ECLI:CZ:US:2011:1.US.857.11.1
sp. zn. I. ÚS 857/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Sázková kancelář, a.s., se sídlem Jaktáře 1475, Uherské Hradiště - Mařatice, zastoupené JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze se sídlem Trojanova 12, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. prosince 2010, č. j. 5 Afs 85/2010-68, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2010, č. j. 9 Ca 249/2008-41, proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. město Prahu ze dne 30. 4. 2008, č. j. 6666/08-1300-105163, a proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 3 dne 26. 9. 2007, č. j. 174619/07/003511/4269, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Finančního ředitelství pro hl. město Prahu a Finančního úřadu pro Prahu 3 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 3. 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ca 249/2008 vyplývají následující skutečnosti. Platebním výměrem ze dne 26. 9. 2007, č. j. 174619/07/003511/4269 na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2007 vydaným Finančním úřadem pro Prahu 3 byl stěžovatelce snížen odpočet daně o částku 14 683 Kč. Proti tomuto platebnímu výměru podala stěžovatelka dne 1. 11. 2007 odvolání, o kterém rozhodlo Finanční ředitelství pro hl. město Prahu rozhodnutím ze dne 30. 4. 2008, č. j. 6666/08-1300-105163, tak, že vyměřený nadměrný odpočet ve výši 42.512,- Kč se snižuje o částku 14.683,- Kč na částku 27.829,- Kč a napadený platební výměr se dále mění způsobem uvedeným v citovaném rozhodnutí. Rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. město Prahu napadla stěžovatelka žalobou, která byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2010, č. j. 9 Ca 249/2008-41, zamítnuta. Kasační stížnost podanou stěžovatelkou dne 6. 4. 2010 zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. prosince 2010, č. j. 5 Afs 85/2010-68.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že podstatou předmětné věci nejsou otázky skutkové, nýbrž pouze otázka právního výkladu a aplikace §113 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále také jen ZDPH). Podstata celého sporu mezi stěžovatelkou a orgány daňové správy spočívá v rozdílném chápání účinků tohoto ustanovení ve vztahu k §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 ZDPH. Tato ustanovení jsou pro stěžovatelku jakožto provozovatele loterií a jiných podobných her ve smyslu zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, určující, neboť umožňují většině provozovatelů osvobození od daně z přidané hodnoty se současným nárokem na odpočet daně z přidané hodnoty. Přijetím zákona č. 109/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách (dále také jen "zákon č. 109/2006 Sb.") došlo, mimo jiné, ke zrušení ustanovení §113 písm. b) ZDPH, kterým byla platnost ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 ZDPH omezena do data 31. 12. 2004, v důsledku čehož došlo dle stěžovatelky k "vrácení ustan. §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 ZDPH zpět do zákona". Stěžovatelka má tedy zato, že zrušením §113 ZDPH došlo současně k rehabilitaci §68 odst. 10 ZDPH, podle něhož platí, že od daně s nárokem na odpočet je osvobozeno provozování loterií a jiných podobných her (§60), mimo her uvedených v ustanovení §2 písm. b), e), i),j) a k) zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka tvrdí, že vzhledem ke způsobu projednávání a přijetí zákona č. 109/2006 Sb. došlo k situaci, kdy adresát právní normy neví, co je platným právem a co nikoliv. Tato situace je zcela v rozporu s principem právního státu z toho důvodu, že adresátovi právních norem nezaručuje právní jistotu ve vztazích, ve kterých adresát právních norem vystupuje. Stěžovatelka konstatuje, že Nejvyšší správní soud, Městský soud v Praze i orgány daňové správy postupovaly v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí a nejednoznačnost obsahu právní normy přičetly k tíži stěžovatelky, která tuto situaci nezpůsobila a nemohla ji ani nijak ovlivnit. Vzhledem k tomu, že adresát právní normy, jako běžný podnikatel bez hlubších právních znalostí, jednal v důvěře v zákon, který si vyložil podle svých znalostí právní terminologie a podle svých schopností, je postup obecných soudů a správních orgánů v rozporu se zásadou právní jistoty a tedy i s principem právního státu jako takového.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Finančního ředitelství pro hl. město Prahu a Finančního úřadu pro Prahu 3 nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatelka v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
Jak již bylo stěžovatelce vyloženo v řadě usnesení Ústavního soudu, kterými byly shledány její předcházející ústavní stížnosti shodného obsahu jako neopodstatněné (např. usnesení ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 565/11, usnesení ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 720/11, usnesení ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 776/11), Ústavní soud se otázkou znovunabytí platnosti a účinnosti ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a ustanovení §68 odst. 10 zákona o ZDPH po jeho novelizaci provedené zákonem č. 109/2006 Sb. zabýval již dříve, a to např. ve svém zamítavém nálezu ze dne 8. února 2011, sp. zn. I. ÚS 1696/09, v němž byla posuzována právně totožná věc. Závěry vyslovené v tomto nálezu Ústavního soudu, jímž je jeho I. senát vázán, se proto uplatní i v projednávané věci. S ohledem na skutečnost, že závěry Ústavního soudu vyplývající z citovaného nálezu jsou stěžovatelce z obsahu výše citovaných usnesení známy, nepovažuje Ústavní soud za potřebné opakovaně uvádět v plném rozsahu jejich citaci, podstatné však je, že Ústavní soud v tomto svém nálezu uzavřel, že "je proto nutné vycházet z toho, že jednou zrušený zákon bez jeho opětovné vůle,(je myšlen zákonodárce - pozn. Ústavního soudu) směřující k obnovení platnosti a účinnosti zákona, tyto vlastnosti znovu nabýt nemůže." Ke shodným závěrům dospěl ve věci stěžovatelky Ústavní soud naposledy také ve svých usneseních ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. III. ÚS 719/11 a ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. III. ÚS 856/11.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal důvodu se od svých výše uvedených závěrů odchýlit, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu