ECLI:CZ:US:2011:1.US.976.11.1
sp. zn. I. ÚS 976/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. dubna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti F. F., bez právního zastoupení, směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 29. 11. 2010 č. j. 30 Co 154/2010-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 4. 2011 se stěžovatel, prostřednictvím Mgr. M. Š., advokáta, domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, neboť měl za to, že postupem krajského soudu v podobě "omezení činnosti obecného zmocněnce" došlo k porušení jeho základních práv garantovaných čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Jak stěžovatel sám uvedl, v posuzovaném případě svým podáním sledoval účel "doplnění ústavní stížnosti podané dne 11. 1. 2011." Vzhledem k okolnosti, že Ústavní soud v mezidobí uvedenou ústavní stížnost v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 277/11 usnesením ze dne 15. 3. 2011 odmítl, bylo nynější podání stěžovatele formálně evidováno jako nová ústavní stížnost s nově přidělenou sp. zn. I. ÚS 976/11.
Tato skutečnost ovšem nic nemění na faktu, že i nyní posuzovaná, obsahově totožná ústavní stížnost, směřující proti témuž rozhodnutí krajského soudu, je podána opožděně, neboť v již v citovaném usnesení sp. zn. II. ÚS 277/11 soudce zpravodaj nevyhověl žádosti stěžovatele o prodloužení lhůty k odstraňování vad, když šedesátidenní lhůtu stanovenou zákonem o Ústavním soudu považoval za plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti a její faktické prodlužování stanovováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být výjimečné. Stěžovatelem uváděné skutečnosti, pro které měla být lhůta mu určená k odstranění vad prodloužena o dalších 20 dnů, za onen výjimečný důvod tak považovány nebyly, a proto již tehdy soudce zpravodaj stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl pro neodstranění jejích vad ve lhůtě mu k tomu určené. Tím spíše nelze akceptovat nynější postup stěžovatele, který i přes skutečnost, že citované usnesení sp. zn. II. ÚS 277/11 mu bylo doručeno již dne 18. 3. 2011, tj. v době před podáním nyní posuzované ústavní stížnosti, se odhodlal Ústavnímu soudu adresovat své nové podání za účelem doplnění (již odmítnuté) ústavní stížnosti, ačkoliv mu muselo být více než zřejmé, že tak činí opožděně a tedy zbytečně. Ze stejného důvodu, byl-li o této skutečnosti stěžovatelem vůbec zpraven, je stěží pochopitelné, že tak stěžovatel činil prostřednictvím právního zástupce určeného mu Českou advokátní komorou, byť k podání nebyla přiložena plná moc s výslovným zmocněním pro řízení před Ústavním soudem (srov. §30 odst. 1 ve spojení s ust. §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), a tak i nyní posuzovaná ústavní stížnost vykazovala formální vadu. Za této situace soudce zpravodaj již stěžovatele k odstranění této vady nevyzýval, neboť i po jejím odstranění by ústavní stížnost byla odmítnuta.
S ohledem na výše uvedené soudce zpravodaj návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2011
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj