ECLI:CZ:US:2011:2.US.1534.09.1
sp. zn. II. ÚS 1534/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti JUDr. K. K., advokáta, zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou se sídlem tamtéž, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 21 T 43/2007-199 ze dne 19. 2. 2009 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 6 To 102/2009-208 ze dne 30. 3. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 11, čl. 28, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 23 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel zastupoval na plnou moc v trestním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 21 T 43/2007 (došlo k vyloučení věci k samostatnému projednání, původně vedeno pod sp. zn. 21 T 138/2006) obžalovaného P. M., jemuž byl usnesením obvodního soudu č. j. 21 T 43/2007-172 ze dne 25. 6. 2008 dle ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), přiznán nárok na tzv. bezplatnou obhajobu.
Po ukončení předmětného řízení vydal obvodní soud napadené usnesení č. j. 21 T 43/2007-199 ze dne 19. 2. 2009, jímž stěžovateli jako obhájci obžalovaného P. M. přisoudil odměnu a náhradu hotových výdajů dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), ve výši 19.020,- Kč. Oproti stěžovatelem předloženému vyúčtování právních služeb ze dne 10. 2. 2009 mu soud mimo jiné nepřiznal odměnu za 4 úkony vykonané před datem 17. 2. 2006, neboť dle názoru obvodního soudu byla obhájci poprvé udělena plná moc k zastupování až dne 17. 2. 2006, dále za úkony spočívající v přípravě a převzetí obhajoby, v účasti na výslechu dne 17. 2. 2006 a v seznámení se s výsledky vyšetřování dne 29. 6. 2006 bylo přiznáno místo účtované odměny ve výši 2.160,- Kč odměna pouze ve výši 1.440,- Kč s odůvodněním, že klient stěžovatele byl stíhán pro pokračující trestný čin.
Do rozhodnutí obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Městského soudu v Praze č. j. 6 To 102/2009-208 ze dne 30. 3. 2009 jako nedůvodná zamítnuta. Stížnostní soud dospěl k závěru, že nárok na přiznání mimosmluvní odměny za úkony právní služby a hotové výdaje, jež ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 a §151 odst. 2, 6 trestního řádu hradí stát, má obhájce pouze za dobu, po kterou reálně existovaly skutečnosti zakládající nárok obžalovaného na bezplatnou obhajobu, a nikoliv za dobu, během níž byla obhájci ze strany obžalovaného poskytována smluvní odměna. Dle zjištění soudu obhájce obžalovaného nepodal žádost o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu ihned po převzetí obhajoby v měsíci únoru roku 2006, ale učinil tak až dne 22. 4. 2008, přičemž soud z uvedeného dovodil, že v mezidobí hájil stěžovatel obžalovaného za nějakou blíže nespecifikovanou smluvní odměnu a žádost o přiznání bezplatné obhajoby podal poté, jakmile zjistil nezbytnost provádění dalších úkonů v předmětné trestní věci současně za situace, kdy obžalovaný se nacházel ve vazbě a nemohl mu již smluvní odměnu poskytovat. Městský soud v Praze proto rozhodnou dobu pro poskytnutí odměny stěžovatele vymezil od data 28. 2. 2008, kdy byl obžalovaný P. M. zadržen před svým vzetím do vazby, čímž byl založen důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 1 písm. a) trestního řádu. V této době vykonal stěžovatel podle stížnostního soudu pouze 4 úkony právní služby, za něž mu podle advokátního tarifu náležela odměna ve výši 5.925,- Kč. S odvoláním na ustanovení §150 odst. 1 trestního řádu, podle něhož nelze změnit usnesení v neprospěch osoby, která stížnost podala, soud nakonec rozhodl, jak shora uvedeno.
Obě rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností. Projevuje v ní nespokojenost se zkrácením odměny za úkony právní služby poskytnuté v řízení o trestných činech, které měly být dle popisu skutků spáchány ve vícečinném souběhu. Bez ohledu na znak pokračování, i kdyby byl dán, měla být dle stěžovatele přiznána sazba vypočtená za vícečinný souběh. Dále stěžovatel rozporuje soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav ohledně doby, kdy došlo k vystavení plné moci ze strany obžalovaného, respektive označuje jej za jsoucí v extrémním rozporu s obsahem trestního spisu. P. M. totiž dle svých slov zastupoval již ode dne 1. 2. 2006, kdy mu byla udělena plná moc přímo do protokolu o výslechu obviněného. Jelikož od uvedené doby byl činný jako jeho obhájce, mimo jiné podával stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, o nichž bylo rozhodováno příslušným státním zastupitelstvím, náleží mu odměna i za úkony konané před datem 17. 2. 2006.
Městskému soudu v Praze stěžovatel vytýká, že se nezabýval shora zmíněnými argumenty, namísto toho vytvořil nepodloženou konstrukci o údajné smluvní odměně, kterou měl nemajetný klient svému obhájci - stěžovateli hradit po dobu asi dvou let. Uvedené přitom soud dovozuje z okolností, respektive vlastní konstrukce okolností, za kterých byla údajně podána dne 22. 4. 2008 žádost o přiznání bezplatné obhajoby. Stěžovatel se proti těmto tvrzením důrazně ohrazuje s tím, že o bezplatnou obhajobu žádal klient jeho prostřednictvím v průběhu celého řízení opakovaně, konkrétně žádost byla podána do záznamu o prostudování spisu ze dne 29. 6. 2006 a do protokolu o hlavním líčení ze dne 1. 6. 2007. Jelikož na předchozí žádosti nebylo ze strany obecných soudů nijak reagováno, byla posléze podána písemná žádost ze dne 22. 4. 2008. Za nesprávný označil stěžovatel rovněž časový údaj o trvání nutné obhajoby a odkázal na protokol o hlavním líčení ze dne 1. 6. 2007, ze kterého je patrné, že obžalovaný se v dané době nacházel ve výkonu trestu. V rozporu se zákonem, ústavními předpisy i konstantní judikaturou je podle stěžovatele názor soudu, v souladu s nímž nárok na náhradu nákladů právního zastoupení na základě přiznané bezplatné obhajoby vzniká pouze v rozsahu právního zastoupení v rámci nutné obhajoby. Stěžovatel zdůrazňuje, že právo na bezplatnou obhajobu patří mezi základní práva každého obviněného, který prokáže, že nemá dostatek finančních prostředků k hrazení nákladů obhajoby, přičemž toto právo s ohledem na ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu není vázáno na existenci podmínek nutné obhajoby ve smyslu §36 a §36a trestního řádu. Rozhodnutí stížnostního soudu považuje stěžovatel z výše uvedených důvodů za nezákonné, nepřezkoumatelné, vykazující znaky nepřípustné libovůle. Obecné soudy provedeným výkladem právních předpisů údajně nedostály své povinnosti poskytovat ochranu jeho základním právům (čl. 4 Ústavy), jmenovitě poskytovat ochranu jeho legitimnímu očekávání, jež je součástí majetkových práv garantovaných čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a ve svém důsledku mohly také ohrozit právo obviněného na obhajobu ve smyslu ustanovení čl. 40 odst. 3 Listiny, což předmětnou věc, přes její bagatelnost, dle názoru stěžovatele posouvá do ústavní roviny.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani (další) odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn do pravomoci těchto soudů zasahovat. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jinými slovy to znamená, že postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Ani chybný výklad či výběr procesního pravidla není bez dalšího důvodem k tomu, aby Ústavní soud do řízení vstupoval s kasačním nálezem.
Stěžovatel učinil předmětem přezkumu rozhodnutí o odměně a náhradě hotových výdajů obhájce v trestním řízení, tedy rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud se ve své judikatuře rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces již mnohokrát zabýval, přičemž uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 27, str. 307 a násl.).
