ECLI:CZ:US:2011:1.US.772.11.1
sp. zn. I. ÚS 772/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky Odenwald CZ, s. r. o., se sídlem Tušimice 14, Kadaň, zastoupené JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem ul. 28. října 851/26, Teplice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2010, č. j. 1 Cmo 100/2010-151, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vedlejší účastník, M. E., se žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhal po stěžovatelce jako žalované zaplacení částky 502.107,- Kč s příslušenstvím.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 2. 2010, č. j. 19 Cm 107/2008-120, byla žaloba z části, a to o zaplacení částky 430.862,10 Kč, zamítnuta (výrok I.). Stěžovatelce bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníku částku 71.244,90 Kč s úrokem z prodlení (výrok II.) a nebyla jí přiznána náhrada nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud uvedl, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo, předmětem jejíhož plnění byla oprava střechy haly v areálu stěžovatelky (objednatelky díla). Stěžovatelka však dopisem zastavila veškerou stavební a úklidovou činnost odůvodněním, že zhotovitel-vedlejší účastník "nedodržel bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců" stěžovatelky při práci. Krajský soud uvedl, že svým rozhodnutím o zastavení prací stěžovatelka neumožnila vedlejšímu účastníkovi řádně a včas dokončit dílo. Rozhodnutí stěžovatelky o zastavení prací prý nemá oporu v právu, ani ve sdělených skutečnostech v citovaném dopise; vedlejší účastník určité práce doložil, avšak přes poučení soudem nedoložil tzv. vícepráce. Vyúčtovanou částku 257.074,- Kč nelze vedlejšímu účastníkovi přiznat a nelze mu přiznat ani částku 173.787,60,- Kč, kterou vedlejší účastník vyúčtoval nad rámec skutečně provedených prací; ostatní vyúčtované práce byly provedeny. Vedlejší účastník pak nezažaloval škodu, která mu protiprávním jednáním žalované stěžovatelky vznikla.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl odvoláním napadený výrok II. a III. rozsudku soudu prvního stupně potvrzen jako správný, výrok I. rozsudku soudu prvého stupně zůstal odvoláním nedotčen. Vrchní soud dále vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že výrok II. byl potvrzen, přestože v jednání před odvolacím soudem argumentovala rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4092/2007, který obsahuje právní posouzení případu, kdy objednatel neumožní zhotoviteli provést a dokončit dílo: Tím, že objednatel neumožní zhotoviteli provést a dokončit dílo, takže dílo nechá dokončit třetí osobou, dochází k zániku závazku pro nemožnost plnění. Nastávají pak účinky obdobné jako při odstoupení od smlouvy. Právní posouzení věci podle tohoto judikátu je jiné, než učinil soud prvního stupně, který sice uzavřel, že stěžovatelka svým rozhodnutím o zastavení prací neumožnila žalobci řádně a včas dokončit dílo, následky však již neposoudil podle ust. §352 a násl. obch. zákoníku ve spojení s §575 obč. zákoníku, jak uvádí citovaný judikát; pokud by byla věc posouzena podle tohoto judikátu, musela by být vzata v úvahu i stěžovatelkou vedlejšímu účastníkovi zaplacená záloha 500.000,- Kč Kč, resp. toto plnění mělo být vráceno stěžovatelce. Podle rozsudků soudu prvního stupně i soudu odvolacího provedl vedlejší účastník práce v hodnotě 571.244,90 Kč, leč pro tento závěr nebyl proveden žádný důkaz; tento závěr je nejen v rozporu se skutečností, ale zejména v něm tkví podstata nespravedlnosti rozhodnutí obou soudů.
Stěžovatelka z napadeného rozsudku odvolacího soudu zjistila, že argumentaci rozhodnutím Nejvyššího soud považuje odvolací soud za tvrzení nových skutečností, které jsou v odvolacím řízení nepřípustné, a proto nelze k tomuto tvrzení přihlížet. Stěžovatelka však zastává jiný názor; tvrdí, že novou argumentaci spočívající v uvedení rozhodnutí Nejvyššího soudu v odvolacím řízení nelze považovat za nová skutková tvrzení, neboť se jedná toliko o argumentaci pro jiné právní posouzení věci. Stěžovatelka vychází z platné zásady, že soud zná právo.
Ústavní soud k této námitce uvádí následující.
Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu je na skutkové okolnosti případu stěžovatelky stěží přenositelné. Týkalo se totiž případu, kdy bylo dílo dokončeno třetí osobou; proto Nejvyšší soud vyslovil právní názor: "Povinnost žalobce provést dílo řádně tedy zanikla v okamžiku, kdy bylo dílo dokončeno třetí osobou, a to pro nemožnost plnění.". Ve věci stěžovatelky však nešlo o to, že by bylo dílo provedeno třetí osobou; stěžovatelka totiž rozhodla o zastavení prací bez dalšího, tedy aniž by bylo dílo třetí osobou dokončeno. Ostatně, jak uvedl (nikoli excesivně) vrchní soud, zastavení prací samo o sobě neznamenalo objektivní nemožnost plnění žalobcem, a tedy zánik závazku; v tomto směru se tedy vrchní soud citovanou námitkou stěžovatelky (poukazem na uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu a tvrzením o zániku závazku) obsahově (věcně) zabýval.
Pokud tedy stěžovatelka dovozuje zánik závazku jen odkazem na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, je taková námitka zjevně neopodstatněná.
III.
Stěžovatelka rovněž namítá, že výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení (že se žalované-stěžovatelce nepřiznává náhrada nákladů řízení) byl potvrzen odvolacím soudem, který se s ním ztotožnil. Uvedený výrok soudu prvního stupně přitom vychází z ust. §143 o. s. ř.; žalovaná (prý) zavdala příčinu k podání návrhu svým protiprávním postupem, neboť neumožnila žalobci dílo dokončit. Podle stěžovatelky ustanovení §143 o. s. ř. však upravuje situaci, kdy žalovaný neměl úspěch ve věci, takže toto ustanovení na souzenou věc nedopadá. Náhrada nákladů řízení tak měla být přiznána podle výsledku řízení, tedy podle ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř.; žalované stěžovatelce tedy měla být náhrada nákladů řízení přiznána v poměru úspěchu a neúspěchu ve věci samé.
Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou praxi; podle ní mu do rozhodování obecných soudů o nákladech řízení přísluší ingerovat pouze v případě pochybení v intenzitě rozhodnutí excesivních. Stěžovatelka však nijak neodůvodňuje, proč by tvrzené pochybení obecných soudů ohledně nákladů řízení mělo excesivní povahu. Její argumentace se pohybuje toliko na úrovni práva podústavního. Jeho dodržování Ústavní soud v zásadě nechrání, nejde-li současně o porušení principů ústavních. To však Ústavní soud neshledal. Stěžovatelka nepředkládá ani (případný) názor, že by byl výsledek rozhodování obecných soudů o nákladech řízení - tedy že se stěžovatelce nepřiznává náhrada nákladů řízení (a že ani stěžovatelka není povinna platit náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi) - v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ostatně, nelze přehlédnout ani to, že sám krajský soud argumentoval, že stěžovatelka svým protiprávním postupem neumožnila vedlejšímu účastníkovi dílo dokončit, a tento závěr stěžovatelka v ústavní stížnosti ani nerozporuje.
Proto i tato námitka stěžovatelky je zjevně neopodstatněná.
Nad rámec této argumentace Ústavní soud dodává - jak zjistil z obsahu vyžádaného spisu - že citovanou námitku stěžovatelka v řízení před soudem odvolacím vůbec nevznesla, takže se s ní odvolací soud vypořádat ani nemohl.
IV.
Vzhledem k tomu - jak Ústavní soud ověřil - že obecné soudy základní práva a svobody stěžovatelky neporušily, byla ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů jako návrh nepřípustný zjevně neopodstatněný odmítnuta. Proto nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu