ECLI:CZ:US:2011:1.US.71.11.1
sp. zn. I. ÚS 71/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené JUDr. Zdeňkem Juřinou, advokátem se sídlem Krausova 605/6, 199 00 Praha 9, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 20. 10. 2010, č. j. 5 Cmo 95/2010-127, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2009, č. j. 13 Cm 19/2008-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ústavní stížností navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh splňuje formální předpoklady k jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zejména zda jsou splněny podmínky jeho přípustnosti.
Ústavní soud z obsahu spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 13 Cm 19/2008 (č.l. 139 a násl.), zjistil, že proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podala stěžovatelka Nejvyššímu soudu - s poukazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - dovolání.
K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity. K tomu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu pod sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19. Vydání 1. Praha: C.H. Beck 2001, str. 79). I v souladu s tímto nálezem je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří ústavní stížnost procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv či svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež slouží k ochraně práv stěžovatele, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální.
Na jedné straně subsidiarita ústavní stížnosti znamená požadavek vyčerpání všech procesních prostředků, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy ČR], tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve poté, kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech fyzické nebo právnické osoby konkrétní orgán veřejné moci, jednalo by se o zásah do jeho pravomoci a o porušení principu dělby moci, pokud by jiný orgán (tedy i Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána příslušnému orgánu možnost k realizaci jeho působnosti. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V praxi se zjevně jedná o postup Nejvyššího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Posledně uvedený případ znamená, že jestliže fyzická nebo právnická osoba mimořádný opravný prostředek neuplatnila, nelze za takové situace ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, je stěžovatelovi podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.
Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, v případě, že stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž o přípustnosti dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze poté ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout z důvodu její opožděnosti (srov. sp. zn. I. ÚS 637/05).
K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není důvod, neboť i za situace, že by dovolací soud rozhodl, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V dané věci podala stěžovatelka prakticky současně ústavní stížnost i dovolání. Ústavní soud - jak již uvedl - z obsahu podaného dovolání (srov. č.l. 139 uvedeného spisu sp. zn. 13 Cm 19/2008) zjistil, že stěžovatelka podala dovolání právě s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelce. Ostatně, i z toho, že stěžovatelka podala dovolání, lze usoudit, že je sama přesvědčena, že tvrzený zásah do jejich práv lze odstranit ještě v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by tak pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání. K tomu však, jak je ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat, takže podání ústavní stížnosti je za dané situace předčasné. Na druhé straně odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, neboť pokud by s dovoláním neuspěla, bude moci případně podat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňoval i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci, Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] odmítl.
Za tohoto stavu Ústavní soud náhradu nákladů řízení stěžovatelce nepřiznal, neboť podmínky ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zjevně nejsou splněny. Týž závěr se týká i event. náhrady nákladů zastoupení stěžovatelky podle §83 odst. 1 cit. zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2011
Vojen Güttler, v. r.
soudce zpravodaj