Z uvedeného důvodu přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení, samozřejmě včetně rozhodování o odměně pro advokáta - zástupce některého z účastníků řízení - a určování její výše, značně rezervovaně. Ke zrušení příslušného rozhodnutí se uchyluje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti (rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo bylo-li zasaženo i jiné základní právo. K dotčení práva na spravedlivý proces, dovozovaného z čl. 36 odst. 1 Listiny, může přitom dojít v důsledku výkladu a aplikace práva vykazujícího zjevné a neodůvodněné vybočení ze soudní praxí obecně respektovaného standardu výkladu, představujícího nepředvídatelnou interpretační libovůli, či tam, kde není rozhodnutí soudu dostatečně odůvodněno. Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení musí zmíněné "kvalifikované vady" nabývat značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 826/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci stěžovatel nesouhlasí s krácením odměny za provedené úkony právní služby, které bylo soudem prvního stupně odůvodněno právní kvalifikací trestné činnosti klienta stěžovatele jako trestného činu pokračujícího. Proti rozhodnému právnímu názoru obecného soudu klade konstrukci vlastní, ovšem neuvádí, proč by ta, které oponuje, měla být "protiústavní". Ústavní soud tudíž neshledává důvod, proč by měl do tohoto sporu zasáhnout. Právní kvalifikace skutku a od toho odvíjející se posouzení odměny advokáta náleží obecným soudům, i kdyby nebyla správná, resp. nekonvenovala názoru Ústavního soudu, ke kasačnímu zásahu by jej to neopravňovalo, neboť není úkolem ústavního soudnictví rozhodovat o tom, jak má být vypočítávána odměna advokátů. Nutno dodat, že postup obvodního soudu se nejeví být nijak extrémní či excesivní. Konečně ani sám stěžovatel soudem dovozenou existenci znaku pokračování v předmětné trestné činnosti nevylučuje.
Ústavní soud musí na druhou stranu přisvědčit námitkám stěžovatele týkajícím se nepřesného údaje při určení okamžiku vzniku právního zastoupení P. M. v trestním řízení stěžovatelem. Dle obvodního soudu byla stěžovateli poprvé udělena plná moc k zastupování až dne 17. 2. 2006. S tímto závěrem se Ústavní soud nemůže ztotožnit, neboť jak vyplývá ze spisu obvodního soudu sp. zn. 21 T 138/2006, P. M. udělil stěžovateli v souladu se stížnostním tvrzením plnou moc do protokolu o výslechu obviněného ze dne 1. 2. 2006 (č. l. 54 a 55 spisu). Stěžovateli tedy náležela odměna i za 4 úkony právní služby vykonané v období od 1. 2. 2006 do 17. 2. 2006. Toto pochybení ale není vzhledem k typu rozhodnutí a jeho významu pro stěžovatele tak zásadním a takovým excesem, že by zasahovalo sféru samotných jeho základních práv. Odměna za právní pomoc mu přiznána byla, jen ne v očekávané výši. Rozdíl částek je navíc minimální, resp. splňuje kriteria bagatelnosti.
Ústavní soud mnohokrát judikoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, nověji pak usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09, III. ÚS 1307/10 a dalších rozhodnutích, dostupných na http://nalus.usoud.cz), že v případě tzv. bagatelních věcí lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu. Tento závěr plyne již ze zásad sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje. Až na uvedené zcela výjimečné případy Ústavní soud při posouzení ústavní stížnosti vždy přihlíží k faktickým důsledkům zásahu orgánu veřejné moci pro fyzickou či právnickou osobu. Pozitiva plynoucí z případného zásahu Ústavního soudu, která mohou spočívat (v konečném důsledku) v přiznání relativně nepatrné finanční částky, jsou totiž zcela mizivá v porovnání s jeho negativy, spočívajícími např. v zatěžování orgánů veřejné moci a tím i prodlužování soudních a jiných právních řízení, ve vzniku vysokých nákladů, které musí nést stát či jiný subjekt.
V posuzované věci přitom důvod k zákroku Ústavní soud neshledal, a to navzdory skutečnosti, že sdílí rovněž výhrady stěžovatele vznesené ve vztahu k obsahu odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze. Názory stížnostního soudu se nicméně prostřednictvím aplikace ustanovení §150 odst. 1 trestního řádu do právního postavení stěžovatele nijak nepromítly. Proto ani v této oblasti nemohl Ústavní soud přisvědčit závěru, že postup obecného soudu byl s to přivodit zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Z důvodů shora naznačených Ústavnímu soudu pak nezbylo než předmětnou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu