ECLI:CZ:US:2011:2.US.12.11.1
sp. zn. II. ÚS 12/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti R. Š., zastoupeného Mgr. Lukášem Blažkem, advokátem se sídlem Smilova 500, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2010 č. j. 32 Cdo 835/2009-120, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2008 č. j. 12 Cmo180/2008-96 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 3. 12. 2007 č. j. 36 Cm 95/2006-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 1. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v návaznosti na to právo vlastnit majetek.
Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů je v extrémním nesouladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a současně se zákonnou úpravou, vztahující se na předpoklady vzniku škody. Dle jeho názoru dovolací soud nesprávně spojuje vznik škody na straně pronajímatele s porušením povinnosti nájemce věc vrátit. Pronajímatel jako vlastník, nikoli nájemce, však nese nebezpečí škody na věci (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2033/2002 ze dne 27. 11. 2003). Tím, že Nejvyšší soud shledal odpovědnost nájemce z porušení smluvní povinnosti pronajatou věc po uplynutí sjednané doby pronajímateli vrátit, založil duplicitní odpovědnost subjektů za stejnou škodu, která vzniká ve dvou různých okamžicích, tj. v případě krádeže v okamžiku odcizení věci a následně (kdy škoda způsobená pachatelem krádeže již existuje a odpovídá za ni právě pachatel) vznikne pronajímateli stejná škoda, avšak v jiném okamžiku, konkrétně při skončení doby nájmu. Stěžovatel je toho názoru, že škoda ztrátou věci odcizením vzniká pronajímateli už v okamžiku odcizení pronajaté věci, a tudíž porušení povinnosti nájemce věc vrátit není v příčinné souvislosti se vznikem škody, jelikož porušení této povinnosti je pouze následkem protiprávního jednání třetí osoby. Je otázkou, zda povinnost nájemce věc vrátit existuje, pokud byl předmět nájmu odcizen (a nájemní smlouva zaniká okamžikem zániku předmětu nájmu). Stěžovatel tvrdí, že taková povinnost z nájemního vztahu nemůže existovat, odcizením věci zaniká, a to bez ohledu na to, zda je nájemce v prodlení s vrácením předmětu nájmu. Jediným odpovědným může být pouze pachatel, byť je často neznámý. Přenos odpovědnosti na nájemce stěžovatel považuje za nepřípustný zásah do práv na právní jistotu účastníků právního vztahu.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích uložil napadeným rozsudkem stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 125.453,-Kč s příslušenstvím (výrok I.), v části příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a třetím výrokem rozhodl o nákladech řízení. O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze druhým napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, podle nichž byly účastníky uzavřeny dvě smlouvy označené jako Dohody o zapůjčení stavební mechanizace, na jejichž základě žalobce poskytl stěžovateli dne 24. 5. 2004 do nájmu na dobu určitou (21 dnů) vibrační desku a dne 24. 8. 2004 přívěsný vozík za účelem vrácení vibrační desky s tím, že v případě obou smlouv bylo mimo jiné ujednáno, že při poškození, zničení či ztrátě předmětu nájmu stěžovatel uhradí jeho hodnotu. Dne 25. 8. 2004 stěžovatel oznámil na Policii ČR, že mu technika zapůjčená žalobcem byla odcizena. Policie posléze věc podezření z trestného činu krádeže odložila. Žalobce proto požadoval po stěžovateli náhradu způsobené škody. Smlouvu o nájmu vibrační desky soud posoudil jako smlouvu o nájmu věci podle §663 a násl. občanského zákoníku a smlouvu o nájmu přívěsného vozíku posoudil jako smlouvu o nájmu dopravního prostředku podle §630 obchodního zákoníku. V obou případech dovodil odpovědnost stěžovatele za škodu v důsledku nevrácení předmětu nájmu, a to v případě smlouvy o nájmu vibrační desky podle §368 a §373 obchodního zákoníku a v případě druhé smlouvy s odkazem na dohodu účastníků o odpovědnosti za škodu obsaženou ve smlouvě.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a důvody o ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Uvedl, že otázka aplikace právní úpravy o podnikatelském nájmu movitých věcí, posouzení, zda je přenesení odpovědnosti za škodu smluvním ujednáním stran v rozporu s kogentními ustanoveními občanského zákoníku a otázka, podle jakého právního předpisu je nutno posuzovat náhradu škody, jde-li o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, nejsou otázkami zásadního právního významu, neboť závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu s hmotným právem ani judikaturou. Dále uvedl, že k otázce odpovědnosti nájemce za škodu v případě nevrácení předmětu nájmu pronajímateli ve sjednané lhůtě se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku publ. pod č. 20/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovodil, že vrátit věc pronajímateli po skončení nájmu je základní povinností nájemce; v opačném případě tedy nese odpovědnost za škodu v důsledku nevrácení předmětu nájmu.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel se domáhá přezkoumání napadených rozhodnutí, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů, neboť argumenty ve stížnosti uvedené jsou v zásadě opakováním námitek uplatněných v předchozím řízení.
