ECLI:CZ:US:2011:1.US.509.09.1
sp. zn. I. ÚS 509/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele B. K., zastoupeného Mgr. Alenou Straubovou, advokátkou se sídlem Smetanova 8, 602 00 Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, ze dne 12. 11. 2008, č. j. 5 Cmo 261/2007-197, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2007, č. j. 50 Cm 46/2003-122, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2007, č. j. 50 Cm 46/2003-164, spojeného s návrhem na vyslovení neústavnosti §220k odst. 1, poslední věta zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění platném do 30. 6. 2008, in eventum na zrušení §31 písm. a) (in eventum §34 odst. 1) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů a §386 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, v platném znění, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ústavní stížností navrhl zrušení v záhlaví uvedených usnesení Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, vyslovení neústavností, event. zrušení tam uvedených ustanovení.
Ústavní soud v prvé řadě zkoumal, zda návrh splňuje formální předpoklady jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zejména zda jsou splněny podmínky jeho přípustnosti.
Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal Nejvyššímu soudu proti výrokové části I. usnesení Vrchního soudu v Olomouci, ze dne 12. 11. 2008, č. j. 5 Cmo 261/2007-197 (dále jen "usnesení VS") dovolání, které je podle poučení v citovaném usnesení VS přípustné, dále proti výrokové části II. usnesení VS, u kterého se domnívá, že je ze zákona přípustné dle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a proti výrokovým částem III. a IV.usnesení VS, jejichž vada prý spočívá na nesprávném výkladu a aplikaci vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., v platném znění. Stěžovatel má za to - jak uvádí v dovolání - že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení předmětné věci a jsou v rozporu s hmotným právem, z čehož dovozuje, že "dovolání by mělo být přípustné i dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o. s. ř.".
K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity. K tomu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu pod sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19. Vydání 1. Praha: C.H. Beck 2001, str. 79). I v souladu s tímto nálezem je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež slouží k ochraně práv stěžovatele, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální.
Na jedné straně subsidiarita ústavní stížnosti znamená požadavek vyčerpání všech procesních prostředků, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy ČR], tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve poté, kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech fyzické nebo právnické osoby konkrétní orgán veřejné moci, jednalo by se o zásah do jeho pravomoci a o porušení principu dělby moci, pokud by jiný orgán (tedy i Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána příslušnému orgánu možnost k realizaci jeho působnosti. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V praxi se zjevně jedná o postup Nejvyššího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Posledně uvedený případ znamená, že jestliže fyzická nebo právnická osoba mimořádný opravný prostředek neuplatnila, nelze za takové situace ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, je stěžovatelovi podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.
Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, v případě, že stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž o přípustnosti dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze poté ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout z důvodu její opožděnosti (srov. sp. zn. I. ÚS 637/05).
K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není důvod, neboť i za situace, že by dovolací soud rozhodl, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V dané věci podal stěžovatel prakticky současně s ústavní stížností i dovolání. Ústavní soud - jak již uvedl - z obsahu podaného dovolání, které si vyžádal od Nejvyššího soudu, jež je vedeno pod sp. zn. 29 Cdo 1387/2009 (srov. č.l. 208 a násl. uvedeného spisu) zjistil, že stěžovatel podal dovolání s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovateli. Ostatně, i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že je přesvědčen, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit ještě v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud naopak nerozhodne a bude čekat na rozhodnutí dovolacího soudu, bude prodlužovat své řízení a nepřímo tak pobízet ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání. K tomu však, jak je popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat, takže podání ústavní stížnosti je za dané situace předčasné. Na druhé straně odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by s dovoláním neuspěl, bude moci případně podat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňoval i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci, Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2011
Vojen Güttler, v. r.
soudce zpravodaj