotčení základního práva, obsaženého v čl. 28 Listiny (resp. čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech; čl. 26 Mezinárodního paktu o politických a občanských právech zakotvuje princip rovnosti s důrazem na zákaz diskriminace, což není bezprostředním obsahem posuzované materie). Ve stanovisku Ústavní soud také uvedl, že při posuzování rozporu rozhodnutí obecných soudů s ustanoveními tehdy platné vyhl. č. 270/1990 Sb., ve znění vyhl. č. 573/1990 Sb., je z hlediska ústavního rozhodné, zdali tento rozpor se dotýká čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny intenzitou narušující princip proporcionality, tj. způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů (viz též usnesení Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 300/04). Ústavní kvalifikace posuzované věci vyplývá, jak uvedl dále Ústavní soud, i z právního názoru Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele v. Belgium (1983). V uvedeném případě si belgický advokát stěžoval, že povinnost zastupovat nemajetné obžalované bez odměny a bez náhrady výloh představuje porušení čl. 4 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V souvislosti s nutnou obhajobou bez nároku na odměnu a náhradu výdajů Soud konstatoval, že "neproplacení platu a výloh je jevem, který je nutno posuzovat z úhlu normálnosti a proporcionality". Tyto pak vymezil tím, že "žalujícímu nebyla vnucena disproporční zátěž", tj. "v daném období představovala sporná situace pro pana Van der Mussela jistě určité nevýhody, vyplývající z neproplacení odměny a výloh, současně však je doprovázely výhody" (mezi které Soud zařadil profesní monopol advokacie na obhajobu, možnost profesního zdokonalování, zabezpečení práva na obhajobu podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), přičemž "nevýhody nebyly přemrštěné: žalujícímu nebyla vnucena nepřiměřená pracovní zátěž a částka výdajů způsobených těmito záležitostmi se jeví jako relativně nízká". K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces je třeba si z obecného pohledu uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že orgán veřejné moci rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. V daném případě obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a advokátního tarifu. Napadená rozhodnutí mají zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), byla vydána příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny), nejsou projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení. Za takových okolností lze učinit jen závěr, že postup orgánů veřejné moci zajistil spravedlivý výsledek. K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, tedy rovněž nedošlo.". Ostatně, již v usnesení ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 153/99 - které bylo publikováno i ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (sv. 14, ročník 1999, str. 351) - Ústavní soud k obdobné námitce, která se rovněž týkala přiznání úroků z prodlení advokáta činného ex offo v trestním řízení, uvedl následující. "Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Ústavní stížnost je totiž založena především na tvrzeném porušení článku 28 Listiny, a proto již zde je třeba poukázat na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS st.1/96, v němž plénum Ústavního soudu, na rozdíl od právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 89/94, konstatovalo, že článek 28 Listiny upravuje jedno z práv tvořících obsah pracovně právních vztahů, a tudíž soukromoprávních smluvních vztahů, zatímco ustanovení §151 odst. 2 - 4 trestního řádu, týkající se odměny a náhrady hotových výdajů obhájce, určuje jedno z práv tvořících obsah veřejnoprávního vztahu mezi státem a obhájcem, založené jednostranným rozhodnutím státního orgánu. Ústavní soud proto nepovažuje za možné aplikovat analogický úsudek z obsahu soukromoprávního na obsah veřejnoprávního vztahu, a dovozovat zde dotčení základního práva obsaženého v článku 28 Listiny (resp. článku 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, článku 26 Mezinárodního paktu o politických a občanských právech). Nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 89/94, stejně jako již citované stanovisko pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS st. 1/96, mají však "společný jazyk" v tom, že považují instituci právního zastoupení "ex offo" za jednání "pro ochranu práv druhých" a současně za jeden z prvků právního státu vyjadřujících zájem společnosti na rovné možnosti obhajoby před soudem pro všechny, zájem, který je přednější než osobní zájem advokátů na převzetí či nepřevzetí daného případu. Článek 9 odst. 2 Listiny představuje tak nástroj ochrany celé řady, svou povahou velmi rozdílných, hodnot, neboť si lze představit situace, ve kterých by k poskytnutí žádné náhrady vůbec nedošlo. Kritériem zde není tudíž princip ekvivalence, nýbrž princip proporcionality, s nímž korespondovalo i ustanovení, v zažalované době platného, §21 odst. 2 zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii, které za splnění určitých podmínek na straně klienta předvídalo i v obecné rovině (čili nikoli pouze v případech nutné obhajoby nebo ustanovení zástupcem v občanském civilním řízení) právo na poskytnutí právní pomoci za sníženou odměnu nebo bezplatně. Uvažováno tedy z uvedeného ústavně právního pohledu, jsou práva obhájce, v projednávaném případě stěžovatele, respektována již tím, že k přiznání odměny a jejímu zaplacení dochází, i když se tak v některých případech děje s velkou časovou prodlevou. Dochází-li k uplynutí nepřiměřené doby, např. i několik let, od doby přiznání odměny do jejího zaplacení, jde podle názoru Ústavního soudu o jev nežádoucí, nicméně nezpůsobilý posunout věc do ústavně právní roviny, tedy o nedostatek spíše v rovině administrativní. K odstranění takovýchto "průtahů" jsou však povolány jiné instituce než Ústavní soud.". Ze shora citované judikatury (v rámci obecného i ústavního soudnictví) tudíž plyne závěr, že pokud stěžovatelce nebyl přiznán (nebylo o něm rozhodnuto) úrok z prodlení za jí tvrzené průtahy v řízení o přiznání náhrady hotových výdajů a odměny zástupce ustanoveného v trestním řízení, nelze v tom shledávat porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky. Shora citovaná judikatura obecných soudů - aprobovaná i Ústavním soudem - totiž dovodila, že takový nárok stěžovatelky neexistuje. IV. Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost - jak směřující proti napadeným usnesením, tak požadující vyslovení zákazu pokračování v průtazích činěných policejním orgánem (tím, že policejní orgán dosud nerozhodl o jejím nároku na úroky z prodlení) - jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. V. Pokud jde o návrh stěžovatelky, aby byla policejnímu orgánu uložena povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud uvádí následující. Obecnou úpravu nákladů účastníků řízení před Ústavním soudem obsahuje §62 odst. 3 zák. o Ústavním soudu. Z něj plyne, že náklady řízení před Ústavním soudem, které účastníkovi vzniknou, hradí účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle §62 odst. 4 cit. zákona může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit účastníku nebo vedlejšímu účastníku řízení, aby jinému účastníku řízení zcela nebo zčásti nahradil jeho náklady řízení. K aplikaci tohoto ustanovení však Ústavní soud neshledal prostor; to již proto, že stěžovatelka v řízení před Ústavním soudem úspěšná nebyla. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. května 2011 Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2011:1.US.3430.10.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 3430/10
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 19. 5. 2011
Datum vyhlášení  
Datum podání 3. 12. 2010
Datum zpřístupnění 7. 6. 2011
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
POLICIE - Obvodní ředitelství Policie - Praha IV., Služba kriminální policie a vyšetřování, odbor obecné kriminality
Soudce zpravodaj Güttler Vojen
Napadený akt rozhodnutí jiné
jiný zásah orgánu veřejné moci
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 4 odst.4
  • 120/1976 Sb./Sb.m.s., čl. 26, čl. 7
  • 2/1993 Sb., čl. 9 odst.2 písm.d, čl. 28, čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.3 písm.c, čl. 6 odst.1, #1 čl. 1 odst.1, čl. 4 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 128/1990 Sb., §21 odst.2
  • 140/1961 Sb., §89 odst.3
  • 141/1961 Sb., §151, §148 odst.1 písm.c, §39
  • 177/1996 Sb.
  • 270/1990 Sb., §23 odst.2, §15 odst.1 písm.b, §16 odst.1 písm.d
  • 40/1964 Sb., §517 odst.2
  • 40/2009 Sb., §116
  • 85/1996 Sb., §22
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/legitimní očekávání zmnožení majetku
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na spravedlivou odměnu za práci
základní práva a svobody/rovnost v základních právech a svobodách a zákaz diskriminace
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip proporcionality
základní práva a svobody/zákaz nucených prací nebo služeb /plnění občanských povinností
Věcný rejstřík advokát/odměna
advokát/ustanovený
úrok z prodlení
vlastnické právo/ochrana
stížnost
trestný čin
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-3430-10_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 70283
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-30