Ústavní soud, vědom si svého ústavněprávního vymezení (čl. 83 Ústavy), připomíná, že v zásadě není povolán k výkladu jednoduchého (podústavního) práva, neboť ten náleží soudům obecným. Především Nejvyšší soud má za úkol zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování zaujímá stanoviska, resp. soudní judikaturu sjednocuje v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu a v rámci tohoto oprávnění činí výklad podústavního práva (srov. §14 a násl. zákona o soudech a soudcích). Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu Ústavnímu soudu nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V reakci na námitky stěžovatele tedy Ústavní soud zvažoval pouze to, zda napadený výklad příslušných ustanovení obchodního zákoníku a občanského zákoníku není interpretací natolik svévolnou, že by vybočovala z principů zakotvených v hlavě páté Listiny. Takové pochybení ovšem nezjistil.
Ve věci bylo provedeno důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Stěžovatel ostatně námitky do zjištěného skutkového stavu ani nevznáší, neboť zejména argumentuje rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2033/2002 a z něj vyvozeným závěrem, že především pronajímatel věci jako vlastník a nikoli nájemce nese nebezpečí škody na věci.
Jak však vyplývá z napadených rozhodnutí, soudy odvolací i dovolací se vzneseným argumentem stěžovatele i ostatními jeho námitkami zabývaly a své právní názory patřičně odůvodnily. Jejich závěr o odpovědnosti stěžovatele za škodu způsobenou žalobci v důsledku nevrácení předmětu nájmu s ohledem na zákonnou úpravu v případě smlouvy o nájmu vibrační desky nevybočuje z mezí ústavnosti, stejně jako závěr o jeho odpovědnosti i v případě druhé smlouvy o nájmu přívěsného vozíku, který oba soudy opřely o dohodu účastníků obsaženou ve smlouvě. Vzhledem k tomu, že jmenované soudy se s danou problematikou vypořádaly dostatečně, přičemž Nejvyšší soud odkázal i na svůj judikát vydaný v obdobné věci (viz rozsudek ze dne 6. 9. 2007 sp. zn. 25 Cdo 65/2006, publ. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 20/2009), nepovažuje Ústavní soud za nutné se k této problematice duplicitně vyjadřovat. Obecně sice lze přijmout názor stěžovatele, že nebezpečí škody na věci nese zpravidla vlastník (což je zásada klasická a původně zcela obecná), ale v některých případech přechází nebezpečí škody na věci na jinou osobu (viz soudy aplikované ustanovení §368 obchodního zákoníku, dle něhož přechází nebezpečí škody na věci na jinou osobu v důsledku prodlení). Dlužník, který je v prodlení s předáním věci věřiteli, tak nese po celou dobu prodlení nebezpečí škody na věci a v případě vzniku škody, jak se stalo i v projednávané věci, je povinen ji věřiteli nahradit (s určitými výjimkami upravenými v citovaném zákonném ustanovení, o něž však v posuzovaném případě nejde).
Odpovědnost stěžovatele za škodu vzniklou žalobci se tedy odvozuje z porušení smluvní povinnosti pronajatou věc po uplynutí sjednané doby pronajímateli vrátit. To platí i za situace, že nemožnost stěžovatele vrátit předmět nájmu pronajímateli a splnit tak svůj závazek způsobila jeho odcizením třetí osoba (nezjištěný pachatel). Případná odpovědnost tohoto pachatele, která se odvíjí od jiných skutkových okolností než v případě stěžovatele, tedy nevylučuje odpovědnost stěžovatele vůči žalobci za porušení smluvní povinnosti. V této souvislosti je třeba obecně připomenout, že ten, kdo nese nebezpečí škody na věci, má právo na její náhradu v případě vzniku škody vůči tomu, kdo ji způsobil, za podmínek §373 a násl. obchodního zákoníku, popř. za podmínek daných příslušnou speciální úpravou (viz Štenglová, Plíva, Tomsa a kolektiv, Obchodní zákoník, komentář, 8. vydání 2003, komentář k §368, str. 1047).
Stěžovatelem poukazované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2033/2002 na projednávanou věc nedopadá, neboť se v něm řešila otázka platnosti leasingové smlouvy, nikoli smlouvy nájemní uzavřené mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Jak vysvětlil odvolací soud ve svém rozsudku, leasingová společnost není pronajímatelem ze smlouvy o nájmu, nýbrž účastníkem leasingové smlouvy, která je svou povahou nepojmenovanou smlouvou.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva a soudy se s nimi vypořádaly ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. S ohledem na výše uvedené nemohlo být zasaženo ani do tvrzeného práva stěžovatele vlastnit majetek.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu