ECLI:CZ:US:2011:1.US.3708.10.1
sp. zn. I. ÚS 3708/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného JUDr. Martinem Tocikem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Moskevská 1461/66, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 4 Tdo 1088/2010, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2010, čj. 7 To 76/2010 - 224, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 17. 2. 2010, čj. 6 T 44/2009 - 207, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Po řádném doplnění své ústavní stížnosti L. B. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zmíněná porušení svých základních práv odůvodnil tím, že poškozená nezl. Eva B. /jedná se o pseudonym/ (dále jen "poškozená") byla vyslechnuta ještě před zahájením trestního stíhání podle §160 odst. 4 trestního řádu (dále jen "TrŘ") bez přítomnosti stěžovatele či jeho obhájce a právní kvalifikace skutku je údajně v rozporu se zásadou "nullum crimen sine lege", vyjádřenou v čl. 39 Listiny, neboť ze skutkové věty nevyplývá, že by mezi stěžovatelem a poškozenou došlo k souloži nebo ji jiným způsobem pohlavně zneužil.
Ze shora uvedených rozhodnutí vyplývá zjištění, že shora označeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen TrZ), kterého se dopustil tím, že dne 6. 6. 2007 ve Frýdku - Místku, pod záminkou zprostředkování roznášení letáků, vlákal poškozenou do osobního vozidla tov. zn. Škoda Felicia, modré barvy. Poté ji odvezl na ulici Dlouhou ve Frýdku - Místku, kde vozidlo zaparkoval, zevnitř uzamkl a poškozenou proti její vůli osahával pod tričkem na prsou, hladil po noze a rukou. Poškozená jej následně kousla do ruky, vozidlo se jí podařilo odemknout a z místa utéci. Stěžovateli bylo známo, že se jedná o osobu mladší 15 let. Za to byl odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků se zařazením do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 6 T 116/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Po prostudování ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu ve Frýdku - Místku, sp. zn. 6 T 44/2009, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je otázka použitelnosti výpovědi poškozené. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že účelem trestního řízení je, z ústavního hlediska, vyslovení výroku o vině (či nevině) na základě důkazů, jež vzešly ze spravedlivého procesu, v němž měla obhajoba rovnou příležitost podílet se na procesním formování a verifikaci obžalobou shromážděných důkazů, tedy že byla dodržena zásada kontradiktornosti řízení.
K zásadě kontradiktornosti řízení, zejména ve vztahu k otázce výslechu svědka [čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy], existuje i bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva, z níž vyplývá, že čtená výpověď svědka, který nebyl nikdy vyslechnut kontradiktorně, nemusí představovat porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, jestliže odsouzení není výlučně či v rozhodující míře založeno na takové výpovědi. Jinými slovy, taková výpověď nesmí být výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny (srov. věc Kostovski vs. Nizozemí, Doorson vs. Nizozemí). Výjimka je připuštěna jen v zájmu ochrany oběti, ale vyžaduje kompenzaci této procesní nevýhody (věc W. S. vs. Polsko). Proces však vždy musí být spravedlivý jako celek (věc Barbera a spol. vs. Španělsko).
Výjimky z uvedené zásady kontradiktornosti řízení nutno vykládat restriktivně tak, aby nebyly popřeny smysl a podstata omezovaných práv (čl. 4 odst. 4 Listiny). Akceptuje-li tedy trestní řád pro rozhodnutí ve věci samé použití důkazu provedeného mimo hlavní líčení, musí být takový důkaz proveden tak, aby neporušil právo na obhajobu a zásadu kontradiktornosti řízení, jež by jinak byly v hlavním líčení garantovány (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 538/03).
Je-li v trestním řízení vyslýchána osoba mladší patnácti let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by, vzhledem k věku, mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj (§102 odst. 1 TrŘ), má být v dalším řízení vyslechnuta znovu jen v nutných případech (§102 odst. 2 TrŘ). Před zahájením trestního stíhání je možné takový důkaz (výslech osoby mladší patnácti let) provést, jestliže osoba, která má být stíhána, není známa a není možné proti ní zahájit trestní stíhání. Současně je nezbytné při provádění neodkladného nebo neopakovatelného úkonu (§160 odst. 4 TrŘ), spočívajícího ve výslechu svědka či v rekognici, prováděného před zahájením trestního stíhání, splnit podmínky stanovené v §158a TrŘ, tzn. takový úkon provést za účasti soudce.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že poškozená byla vyslechnuta před zahájením trestního stíhání stěžovatele, kdy se m.j. musela vyjádřit i k popisu pachatele, aby následně mohla být provedena rekognice nezbytná k jeho identifikaci. Předmětnému výslechu, který byl proveden jako neodkladný a neopakovatelný, neboť stěžovatel jako pachatel stíhaného skutku nebyl znám a z důvodu věku poškozené (mladší patnácti let) a okolností, jež by mohly nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj (§102 odst. 1 TrŘ), o čemž svědčí psychický stav poškozené při výslechu (č. l. 50 spisu), byl přítomen soudce, který bděl nad zachováním zákonnosti a dodržením obhajovacích práv (§158a TrŘ). Na výslech navázala zmíněná rekognice a teprve poté, kdy bylo známo, že pachatelem je stěžovatel, bylo zahájeno jeho trestní stíhání. Následně již poškozená vyslechnuta nebyla, neboť to nebylo ke správnému rozhodnutí již třeba. Její výpověď byla v hlavním líčení, se souhlasem stěžovatele a jeho obhájce, přečtena a jak uvedl Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání (v předchozích fázích trestního řízení stěžovatel tuto námitku nevznesl), důvodem byl právě věk poškozené a riziko nepříznivého duševního a mravního vývoje poškozené v případě dalšího jejího výslechu či dokonce konfrontace se stěžovatelem.
V projednávané věci nebyl výslech poškozené jediným usvědčujícím důkazem, na jehož základě by byl stěžovatel uznán vinným a odsouzen. Skutkový stav byl prokázán i dalšími provedenými důkazy, které výpověď poškozené dosvědčují, potvrzují a vyvracejí obhajobu stěžovatele (např. výslech svědka J. K., jenž popsal vozidlo tov. zn. Škoda Felicie, které stěžovatel používal, shodně s poškozenou, včetně jeho jednotlivých detailů a pachu kouře, který poškozená cítila; fotodokumentace předmětného vozidla shodující se s výpovědí poškozené; výslech sociálních pracovnic, s nimiž byla poškozená krátce po incidentu v kontaktu; poukaz na vyzvedávání pošty a dostavení se k jednání soudu v uvedené době, čímž byla vyvráceno tvrzení stěžovatele, že skutek nespáchal, neboť se v inkriminovanou dobu nacházel v Anglii, přičemž nelze opomenout ani poznání stěžovatele poškozenou při rekognici, apod.). Z uvedeného je zřejmé, že opodstatnění nelze přiznat ani tvrzení stěžovatele o výpovědi poškozené jako jediného usvědčujícího důkazu, neboť výslech poškozené nebyl jediným důkazem, který by stěžovatele usvědčoval.
V uvedeném postupu orgánů činných v trestním řízení, který vycházel z příslušných ustanovení trestního řádu (§102, §158a, §160 odst. 4 TrŘ) nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Trestní řízení lze jako celek považovat za spravedlivé.
Ústavní soud se nemohl zabývat tvrzením o nesprávné právní kvalifikaci. Stěžovatel měl možnost tuto námitku uplatnit v průběhu řízení před obecnými soudy v předcházejících stadiích řízení, což, jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, neučinil.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu