ECLI:CZ:US:2011:1.US.3516.10.1
sp. zn. I. ÚS 3516/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. T. P., zastoupeného JUDr. Milanem Ostřížkem, advokátem, se sídlem Sadová 553/8, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2010 č. j. 16 Co 271/2010-34, za účasti Krajského soudu v Ostravě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí obecného soudu a navrhl jeho zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy, zejména právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2010 č. j. 16 Co 271/2010-34 byl změněn výrok o nákladech řízení rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2010 č. j. 56 C 19/2010-21, ve věci žaloby o výživné manžela, a to tak, že stěžovatel (žalobce) je povinen na nákladech řízení zaplatit žalované částku 125.040,- Kč a na nákladech odvolacího řízení pak částku 960,- Kč. Uvedeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatele, aby mu žalovaná byla povinna platit od 20. 10. 2009 výživné manžela ve výši 55.000,- Kč měsíčně. Důvodem byla skutečnost, že stěžovatel podal žalobu v době, kdy manželství bylo již rozvedeno. Krajský soud v Ostravě shledal, že okresní soud nesprávně aplikoval vyhlášku č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, když výpočet nákladů úspěšné žalované provedl podle §7 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. s obecným právním názorem, že ve věcech upravených zákonem o rodině vždy dopadá úprava §7 písm. a) a b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. Krajský soud zastává právní názor, že ve věci výživného manžela je nutno postupovat podle §3 až §6 vyhlášky č. 484/2000 Sb., neboť speciální ustanovení na tyto případy nedopadají. Výpočet náhrady nákladů proto opřel o pětinásobek požadovaného ročního plnění dle §3 odst. 2 a §3 odst. 1 bod 5 vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůraznil, že žalobu podal dne 20. 1. 2010 v době, kdy nevěděl, že manželství bylo již dne 20. 10. 2009 rozvedeno, neboť v době jednání soudu ve věci rozvodu byl hospitalizován v LDN Chuchelná po náhlé mozkové příhodě, přičemž rozsudek mu byl doručen až po podání žaloby ve věci výživného. Výpočet nákladů řízení podle §3 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. považuje za "bezduché, despotické uplatňování práva", rozporné s dobrými mravy. Krajský soud v Ostravě se nevypořádal s námitkou stěžovatele, že žalobu podával v době, kdy si nebyl vědom skutečnosti, že manželství bylo již rozvedeno, a navíc v době, kdy byl v pracovní neschopnosti po náhlé mozkové příhodě, jejímiž následky trpí dosud.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud má za to, že projednávaná ústavní stížnost spočívá toliko v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení občanského soudního řádu (§142 odst. 1) a vyhlášky č. 484/2000 Sb., tedy jednoduchého práva, obecnými soudy, a postrádá tak ústavněprávní rozměr. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, což mu podle Ústavy nepřísluší (srov. čl. 83). Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu; není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním pořádkem.
V dané věci se navíc jedná o problematiku nákladů řízení, ohledně níž Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře konstatoval, že zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení jeho základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl zejména obsažen prvek svévole. Pochybení takového rázu však Ústavní soud v dané věci neshledal.
K samotné aplikaci vyhlášky č. 484/2000 Sb. Ústavní soud dodává, že není povolán ke sjednocování judikatury obecných soudů, zvláště pak v dotčené oblasti. Z vlastní činnosti je Ústavnímu soudu známo, že ve věcech výživného manžela se vyskytují nejednotné postupy obecných soudů, ovšem tato situace zpravidla nepřináší zásah do základního práva. Jako ústavně akceptovatelná byla shledána rozhodnutí, v nichž při výpočtu nákladů řízení postupovaly soudy jak podle §3 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. (usnesení sp. zn. II. ÚS 3207/09 ze dne 28. 1. 2010; usnesení sp. zn. IV. ÚS 639/06 ze dne 31. 1. 2007; usnesení sp. zn. IV. ÚS 543/06 ze dne 18. 9. 2006), tak podle §7 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. (usnesení sp. zn. II. ÚS 2049/10 ze dne 30. 9. 2010). Porušení základního práva při rozhodování o nákladech řízení (ve věci výživného na manžela) shledal Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 31/10 ze dne 26. 5. 2010, v němž ústavní rozměr případu byl dán prvkem svévole spočívající v avizované aplikaci §3 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., přičemž výsledná částka tomuto ustanovení neodpovídala a odůvodnění tak nebylo srozumitelné a racionální, trpělo vnitřními rozpory a logickými vadami a nebylo ani bez vnitřních rozporů a podstatných logických vad. Přístup vyložený ve výše uvedených usneseních Ústavního soudu lze shrnout do požadavku, aby rozhodnutí o náhradě nákladů řízení tvořilo "integrální součást" daného rozhodnutí, jinými slovy, aby zkoumané soudní rozhodnutí nepůsobilo "extrémně heterogenně", kdy by výrok o náhradě nákladů řízení byl ve zjevném rozporu s rozhodnutím ve věci samé. V nyní předložené věci však Ústavní soud podobný ústavněprávní aspekt nenalezl.
K druhé rovině námitek stěžovatele, tedy v zásadě ve vztahu k tvrzení, že vzhledem ke konkrétním okolnostem se má jednat o nepřiměřenou tvrdost při aplikaci práva, Ústavní soud dodává, že samotná "nevědomost" o rozhodnutí rozvodového soudu není sama o sobě přesvědčivým argumentem svědčícím pro extrémně nespravedlivý přístup Krajského soudu v Ostravě. Při zdůraznění požadavku procesní obezřetnosti účastníků soudního řízení totiž z podání stěžovatele neplyne, že by mu zdravotní stav bránil ověřit si průběh a výsledky rozvodového řízení v době podání žaloby na výživné za situace, kdy o tomto probíhajícím rozvodovém řízení a procesní aktivitě soudu věděl zcela nepochybně, jak vyplývá z přiložených rozsudků obecných soudů.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. 6. 2011
Ivana Janů v. r.
soudce zpravodaj