ECLI:CZ:US:2011:2.US.1226.11.1
sp. zn. II. ÚS 1226/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nydokýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem Nám. Republiky 2, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 11 Co 18/2011-43 ze dne 27. 1. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 4. 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Domnívá se, že nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 594/10, o nějž odvolací svou opřel své rozhodnutí, se na jeho věc nevztahuje. Uvádí, že exekučním titulem je rozhodnutí ukládající stěžovateli pokutu za nesplnění příkazu strpět veřejné užívání komunikace, s nímž stěžovatel nesouhlasil.Takových rozhodnutí bylo vydáno více a stěžovatel proti nim podal odvolání a správní žaloby a soud nejméně v pěti případech o žalobách již rozhodl a rozhodnutí správních orgánů zrušil.
Z obsahu napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni i jemu předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně, které si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že usnesením Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 18. 3. 2009 č. j. 7 Nc 1680/2009-8 byla k návrhu oprávněné Obce Druztová nařízena exekuce na majetek stěžovatele na základě vykonatelného rozhodnutí. Usnesení nabylo právní moci dne 10. 7. 2009. Dne 7. 8. 2010 podal stěžovatel návrh na zastavení exekuce s tím, že exekuční titul byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni zrušen. Soud postupoval podle §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a exekuci zastavil s tím, že vykonatelné rozhodnutí, které bylo podkladem exekuce, bylo dodatečně zrušeno. Současně oprávněnému uložil, aby povinnému uhradil náklady řízení ve výši 9.350,- Kč, neboť dospěl k závěru, že oprávněný procesně zavinil, že řízení muselo být zastaveno. O odvolání oprávněného do výroku o nákladech řízení mezi účastníky rozhodl Krajský soud v Plzni napadeným usnesením, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že na řešenou věc dopadají závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 594/10, z nichž mj. vyplývá, že konstruování procesního zavinění oprávněného pouze na tom, že exekuční tituly byly zrušeny, je nedostačující, neboť návrh na nařízení exekuce byl podán na základě materiálně i formálně vykonatelných exekučních titulů. Tak tomu bylo i v projednávaném případě, takže odvolací soud v jednání oprávněného neshledal procesní zavinění na zastavení exekuce, přičemž ani neměl za doložené, že by oprávněnému bylo možno v souvislosti s exekučním řízením vytýkat nedostatek náležité opatrnosti a předvídatelnosti.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel učinil předmětem přezkumu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud se ve své judikatuře touto problematikou mnohokrát zabýval, přičemž dovodil, že otázku náhrady nákladů řízení, jakkoli se může některého z účastníků citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, str. 307 a násl.). Z uvedeného důvodu přistupuje Ústavní soud k této otázce značně rezervovaně a ke zrušujícímu nálezu se uchyluje pouze výjimečně v případě zcela zjevné libovůle v rozhodování. O takový případ však v projednávané věci nejde, neboť řádně odůvodněný postup odvolacího soudu se nejeví být nijak excesivní. Částka, která byla stěžovatelem na nákladech řízení požadována, navíc splňuje kritéria bagatelnosti.
Ústavní soud mnohokrát judikoval, že v případě tzv. bagatelních věcí lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen z důvodu evidentní svévole orgánů veřejné moci, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu. Tento závěr plyne již ze zásad sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje. Až na uvedené zcela výjimečné případy tedy Ústavní soud při posouzení ústavní stížnosti vždy přihlíží k faktickým důsledkům tvrzeného zásahu. Pozitiva plynoucí z případného zásahu Ústavního soudu, která mohou v konečném důsledku spočívat v přiznání relativně malé finanční částky, jsou totiž zcela mizivá v porovnání s jeho negativy spočívajícími např. v zatěžování příslušných státních orgánů.
Vzhledem k výši částky původně stěžovateli přiznané soudem I. stupně ve spojení se skutečností, že jde o náklady řízení, tedy o otázku jednoznačně podružnou, je tedy z materiálního hlediska zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele v podstatě vyloučen. Jinými slovy řečeno, i kdyby Ústavní soud shledal námitky stěžovatele důvodnými co do aplikace jednoduchého práva (což však nezjistil), nemohl by jim přisvědčit v rovině ústavněprávní, neboť tvrzený zásah nedosahuje intenzity potřebné pro konstatování porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces či práva vlastnit majetek (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1534/09 ze dne 24. 3. 2011, II. ÚS 190/11 ze dne 24. 3. 2011, IV. ÚS 1415/07 ze dne 18. 5. 2011 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz., která se zabývají stejnou problematikou).
Z důvodů shora uvedených Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu