ECLI:CZ:US:2011:1.US.616.11.1
sp. zn. I. ÚS 616/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. R. D., zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 4. 1. 2010, čj. 17 Nc 1503/2005 - 1534, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 5. 2010, čj. 10 Co 150/2010 - 1589, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 11. 2010, čj. 21 Cdo 3786/2010 - 1607, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o výchově a výživě nezletilých dětí účastníků. Podstatou jejích argumentů bylo tvrzení, že ve věci nebyly provedeny relevantní důkazy znaleckým posudkem, vypracovaným znalcem z oboru pedopsychologie a sexuologie, přesto, že ona sama předložila soudu odborné závěry čtyř psychologů. Otec nezletilých odvezl děti bez jejího souhlasu do Kanady, tam nepracuje a nechává se živit svými rodiči. Dětem tak nevytváří potřebné zázemí. Na druhé straně stěžovatelka má předpoklady pro zajištění jejich řádného vývoje, o děti vždy vzorně pečovala. Má vysokoškolské vzdělání a je schopna děti všestranně zabezpečit. Celé důkazní řízení tak zůstalo kusé. Odmítnutí stěžovatelkou navržených důkazů v tak závažné věci je mimořádným a závažným porušením práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka je přesvědčena, že zmíněným postupem soudů byla porušena její základní práva zaručená v čl. 90 Ústavy ČR a dále práva podle čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a předložených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Plzeň - město, rozsudkem ze dne 4. 1. 2010, čj. 17 Nc 1503/2005 - 1534, zamítl návrh stěžovatelky na úpravu výchovy nezletilých dětí Jana, Pavla a Jiřího (jedná se o pseudonymy), pro dobu před rozvodem a po rozvodu. Všechny tři děti svěřil do výchovy otce, matce uložil povinnost přispívat na jejich výživu a rozhodl i o dlužném výživném. Zamítl návrh otce na zákaz styku stěžovatelky s nezletilými a stanovil rozsah písemného styku dětí s matkou. Vyšel ze zjištění, že oba rodiče i nezletilé děti jsou občany jak České republiky (dále jen ČR), tak Kanady, kde žili od roku 1998. Stěžovatelka dne 5. 6. 2005 i s dětmi přicestovala zpět do ČR s cílem je ochránit před jejich otcem, kterým měly být pohlavně zneužívány. Ministerstvo spravedlnosti v Kanadě sdělením ze dne 21. 4. 2008 potvrdilo, že Vyšší soud provincie Ontario všechny tři nezletilé děti svěřil do výchovy otce. Manželství rodičů bylo rozvedeno rozsudkem Vrchního soudu v Torontu ze dne 25. 8. 2006. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2007 byl uvedený rozsudek o rozvodu manželství uznán na území ČR.
Pokud jde o tvrzené zneužívání dětí jejich otcem či dalšími blíže neurčenými osobami, okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka v tomto ohledu důkazní břemeno neunesla a ani z předložených důkazů nezjistil, že by její, takto vznesená obvinění, byla důvodná. Konstatoval, že o úpravě poměrů nezletilých dětí D. rozhodl kanadský soud poté, co intenzivně probíhalo vyšetřování podezření z pohlavního zneužívání dětí jejich otcem, vznesené stěžovatelkou. Stěžovatelka, v rozporu s rozhodnutím kanadského soudu, opustila s dětmi území Kanady a později se s nimi přemístila na území Ukrajiny, odkud byly děti v souladu s rozhodnutím kanadského soudu vráceny zpět jejich otci do Kanady. Soud uzavřel, že se jedná o smyšlenou konstrukci stěžovatelky.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni zrušil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, pokud rozhodl o návrhu stěžovatelky na úpravu výchovy a výživy nezletilých dětí. Rozhodl tak proto, že sice v průběhu řízení došlo k rozvodu rodičů nezletilých dětí kanadským soudem a Nejvyšší soud ČR toto rozhodnutí uznal, avšak tato skutečnost nemá vliv na to, že o poměrech dětí bylo rozhodováno a ostatní výroky vlastně subsumují tuto situaci. Další výroky rozsudku soudu prvního stupně potvrdil, s výjimkou výroku o dlužném výživném matky, který změnil. V odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že okresní soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu, zjistil správně skutkový stav věci, na základě něhož aplikoval správně zákon o rodině a normy mezinárodního práva soukromého. Odkázal proto na podrobný rozsudek okresního soudu a zabýval se pouze námitkami stěžovatelky, uvedenými v odvolání.
Krajský soud upozornil na to, že řízení o výchově a výživě nezletilých dětí probíhá podle §120 odst. 2 OSŘ, a je tedy ovládáno zásadou vyšetřovací. To znamená, že soud provádí i jiné důkazy než ty, které jsou stranami navrhovány, ale vyšetřovací zásada nenahrazuje na prvním místě stojící důkazní aktivitu účastníka řízení. Povinnost soudu provést i jiné (než účastníky navržené) důkazy sebou nese jen to, že případné nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní nemůže být účastníkovi na újmu z hlediska výsledku řízení. Aplikace této zásady však neznamená, že soud je povinen provést veškeré důkazy, které byly stranami navrhovány. Pokud stěžovatelka v odvolání nesouhlasí s tím, že některé z jejich navržených důkazů nebyly provedeny, i když byly založeny ve spisu, pak pominula toto pravidlo. Soud určuje, které důkazy budou provedeny tak, aby byla splněna vyšetřovací zásada uvedená v §120 odst. 2 OSŘ, takto postupoval i okresní soud, a proto nepochybil, když z listin, které stěžovatelka předložila, nevyvodil žádné závěry.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl s odůvodněním, že směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci upravené zákonem o rodině, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští, i kdyby šlo o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 OSŘ.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstata spočívá v polemice stěžovatelky s prováděním a hodnocením důkazů v daném řízení. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud totiž není další přezkumnou instancí v řízení před obecnými soudy (čl. 83 Ústavy ČR).
Po přezkumu ústavnosti celého řízení Ústavní soud dospěl k závěru, že okresní soud provedl celou řadu důkazů, jimiž správně zjistil skutkový stav věci a z něho vyvodil, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a velmi pečlivě odůvodnil. Ty jsou nejen v souladu s obecným právem, ale jsou i ústavně konformní. Odvolací soud se s provedeným dokazováním i s právními závěry okresního soudu v podstatě ztotožnil a s odvolacími argumenty stěžovatelky se přesvědčivě vypořádal.
Ústavní soud v právním hodnocení a v závěrech odvolacího soudu neshledal nic protiústavního. Otázkou dokazování ve své judikatuře se již několikrát zabýval, viz např. nález sp. zn. III. ÚS 68/99, podle něhož obecný soud, v souladu s ustanovením §120 odst. 1 OSŘ, není povinen provést všechny důkazy navržené účastníkem řízení, vždy se však musí v odůvodnění rozsudku vypořádat s tím, že některé důkazy neprovedl a proč. V daném případě tak obecné soudy učinily. Předmětné řízení, jak správně konstatoval odvolací soud, probíhá podle §120 odst. 2 OSŘ, a je tedy navíc ovládáno zásadou vyšetřovací. To je dáno celospolečenským zájmem na ochraně nezletilých dětí, zejména pokud jde o jejich výchovu. Podle názoru Ústavního soudu soudy obou stupňů tuto zásadu v průběhu řízení plně respektovaly. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu